Článek
Ahoj Čtenáři,
Nedávno jsem si četl o bezvadném příběhu, o který se s Vámi teď podělím. Někdo se rodí se stříbrnou lžičkou v puse, někdo nuzně. Královské rodiny a aristokracie se s lidskou civilizací pojí odedávna a častokrát se na nás ostatní dívali seshora. Sem tam se ale najde někdo, kdo to dokáže všem natřít navzdory osudu. Byť příběh nemá zrovna šťastný konec, něco pozitivního si na něm určitě najdeme.
Tragická situace v Bulharsku ve 13. století
Než se s dnešním hrdinou seznámíme, je potřeba uvést okolnosti, ze kterých povstal. Po smrti cara Ivana Asena v roce 1241 bylo Bulharsko v nezáviděníhodném stavu. Šlechta se hašteřila mezi sebou a zemi pořádně vydrancovali Mongolové hned rok poté (shoutout pro Bátúa, pamětnící si jméno možná vybaví z mého staršího článku!).
Bulhaři přišli o podporu Kumánů, dalšího kočovného národu v oblasti, který předtím prchal před Mongoly a teď byl jimi podmaněn. Bez Kumánů přišli o značnou část jezdectva, a co hůř, na jihu země Byzantinci (kteří byli před nedávnem vykopnutí křižáky na čas z Konstantinopole) využili situace a zabrali slušný kus bulharského území. Území dnešního Srbska a Banátu v Rumunsku zase z Bulharska ukrojili Maďaři.
Možná se Vám teď zdá, že toho na Bulhary bylo trochu moc, ale oni se ještě cítili na občanskou válku o nástupnictví. Soupeřili spolu Mico Asen, příbuzný zesnulého cara Ivana, proti němu Konstantin Tich, šlechtic ze Skopje. Konstantin zvítězil a ve městě Tarnovo byl ostatními šlechtici korunován novým carem. To bylo v roce 1257.
Konstantinova vláda po následujících 20 let ale Bulharsku žádnou úlevu nepřinesla. První čtyři roky soupeřil ještě s dalším „pozdním“ sokem, který si také nárokoval bulharský trůn, Rostislavem Haličským. Nad tím také v roce 1261 konečně zvítězil, ale nedokázal bránit pokračujícím nájezdům Mongolů všude po své zemi.
Bulharský nepřítel na jihu také dále upevnil svou sílu, když Michael VIII. Palaiologos znovu zabral Konstantinopol zpátky od křižáků a začal mít roupy, kam dál. Konstantin tak byl ve velmi nezáviděníhodné situaci. Nepomohlo mu, že při lovu si zlomil nohu a zůstal dole paralyzován po zbytek života.
Správu státních záležitostí nechal v rukách své třetí manželky, Marie Palaiologině, která byla shodou okolností neteř Michaela a mezi bulharskou šlechtou nebyla moc oblíbená. Co se tady tím úvodem snažím podkreslit je, že taková situace v zemi nahrála decentralizaci moci. Každý šlechtic se raději staral o svoje políčko s nevolníky, s carem se snažili moc se nezahazovat a jeho autorita byla vratká.
Konstantin tak nemohl počítat s jejich podporou a Bulharsko bylo kompletně ochromené v možnostech vzdorovat Mongolům a dalším nepřátelům zvenčí. Mongolské výpady do Bulharska vedl chán Nogaj, pravnuk Čingischána. Šlechtici si volně došlapávali na sedláky, zvyšovali daně a takové ty podobné věci, když Vám nikdo neříká, co se nesmí.
Ivajlo a sedlácká revoluce
Na východě země se kde se vzal, tu se vzal, objevil Ivajlo. Chlap jak hora (alespoň se to tak říká), který do té doby celý život pásl prasata a hleděl si své amfóry. Tak dlouho se ale všechno dosíralo, že se nakonec v roce 1277 dopálil a začal podněcovat svoje spoluobčany z řad sedláků k revoluci.
K Johance z Arku ho přirovnávám proto, že také tvrdil, že ho vedou vize od Boha. Ať už vedly nebo ne, ostatní vesničané jím byli okouzleni a viděli v něm svého spasitele. V létě roku 1277 se na severovýchodě země poprvé střetl s malou bandou Mongolů na nájezdu. Sedláci je zaskočili a v momentu překvapení je umlátili.
