Historický okýnko, který nikoho nezajímá XI. - Jižní Afrika, Búrské války

Ahoj Čtenáři,

Už jsem tady zas, a pro ty, kteří se nechtějí zase babrat s čtením posledního článku tu mám shrnutí. A varování na začátek - psal jsem tak horlivě a nadšeně, že to už není počtení na pět minut, nýbrž přes 3 000 slov, ale to vás snad neodradí! I proto mi to tentokrát trvalo o něco déle napsat, ale už dost řečí, jde se na to.

V minulém díle jste možná viděli

Samostatné republiky Transvaal a Oranžský Svobodný Stát, které založili Búrové (původní bílí přistěhovalci ze 17. století, původem hlavně z Nizozemí), jsou pod značným tlakem Britského impéria v plném rozmachu. Impérium se snaží nejprve nenásilně republiky připojit, ale setkává se s odmítáním, neboť Búrové právě kvůli Britské nadvládě opustili Kapskou kolonii na jižním cípu kontinentu.

Británie dokázala i přes jednu velice ostudnou porážku relativně snadno porazit domorodé Zuluy, kteří bojovali srdnatě, ale nakonec se nemohli měřit s arzenálem artilerie a moderních pušek. Po absorpci území Zulského království se jejich zraky opět otáčí k Búrům, do bohatého srdce dnešní JAR…

Paul Kruger

Nedá se správně psát o Búrských válkách, bez toho aby bylo napsáno o Paulu Krugerovi. Narozený v roce 1825, jako malý kluk se stal jedním z prvních Búrů, kteří odešli při Velkém Treku z Kapské kolonie. Dokonce byl přítomen i u Bitvy u Vegkopu, jednom z triumfálních střetů proti domorodcům s použitím vozové hradby, kde 40 dospělých Búrů za pomoci žen a dětí odrazili přes 4 000 domorodých Matabelů. Kruger pomáhal s ostatními dětmi se střelivem a do sklonku života byl schopen tento den a bitvu barvitě popisovat.

Angličané o něm později rozšiřovali, že je iliterát, mastný tlusťoch a barbar. Hubeňour určitě nebyl, ale číst uměl, a údajně měl odjakživa selský rozum. Jeho vzdělávání probíhalo tradiční búrskou formou - čtení a recitování bible, zapisování částí bible zpaměti, učení se od různých starších a moudřejších Trekkerů. Uměl kromě holandštiny mluvit také plynně několika africkými jazyky a základní angličtinou.

Ve 14 (možná i dříve) sám zastřelil lva a mnohokrát málem přišel o život při lovech velkých zvířat. Při jednom lovu na nosorožce mu explodovala puška na slony v ruce a oddělala mu kus palce. Doktor mu chtěl ruku amputovat, aby se mu do ošklivé rány nedostala infekce, ale Kruger rezolutně odmítl a pouze si sám uřízl zbytek palce nožem. Když se mu na ruce začala objevovat gangréna, podle búrské tradice zabil kozu a nechal ruku uzdravit v jejím žaludku.

V 16 letech dostal v búrském zvyku 24 km2  půdy a vzal si za ženu dceru rodinného přítele, s kterou měl 2 děti. První manželka mu brzy zemřela, ale vzal si poté další dceru ze stejné rodiny, s kterou měl 16 dětí. Byl zapáleným věřícím, mimo jiné zarytě tvrdil, že Země je placatá, i poté co absolvoval plavby na otevřeném moři. Celý život věřil, že Búrové musí držet spolu a hájit svou unikátní kulturu. Nebyl zpočátku nijak zásadně proti-britský, ale Británie existenci samostatných búrských států viděla jako hrozbu pro vlastní zájmy.

Jeho osobnost rozpoznal Praotec Búr z prvního článku Andries Pretorius, který Krugerovi byl i určitým vzorem. Pod jeho komandem Kruger bojoval jako mladý v mnoha šarvátkách proti domorodcům a učil se státnictví. Podílel se na řízení Transvaalu a pomáhal potlačit jako komandant-generál občanskou válku v letech 1862-1864, jenž Transvaal značně oslabila.

Po nástupu (1872) Thomase Francoise Burgerse na prezidentské křeslo nastal velký příliv imigrantů (Britů, Nizozemců a Němců) do Transvaalu, neboť byly na jeho území objeveny obrovské zásoby diamantů. Burgers byl o dost liberálnější než Kruger a za jeho prezidenství probíhaly značné konflikty s Afričany z kmenu Pedi. Byl nucen najmout dobrovolníky pod velením Němce Konráda Von Schlickmanna, které zaplatil ze zvýšených daní. Tím se jeho popularita propadla a Kruger se v očích veřejnosti stával atraktivním potenciálním budoucím prezidentem.