Následovala další vítězství, až nepochopitelná, vzhledem k tomu že šlechtě s regulérními vojáky se nedařilo předtím Mongolům vůbec čelit. Na podzim 1277 byli Mongolové ze země zázračně vyhnáni, všechno rukama sedláků. Bohužel se moc neví, jak přesně na ně dokázali vyzrát, protože by mě to samotného zajímalo.
Ivajlova legenda a popularita ale rostla do nebes. Za spasitele ho začali považovat i někteří šlechtici, z jejichž území nájezdníky vyhnal. Některé regiony samovolně Ivajla prohlásily svým vládcem.
Když se to doslechl car Konstantin, vyrazil ihned bující rebelii potlačit. Vzhledem k tomu, že Mongolové byli dočasně pryč, sedláci a nespokojená šlechta začala Konstantina vinit, že on sám pro jejich ochranu dlouhá léta nic neudělal. Konstantin shromáždil početnou armádu a v zimě 1277 se s Ivajlem a jeho rebely střetl.
Jelikož byl paralyzovaný, účastnil se bitvy v koňském povoze. O detailech bitvy opět není příliš známo, ale jedna podstatná věc je jistá - Ivajlo snadno zvítězil. Dokonce v bitvě osobně Konstantina zabil, tvrdil, že neměl žádnou čest a proto nemělo smysl ho ušetřit nebo zajmout.
Poté objížděl město po městě, přičemž naprostá většina se mu vzdala bez boje a uznala ho jako svého nového vůdce. Na jaře 1278 byl Ivajlo brán jako lídr v celém Bulharsku, kromě tehdejšího hlavního města Tarnovo, kde stále držela moc vdova po Konstantinovi.
Mapa zobrazující postup Ivajlovy revoluce a proudy armád Byzantinců a Mongolů
Byzantský kandidát a intervence do Bulharska
Michael VIII. se v Konstantinopoli o všem rychle doslechl a přemýšlel, jak využít nečekaný sled událostí k vlastnímu prospěchu. Přesunul se do Adrianopole, blíže k místu dění, aby situaci sledoval zblízka. Chvíli přemýšlel, že by Ivajlovi vnutil za manželku svoji dceru, ale nakonec upřednostnil Ivana Asena III., z bývalé vládnoucí rodiny, který před lety našel u Byzantinců azyl.
Ivan se tak oženil s dcerou Irenou a byl Byzantinci jednohlasně prohlášem bulharským carem. Ivan s nově nabytou armádou od císaře Michaela se jal pochodovat směrem na sever, kde Ivajlo zrovna se svou vlastní (značně nabobtnalou) armádou oblehl Tarnovo.
Vdova Marie se se strýcem pokoušela domluvit, aby místo Ivana nechal jako nástupce být jejího syna s Konstantinem, ale Michael trval na nepodmíněné kapitulaci. Marie si diktát k překvapení všech nenechala líbit, a obratem se spojila s Ivajlem.
Místo dlouhého obléhání mu otevřela brány a provdala se za něj (kdo ví jak to doma měli, třeba byl Konstantin pěkná svině a Ivajlo jí vlastně udělal službičku). Ivajlo ale dostal podmínku, že její syn Michael Asen bude jeho nástupcem. Ivajlo docela váhal, protože by býval byl schopný Tarnovo vzít i silou, ale nakonec se „v zájmu vyhnutí se zbytečnému krveprolití“ s podmínkou spokojil a souhlasil.
Ivajlo jako prostý sedlák nebyl zběhlý v politikaření, a tak v hlavním městě neměl mnoho přátel, ale díky externí hrozbě se mu podařilo získat i většinu zbývajících šlechticů na svou stranu. Z jihu zemi hrozil Ivan Asen a Michael Glabas, a byzantský císař uplácel Mongoly, aby znovu vpadli do země ze severu.
Ivajlo se tak mohl soustředit na to, pro co měl nadání - přípravě na válku. V létě roku 1278 znovu snadno vyhnal Mongoly až za Dunaj, ale na jihu byla situace svízelnější. Byzantinci podnikli frontální útok, ale na pohoří Stara Planina byli Bulhary zastaveni.