První búrská válka - začátek

Británie v roce 1877 „anektovala“ lidnatější a významnější Transvaal, ačkoliv přímo ve vojenském konfliktu zabrán nebyl. Transvaal se v té době potýkal s potížemi s domorodci a byl zrovna v tíživé finanční situaci. Paul Kruger a Eduard Jorissen jeli za búrské spoluobčany protestovat do Londýna, dožadovali se prohlášení anexe za neplatnou. Brity to samozřejmě nezajímalo, a ani při vítězství liberálů ve volbách roku 1880 změnu nepřinesla, premiér zopakoval, že Transvaal patří pod kontrolu koruny. Kruger se ještě před návratem do domoviny snažil získat podporu v Nizozemí a Německu, ale nesetkal se s příliš velkou odezvou.

S narůstajícím počtem britských vojáků v nejvýznamnějších transvaalských městech rostla i nespokojenost, protože Angličané rychle překračovali hranice racionality. Konflikt otevřeně začal 16. prosince 1880, kdy Búr Piet Bezuidenhout odmítl zaplatit nezákonně nadstřelenou daň. Britští zastupitelé nechali zabavit jeho vůz se zbožím a dali ho do aukce, kde plánovali vybrat daň z vítězné částky. Aukci ale narušila stovka ozbrojených Búrů, kteří napadli britského šerifa a vůz získali zpět. První střely padly, když se je snažili pronásledovat britští vojáci.

Transvaal formálně vyhlásil nezávislost na Spojeném Království a Búrové vyrazili do boje. Neměli centrální armádu, ale spojovala je silná protestantská a farmářská kultura, lokálně se organizovali do lidových milic, kterým říkali komanda. Ozbrojeni byli většinou loveckými puškami Westley Richards, které měly dobrou přesnost až na 550 metrů. Oblékali se do nenápadných farmářských oděvů. Celé své životy byli zvyklí jezdit na koni, každý měl svého vlastního. Výborné jezdecké a lovecké schopnosti spojené s operováním v malých komandech Búrům zajišťovalo snadnou možnost obživy lovem během bojů.

První válka byla spíše množstvím menších šarvátek na několika různých místech, k žádným velikým bitvám nedošlo. Celkově trvala jen 3 měsíce a 3 dny. Britové v ikonických červených uniformách byli snadným cílem pro ostrostřelce, navíc byli zvyklí střílet spíše unisono jako celá jednotka, neuměli zdaleka tak dobře zaměřovat cíle. Búrové měli také výhodu lepší znalosti terénu.

Střety v První búrské válce

20. prosince 1880, Bronkhorstspruit - Búry byl přepaden britský (národnostně hlavně Irové) kontingent mířící do Pretorie zaškrtit rebelii. Velitel komanda Frans Joubert řekl Britům, že pokud se neotočí a neodejdou, svobodný Transvaal to bude považovat za akt války. Plukovník Anstruther odmítl a Búrové začali střílet. Nepřipravení Britové během pár minut ztratili 56 mužů a dalších 92 bylo raněno. Umírající Anstruther se stihl ještě vzdát, ale většina z jeho vojáků už byla pobita nebo vyřazena. Při tomto střetnutí padli pouze dva Búrové.

23. ledna 1881, Laing's Nek - Dalším významným střetem byla Bitva u Laing's Nek. Velitel Sir George Colley vyslal zprávu Pietu Joubertovi, který spolu s 2 000 Búry čekal opevněný v Dračích horách. Vyzýval ho k okamžitému rozpuštění sil, apeloval, že na rozdíl od svých spoluobčanů, kteří jsou venkovští burani, musí vědět, že proti imperiální síle Británie nemá šanci.

Aniž by čekal na odpověď, zhruba s 500 muži ze svých 1 400 (smíšená pěchota a kavalerie) se pokusil překvapivě prolomit jednu z búrských pozic, s pomocí úvodního bombardování. Britští vojáci vjeli do průsmyku rozbombardovanou půdou, jenže Búrové na ně čekali na kopcích a zavrtaní v zákopech. Najednou v obklíčení, slavná imperiální síla se musela dát na ústup. 84 zabitých (včetně obou důstojníků ve velení), 113 těžce zraněných a 2 zajatí. Búrové 14 mrtvých a 27 raněných. Část Búrů dokonce málem provedla odvetný útok na britské ležení během zmatku, ale byli včas odraženi.