Odpor domácích byl tuhý, dobře využívali opevněné pozice a horský terén. Byzantinci nebyli příliš motivovaní do útočné války pro cizího kandidáta na trůn a trpěli značné ztráty pro malé územní zisky. Když se Ivajlo vrátil s posilami ze severu, průběh války rychle nabral opačný proud. Ivajlo navíc nebral žádné zajatce, což podlamovalo nepřátelskou morálku ještě víc. Vinil císaře ze zbytečné invaze a dokázal ho odrazit na podzim 1278.
Návrat Mongolů a bulharská houževnatost
Mongolové si ale jen dávali malou pauzičku před druhým poločasem, sotva Ivajlo na jihu uhájil své území, už zase nahoře zlobili. Nogaj tentokrát místo nájezdníků poslal skutečnou armádu, za účelem podmanění. Mongolům se podařilo na poli zvítězit a oblehnout Ivajla ve městě Drastar (dnešní Silistra, na břehu Dunaje).
Zatímco Ivajlo se byl nucen pachtit tři měsíce v obležení, císař Michael nechal rozšířit drbíky, že Ivajlo ve skutečnosti pod rukama Mongolů zemřel. Šlechtice v Tarnovo buď přesvědčil, či uplatil, aby otevřeli brány znovupříchozí byzantské armádě a uznali Ivana Asena III. novým carem.
Carevna Marie, těhotná s Ivajlovým potomkem, byla poslána do exilu do Konstantinopole. Situace v Bulharsku se tak totálně zamotala. Ivan, aby podpořil svou autoritu, nechal provdat svou sestru za Georgiho Tertera, jednoho z nejmocnějších feudálních šlechticů v zemi. To zase nesl těžce Mongol Kasim Beg, který do té doby byl placen císařem a pochodoval s Ivanem.
Kasim vzal svých pět švestek a několik set nájezdníků, aby se připojil k Ivajlovi, jelikož cítil jako urážku na cti, že jemu Ivan nic pořádného za podporu nedal. Obyčejní Bulhaři navíc zvěstem o Ivajlově smrti nevěřili, a dál v horách vzdorovali vší silou. Byzantinci byli nuceni obléhat hned několik opevněných pozic najednou a opět se jim nedařilo prolamovat bulharskou obranu.
Ivajlovi se v roce 1279 konečně podařilo prolomit mongolské obležení, aby zase jednou mohl spěchat na druhý konec země. Mířil na Tarnovo, kde byl překvapený Ivan. Císař Michael se zalekl a poslal 10 000 vojáků Ivanovi na pomoc. Ivajlo jim ale vběhl do cesty v tu správnou chvíli a rozdrtil je v bitvě v horské úžině u města Kotel. Ivajlo čelil dvojnásobné početní převaze, ale zaskočil Byzantince úplně nepřipravené. Císař poté poslal dalších 5 000 vojáků, ale byli totálně zničeni na skoro tom samém místě.
Veliko Tarnovo, bývalé hlavní město Bulharska, s historickými hradbami
Ivajlova poslední večeře
Teď to vypadá, že všechno mohlo být v pořádku a pohádka o Popelce se stala skutečností. Ivan se v Tarnovo počůral strachy a potají s manželkou uprchl. Michael zuřil, že je takový zbabělec, a několik dní je odmítal vůbec přijmout.
Zrádná šlechta z hlavního města se ale opět odmítala smířit s nadvládou od pastýře prasat… Místo toho, aby Ivajlovi znovu otevřeli, rozhodli se tentokrát korunovat Georgiho Tertera, který byl jedním z nich a narozdíl od Ivana byl i chrabrým válečníkem.
Někteří z Ivajlových rebelů byli již unaveni po neustávajícím válčení a tažení a začali ho opouštět. I tak držel většinu země pod svou kontrolou a mužů měl stále dost, ale kdyby nic neudělal, ztratil by veškeré momentum a nikdo by ho už dál neuznával, když v hlavním městě seděl korunovaný Georgi.
Ivajlo se tak rozhodl k nanejvýš riskantnímu kroku. S malým doprovodem (včetně Kasima Bega) se vydal na tajnou diplomatickou cestu… za chánem Nogajem. Nogaj Ivajla na svém dvoře přijal, protože respektoval jeho bojovného ducha a schopnosti.