8. února 1881, Schuingshoogte - Po neúspěchu u Laing's Nek se Colley stáhl na nedaleký vrchol, kde čekal na posily. Po malém přepadení vozu s poštou se Colley umínil, že si nenechá narušovat svůj jediný komunikační kanál, a na další cestu se vypravil posly doprovodit s eskortou zhruba 400 mužů. Ale udělal by lépe, kdyby vyčkal, než dorazí očekávané posily. Búrové na Angličany připravili past a konvoj atakovali s mnohem silnější jednotkou (300-500 mužů).

Búrové byli ve svém typickém venkovském oblečení špatně viditelní, a díky svému střeleckému umu napáchali během odpoledne velké ztráty z dálky. Colley byl vysvobozen pouze díky tomu, že se spustil hustý déšť, který mu dovolil se jakž takž stáhnout zpět. Ztratil údajně až půlku mužů ze své eskorty, jelikož musel raněné nechat ležet za sebou. Búrové přišli o 8 bojovníků.

Čtyři dny poté Colleyho posila dorazila, ale bylo mu to málo platné, jelikož 14. února byly boje zastaveny. Paul Kruger nabídl ve výhodné pozici Británii mír, a vláda v Londýně tomu byla příznivě nakloněna. Colley se ukázal být dalším z ješitných britských velitelů, když direktiva ignoroval. Kritizoval vládu a tvrdil, že Británie by měla počkat, až dosáhne velkého vítězství, aby mohla vyjednávat z pozice síly. A tak během jednání o míru plánoval Búry překvapit a rozdrtit v poli nečekaným útokem.

26. února, Majuba Hill - Pod rouškou tmy došel Colley se 400 muži, převážně čerstvými posilami, na vrchol kopce Majuba. Búrové byli viditelní pod nimi, a zpočátku vůbec nevěděli o jejich přítomnosti. Jenže pak někteří z Britů začali pořvávat dolů a sebevědomě hrozit pěstmi. Búrové se okamžitě mobilizovali a vzali kopec útokem. To Brity dokonale zaskočilo, protože málokdo se řítí proti soupeři na vyvýšenině, a k jejich neštěstí měli nastavená mířidla na několik set metrů. Búrové ale postupovali velmi rychle, ve třech menších komandech, kryli se za kameny a porostem.

Boj tak prakticky okamžitě probíhal v krátkých vzdálenostech, ale Búrové si dávali dobrý pozor, aby nedošlo na boj nablízko. Využívali opět znalosti terénu a oddělávali jednoho soupeře za druhým z bezpečné vzdálenosti. Britská morálka rapidně klesala, Búrové byli zase špatně vidět. Colley zažil nepříjemné vzbuzení ve svém stanu, když mu několik důstojníků horlivě popisovalo závažnost situace.

Linie se brzy rozpadly a Angličani se dali na úprk. Colley se pokoušel o taktický ústup, ale byl precizně zbaven života jedním z búrských ostrostřelců. Bitva trvala 30 minut. Búrové - 1 mrtvý, 7 raněných. Britain's finest - 92 mrtvých, 134 raněných a 59 zajatých. Generál Colley ve své krátkozrakosti a pýše podobně jako Chelmsford u Isandlwany způsobil Británii mezinárodní ponížení.

Poprvé od Války za nezávislost v USA Británie prohrála válku takovým způsobem. Byla nucena k podepsání nevýhodného míru, jehož podmínky byly definitivně Krugerem schváleny 3. srpna 1881 v Pretorii . Transvaal měl formálně zůstat podřízený britské koruně, ale Búrům byla garantována úplná autonomie a samospráva na svém území.

Búrové válku vyhráli skutečně zdrcujícím způsobem, ale nejen díky svým střeleckým schopnostem a disciplíně. Tím byli Britové známi taktéž, ve vakuu by neměli mít s takovým soupeřem větší problémy, ale hodně střetů ztroskotalo na tom, že opakovaně soupeře podcenili, stejně jako několik led předtím Zuluy. Búrové navíc samozřejmě bojovali o svojí zem, s lidmi, s kterými se znali od dětství, což dokáže vždycky dělat divy.

Meziválečné období

Kruger byl téměř jednohlasně v roce 1883 zvolen prezidentem Transvaalu, načež se vydal do Evropy na další diplomatickou cestu. Tentokrát dosáhl skvělého úspěchu, v Londýně se mu podařilo vyjednat úplnou samostatnost Transvaalu, který byl Británií konečně uznán se jménem „Jihoafrická republika“. Poté se vydal na jakýsi grand tour po kontinentu, kde byl na mnoha místech vřele vítán, na jeho audience s panovníky jezdily tisíce lidí. Každý chtěl vidět člověka, který pro mnohé nenáviděným Angličanům dokázal takhle nakopat zadek.

Kruger se setkal mimo jiné s Vilémem III. Nizozemským, Leopoldem II. Belgickým, francouzským prezidentem Julesem Grévym, Alfonsem XII. Španělským, Luisem I. Portugalským a konečně i s Vilémem I. Pruským a Bismarckem. Všechny tyto návštěvy se ukázaly jako velmi důležité, protože Kruger Búrům zajistil mezinárodní uznání, které je chránilo před koloniálními choutkami mocností během již probíhajícího „Dělení Afriky“. V Nizozemsku také dokázal dohodnout spolupráci pro vystavení železniční sítě v Jihoafrické republice.

Německo získalo kontrolu nad dnešní Namibií na západě, Portugalsko kontrolovalo východ (Angola, Mozambik) a Británie stále měla nebezpečné choutky z jihu, které čekaly na příležitost. Na území JAR se objevovaly další ohromná ložiska zlata, tyto nálezy spustily velkou zlatou horečku, při které na Krugerovo území došlo k náplavě spousty nevyžádaných hostů, samozřejmě hlavně Britů. Mezi Búry a Brity se opět rozpínalo napětí, Búrové jim odmítali v JAR přiznávat status občanů a volební právo, protože se logicky obávali, že historie se bude opakovat.

Začátek Druhé búrské války

A také, že se opakovala. Známý vykuk a další zosobnění nejhorších lidských vlastností Cecil Rhodes, premiér Kapské kolonie, se pokusil vyvolat revoltu Britů v JAR. Rhodes zosnoval „Jameson raid“, výpad 500 britských vojáků na Nový rok 1896 pod Sirem Leanderem Jamesonem do dolů v Johannesburgu. Angličtí horníci a další pracovníci ale neměli moc chuť ani moc informací a pokus fatálně selhal. Búrové útočníky snadno odrazili.

Dopad na vzájemné vztahy byl ale zdrcující. Kaiser Vilém II. Pruský poslal Krugerovi přátelský telegram, ve kterém mu gratuloval k odražení invazních narušitelů míru, a to bez pomoci přátelských mocností. Tento telegram spustil v Británii vzestup antiněmeckých a antibúrských nálad. Británie navíc musela JAR platit reparace, což ještě víc přitopilo pod kotlem.

Kruger tušil problémy na obzoru, takže se začal včas připravovat. JAR uzavřelo obranný pakt s Oranžským svobodným státem, Kruger zařídil import téměř 40 000 nejnovějších pušek Mauser Model 1895 z Německa. Kromě toho nakoupil i 73 kusů artilerie, kterou předtím Búrové moc nedisponovali. JAR byla připravená na válku, země byla schopná během dvou týdnů zmobilizovat desetitisíce plně vyzbrojených vojáků.

Británie měla na území JAR a v blízkosti své jednotky. Z velké části smyšlené utlačování anglických imigrantů jim sloužilo jako hlavní důvod k opětovné anexi JAR. Kruger je ale k překvapení všech předběhl. 9. října 1899 vydali Búrové ultimátum, že pokud Británie nestáhne všechny své jednotky z jejich území, vyhlásí jí oficiálně válku. V Londýně bylo ultimátum přijaté smíšeně, částečně úplně vysmívané a částečně jako šokující. Angličané se velmi divili, že si nějaký malý státeček buranů na kraji světa dovoluje jim vzdorovat.

Búrská ofenziva

Válka začala rychlým vpádem zhruba 33 000 Búrů do Kapské kolonie. Od začátku bylo jasné, že střetnutí budou násobně větší, než při první válce. Búrové zaznamenali počáteční úspěchy, podařilo se jim způsobit těžké ztráty a oblehnout města Mafeking, Kimberley a Ladysmith, významné těžařské lokace.

Británie měla v oblasti odhadem jen 13 000 mužů, ale posily byly rychle na cestě. Búrové poprvé takticky pochybili, když se rozhodli k dlouhým obléháním. Jejich mobilita a znalost terénu byla takto nevyužita, navíc to dávalo Britům čas doplnit síly.