Císař Michael ale nelenil, nějak se o tom zase dozvěděl, a poslal zase jednou Ivana, aby Nogaje přesvědčil, že Ivajlovo prospekty jsou už pasé, a raději podpořil jeho. Ivan tedy přišel s bohatými dary a úplatky sponzorovanými Byzantinci. Nogaj se dlouho rozhodoval, jestli dát přednost muži, kterého respektoval, či penězům.
A jak to tak v životě bývá, penízky nesmrdí. A tak po pár měsících Nogaj uspořádal hostinu, které se účastnil s Ivajlem i Ivanem najednou. Oba nechal argumentovat, proč by měl podpořit právě toho nebo toho. Nakonec se rozhodl pro Ivana, a Ivajla i s Kasimem Begem nechal po hostině krutě zavraždit.
Miniatura Michaela VIII. (vypadá pěkně zrádně to uznejte)
Ivajlův odkaz a hořkosladké konce
Ivana se stejně Mongolům dosadit na bulharský trůn dosadit nepodařilo, a já osobně si myslím, že jim na tom ani moc nezáleželo. Dostali od Byzantinců bohaté dary zdarma a mohli se dál věnovat oblíbenému plundrování. Ivajlo Nogajovi údajně i nabízel, že by byl ochoten uznat nadvládu Zlaté Hordy, ale i tak mu to nakonec nepomohlo. Ale být zavražděn na hostině si rozhodně nezasloužil.
Ivan Asen se po sérii neúspěchů vrátil dožít do Anatolie, na své původní statky. Georgi Terter svou vládu udržel a na trůnu seděl až do roku 1292, kdy ho vystřídal Smilec, o kterém se mnoho neví, poté kratičce Smilcův syn Ivan. Vláda těchto tří carů se nesla v duchu neustávajících nájezdů od Mongolů, země byla v podobném loji jako před Ivajlovým vzestupem. Sporná území na jihu připadla Byzanci a Bulharsko nemělo prostředky je získat zpátky.
Bulharsko „zklidnil“ až Georgiho syn, Teodor Svjatoslav, který se dostal k moci v roce 1300 a během své dvacetidvouleté vlády dokázal zemi opět stabilizovat, včetně značných územních zisků.
Ivajlo ale zanechal Bulharsku něco důležitého. Obraz hrdiny, který vzešel z ničeho a dokázal s partou sedláků zemi zbavit aspoň na čas dlouholetých a krutých nepřátel. V následujících letech se nejen v Bulharsku, ale i v Byzanci objevovali další „Ivajlové“, kteří si přivlastňovali jeho jméno a vedli různé sedlácké vzpoury, ať už proti šlechtě, Mongolům, či Turkům.
Navíc jeho revoluce alespoň na čas úspěšná byla, což bylo u podobných věcí ve středověku opravud ojedinělé. A carem se skutečně stal, na nějaký ten rok nebo dva ho uznala celá země. Bulharsko v něm má vlastní Johanku z Arku, Jana Žižku, Williama Wallace nebo něco podobného. Po zemi má mnoho pomníků, jsou po něm pojmenovány vesnice i ulice, Bulhaři o něm natočili film i složili operu.
Ještě malá zajímavost - jméno Ivajlo se dochovalo jen díky lidové popularitě a legendě. Byzantští písaři v té době o Ivajlovi psali pod jmény „Bardokva“ (salát) a „Lakhanas“ (zelenina), aby ho dehonestovali jako hloupého rolníka.
Jeho obraz se snažili pro vlastní prospěch zneužít a přetvořit komanči (typická věc), ale celá rebelie měla spíše náboženský charakter, právě podobně jako Johanka. A já jsem rád, že jsem se o něm před pár týdny dočetl, protože jsem vůbec nevěděl, že takový borec někde existoval. A teď to víte i Vy, pokud jste dočetli, a já moc děkuju! Aspoň jsme si na něj teď hezky zavzpomínali, každý evropský ochránce před Mongoly si to zaslouží. :)
Mějte se fanfárově!
Lil Tic
Zdroje:
The Late Medieval Balkans: A Critical Survey from the Late Twelfth Century to the Ottoman Conquest - John Fine Jr., 1987