Přesto první pokusy o osvobození britských měst a rozbití obležení skončily neslavně. Období 10.-15. prosince 1899 bylo nazýváno Černým týdnem, kde Angličané prohráli na všech třech frontách.

Bitva u Stormbergu, 10. prosince 1899 - Generál William Batacre se pokusil získat pod kontrolu významný železniční spoj na jih od Oranžského svobodného státu. 3 000 mužů mělo v noci zabrat Búry ovládaný kopec Kissieberg. Kissieberg byl ale dobře opevněn a útok byl odražen, ještě než se vojáci dostali nahoru. Batacre musel nařídit ústup, ale byl sevřen do kleští Búry na koních. 135 Britů padlo a více než 600 bylo zajato, Batacre neměl jinou možnost, než se vzdát.

Bitva u Magersfontein, 11. prosince 1899 - Lord Methuen vedl za úsvitu 14 000 vojáků s cílem osvobodit Kimberley z obležení. Podcenil průzkum v očekávání, že Búrové po vedením Jacobuse de la Reye budou čekat na svazích kopců. De la Rey a Piet Cronjé ale lišácky číhali schovaní už na úpatích, kde nechali vykopat zákopy umožňující široký perimetr pro palbu. Angličané namaršovali přímo do nepřátelské palby a dohromady ztratili / bylo zajato okolo 1 000 vojáků.

Bitva u Colenso, 15. prosince 1899 - Největším fiaskem z Černého týdne je nepochybně tato bitva. Generál Sir Redvers Buller měl k dispozici přes 20 000 vojáků, z nichž 2 700 bylo na koni a 44 děl. Zhruba 5 000 - 8 000 Búrů je očekávalo na druhém břehu řeky Tugela, která byla hlavní překážkou v cestě na obležený Ladysmith. Búrové opět využili terénu a svých připravených pozic s artilerií a Brity rychle zahnali na útěk. Británie přišla kromě 1 300 mrtvých / zraněných / ztracených i o 10 cenných děl. Búrové měli oproti tomu ztrátu jen osmi mužů.

Britská protiofenziva a válečné zločiny

Teď je ten moment, kdy si možná říkáte, že Búrové jsou něco jako druhá verze Husitů, kteří dokážou opakovaně porážet mnohonásobné přesily profesionálních vojáků. Potíž byla v tom, že Británie si Druhou válku absolutně nemohla dovolit prohrát. Krom toho, že Londýňanům by se to špatně četlo v novinách a vláda by stoprocentně musela řešit domácí protesty, by to také znamenalo úplnou ztrátu tváře ve světě.

Britská pověst byla porážkami od Búrů už tak dost poškozená, a tak se vláda odhodlala k razantním krokům. Na jih afriky bylo vysláno nejvíce mužů, kolik kdy Británie poslala mimo Evropu. Přes 180 000 vojáků bylo posláno na pomoc, s dalšími rezervami v přípravě. Redvers Buller byl nahrazen ve vedení polním maršálem Lordem Robertsem, který kompletně obměnil vedení, přitáhl si ty nejlepší britské velitele ze všech koutů světa.

Magersfontein byl prolomen jako první, krátce za ním následovalo osvobození Kimberley, které proběhlo 15. února 1900. Piet Cronjé se byl nucen stáhnout s 7 000 Búry, a po dlouhém pronásledování a bombardování artilerií u řeky Modder se musel vzdát. Ladysmith byl také osvobozen, ale po drsných bojích, za cenu 7 000 britských padlých.

Búrové poznali, že až teď přišla skutečná síla imperiální Británie, s kterou jim bylo tolikrát vyhrožováno. Byli tlačeni stále dál a 5. června 1900 byla Brity zabrána Pretorie, hlavní město JAR. Válka byla formálně z britské strany považována za ukončenou 3. září a JAR byla prohlášena za plně anektovanou.

Búrové se ale nevzdávali tak rychle, přeskupili se v oranžském Kroonstadu a začali vést trpkou guerillovou válku. Kruger stále prezidentoval, stažený na východě země. Búrové nacházeli úkryty v Dračích horách i v portugalském Mozambiku a působili potíže v britských zásobovacích liniích.

Britové se snížili k nejhoršímu, a věřte tomu, že v historii málokdy existují „ti dobří“, spíše ti vítězní. Kruger doufal, že Británie nebude válku eskalovat donekonečna, doufal, že vzhledem k obrovským vynaloženým nákladům a obtížím se postupně unaví a někde jinde budou své jednotky potřebovat více. To se ale nestalo, Angličané vedli brutální taktiku spálené země. Pálili pole, zvířata, farmy i vesnice.

Co je vůbec nejhorší, vynalezli během této války koncentrační tábory, které od nich později Hitler okopíroval. Búrské ženy a malé děti byly odváženy do táborů s brutálními podmínkami, především do Kapské kolonie, ale např. i na Svatou Helenu, Srí Lanku nebo Bermudy. V táborech umřelo přes 27 000 Búrů a 14 000 domorodých Afričanů, za strašných podmínek, na tyfus, spalničky, úplavici a prosté vyhladovění.

Britská propaganda a armáda se snažila existenci táborů bagatelizovat nebo úplně zakrývat, veřejnost byla pobouřená až díky vytrvalým snahám pacifistky Emily Hobhouse, která se sama vydala prozkoumat podmínky v těchto táborech. Z podmínek, kterým byly vystaveny ženy i malé děti, byla úplně šokována. Po vytrvalém úsilí se jí podařilo získat prostředky na pomoc zasaženým válkou, když ze začátku úplně sama šla proti britské vládě.

Závěr

Búrové tedy nakonec prohráli, ale jiným způsobem, než Angličané čekali. Válka stála Británii ekvivalent dnešních zhruba dvaceti miliard liber a tisíce životů. Země byla spálená na popel a restorace zabrala desítky let. Búrové se ještě naposledy pokusili vzepřít uchvatiteli během První světové války, kdy se část z nich snažila o převrat, ale byli rychle potlačeni. Transvaal i Oranžský svobodný stát byly připojeny k britským územím a zformovala se tak Jihoafrická unie, dominium podobné Kanadě. V roce 1961 se země zřekla nadvlády britské koruny v celostátním referendu a stala se opět Jihoafrickou republikou.

Kruger po válce dožil v exilu, zemřel ve Švýcarsku v roce 1904. Do sklonku života se těšil velkému respektu ve většině zemí Evropy, zvláště ve Francii a Nizozemsku. Kromě své železné vůle a odhodlání si ho dodnes můžeme připomínat pro jeho důraz na ochranu přírody. Přírodní rezervace, kterou Krugerova vláda vyčlenila v roce 1898 se stala prvním národním parkem JAR, pojmenovaným na jeho počest Kruger National Park.

Búrům se po válce začalo říkat Afrikánci, a časem se namíchali s Angličany. Dnešní Afrikánština je směs Angličtiny a Nizozemštiny a těžko říct, které etnikum převažuje, postupně se z nich stal jakýsi separátní národ. JAR byl Búrskými válkami a vůbec celou nevybíravou britskou invazí dlouhodobě poznamenám, postupně z toho všeho vylezl Apartheid a rasové problémy. I dnes si obě skupiny leccos vyčítají a vztahy mezi bělochy a černochy rozhodně nejsou v ideálním místě.

I přes vysokou kriminalitu a korupci je JAR stále africkým drahokamem, který má ohromný potenciál do budoucna, a já doufám, že jej naplní. Je to země, kam bych se chtěl hrozně moc podívat, protože každý koho znám kdo tam byl říká, že jejich příroda je jedna z nejkrásnějších na světě. Takže až na to dojde, budu se tam těšit. Žije tam mnoho národů s bohatou historií a naivka jako já může doufat, že jednou zase bude dobře.

Co se týče poučení - pamatujte, kdo vymyslel koncentrační tábory. Každá mocnost ráda zakrývá temné stránky své historie, ale nemělo by se zapomínat. Aspoň, že se nakonec přeci jen našel někdo statečný jako Emily Hobhouse, kdo se odhodlal jít sám proti proudu.

A poslední vejšplecht, kterým vás obohatím - Búrské války se ve skutečnosti dobojovaly až v roce 2018, ve Stevově žaludku, když ochutnal hovězí z roku 1900 z britského vojenského přídělu. Děkuji za přečtení, bylo to dlouhé, ale doufám, že se líbilo. :)

Sizobuye sibonane, mějte se fanfárově!

Lil Tic

Zdroje:

Diamonds, Gold, and War: The British, the Boers, and the Making of South Africa - 2007, Martin Meredith

The Memoirs of Paul Kruger: Four Times President of the South African Republic - 1902, Paul Kruger