Historický okýnko, který nikoho nezajímá XIV. - Chán Ogotaj a Invaze Mongolů do Evropy

Ahoj čtenáři,

Předně Vám chci poděkovat za úžasná čísla, která poslední článek nasbíral, od prvního příspěvku to byl vůbec nejčtenější článek (a první článek vždycky tlačí algoritmus nahoru!). Bez průtahů, dáme si klasicky shrnutí z minula pro všechny vytížené, kteří nemají čas číst si každou moji prkotinu.

V minulém díle jste možná viděli

Temüdžin se po získání titulu Čingischána a po modernizaci Mongolska soustředil ven. Začínalo to nájezdy do severní Číny, kde horda získala značné bohatství a cenné odborné vědomosti z oblastí obléhání a inženýrství.

Posléze Čingischána nepotěšil císař říše Ťin, který si od Mongolů pohrdavě žádal tribut. Ani Čingischán ho nepotěšil, když o rok později vyrazila horda na první plnohodnotnou dobyvatelskou kampaň, Ťin spálila a vyplenila. Nespokojení vlastní občané císaře sami popravili. Nový císař vyjednal pro Mongoly výhodný mír, ale preventivně přemístil hlavní město a vládu dál od Mongolů, což Čingischána opět nepotěšilo a tak Ťin podmanil úplně.

Následovalo dobytí říše Kara Khitai, ve které se převratem zmocnil vlády Čingischánův bývalý nepřítel z bojů během sjednocování Mongolska, Kušlúk. Kušlúk brzy poznal, že na poli nezvítězí (protože na poli prohrál), tak se dal na útěk. Byl ale taktéž zajat vlastními poddanými, konkrétně muslimy, kterým vadilo jeho potlačování islámské víry.

Další v cestě stála obrovská a pohádkově bohatá, persko-turkická Chórezmská říše. Čingischán měl v plánu navázat vřelé obchodní vztahy a prosperovat skrz hedvábnou stezku, ale šáh Muhammad (resp. jeden z jeho guvernérů na hranicích) nechal povraždit celou mongolskou karavanu 500 obchodníků. Čingischán k překvapení všech poslal diplomata uklidnit situaci. Paranoidní šáh diplomata nechal popravit. Čingischán mu vypálil říši, srovnal 3 obrovská města se zemí a šáh během zoufalého utíkání umřel na úplavici. Během dobývání perských měst zosnovali Čingischánův syn Ogotaj a generál Sübetej velkou nájezdnickou expedici okolo Kaspického moře. Tam přišli Mongolové do prvního osobního kontaktu s Evropany.

Mongolové získali plnou kontrolu nad hedvábnou stezkou a olbřímí kořist, stejně jako status nezpochybnitelné jedničky v Asii. Čingischán nechával dobytým územím velkou míru samosprávy a úplnou náboženskou svobodu, což mu pomáhalo v jejich stabilizaci. Po smrti generála Muqaliho v Číně se dobytá území v Západní Sii začala bouřit, Čingischán jim to tedy musel znovu jet vysvětlit.

Během lovu Čingischán spadl z koně a jeho stav se horšil. Nedbal proseb svých synů, aby se vrátil domů a zotavil. V Číně zemřel, před svou smrtí uspořádal velkou rodinnou poradu ve svém stanu. Všem hlavním synům s manželkou Börte zanechal rozlehlá území, ale byl to třetirozený Ogotaj, jenž pozvednul před stanem otcův luk a přísahal, že jeho tažení dokoná. Ogotaj byl v roce 1229 zvolen novým Velkým chánem, 2 roky po Čingischánově smrti. Před jeho zvolením byl dočasným regentem jeho bratr Tolui.

Ogotaj a Sübetej

Dvě ústřední postavy dnešního okýnka byly už zmíněny minule, ale dnes hrají hlavní role, tak je záhodno, abych je pořádně uvedl.

Ogotaj se narodil v roce 1186 a s otcem absolvoval celoživotní kampaň hned v brzkém mládí. V pouhých 17 letech byl v bitvě s Temüdžinovým rivalem Jamukhou těžce raněn a málem to nepřežil. Během bojů s říší Ťin byl Ogotaj ponechán jako samostatný vůdce kontingentu vojáků, které vedl. Stal se tedy rychle zkušeným nájezdníkem, plenitelem i obléhatelem, podobně jako jeho otec. Právě Ogotaj dohlížel nad zmasakrováním hraničního města Chórezmů Otraru, kde šáh nechal předtím bezdůvodně popravit mongolské obchodníky. Byl vždy Čingischánovým oblíbeným synem a jeho první priorita byla také co nejvíce rozšiřovat Mongolskou říši.

Sübetej pocházel z jiných poměrů. Narodil se v roce 1175 v klanu Urianchajců, kterému Mongolové říkali „sobí lidé“. Chyběla mu tedy zpočátku tradiční dovednost Mongolů - jízda na koni. Byl synem kováře, jeho rodina byla ale s Čingischánovou spřízněná. Jeho otec kdysi během sjednocování Mongolska Temüdžinovi poskytl zoufale potřebné zásoby jídla, když byl v nesnázích. Temüdžinova idea meritokracie mu imponovala, proto ve 14 letech odešel z domova a připojil se k jeho rozrůstající se armádě.

Sübetej měl velký cit pro válčení a bojové taktiky, proto raketově vystoupal na nejvyšší pozici, kterou mohl mít voják mimo Temüdžinovu rodinu. Hrál klíčovou roli při úvodním podmanění Merkitů, kde se vydával za dezertéra a lstí dokázal Merkitům namluvit, že Temüdžinova armáda je ještě daleko, načež byl nepřipravený kmen poražen. Po sjednocení Mongolska to dotáhl až na generála a velel předvoji hordy. Čingischán sám o něm později mluvil jako o jednom z čtyř „Temüdžinových válečných psů“.

Během invaze do Číny, Kara Khitai a Chórezmské říše opakovaně prokazoval svého inovativního ducha. Výborně uměl koordinovat velké množství mužů a dokázal nepřátele chytat do pastí a zastihávat je v nevýhodných pozicích. Namísto ostřelování a ujíždění na rychlých mongolských koních Sübetej preferoval taktiku koncentrování střelby do vulnerabilních bodů nepřátelských formací, následovaný nájezdem klínové formace kavalerie a rozprášením demoralizovaných nepřátel.

Pokračování asijských tažení

Ogotaj myslel svůj slib dokončení otcova tažení v Číně vážně. Nejprve dokončil konsolidaci moci v Persii, odkud úplně vyhnal šáhova vzdorujícího syna, načež se v roce 1230 vrátil do Ťinské říše. Mongolové rychle zabrali dvě centrální provincie a Sübetej Číňany zmasakroval v bitvě u Sangfenshan.

Sübetej měl k dispozici okolo 50 000 mužů, Ťinové zhruba třikrát více. Armáda generála Wan Yen Hedy hlídala okolo Žluté řeky, Mongolům se ale podařilo je bez boje obejít a víceméně obklíčit. Sübetej několik týdnů pouze podnikal nájezdy na zásobovací linie, a po třech týdnech na vyhladovělou velkou čínskou armádu zaútočil plnou silou. Číňané se neměli kam stáhnout a porážka byla devastující, po této bitvě bylo opětné podmanění Ťinu pouze otázka dobytí několika velkých měst.

Dynastie Song, která Mongolům váhavě pomáhala, v roce 1234 nečekaně zabrala Kaifeng a Luoyang, během Sübetejovy absence. Ogotaj ani Sübetej nebyli nadšení, proto se vrátili a Songům vysvětlili, proč takové věci Mongolům nedělat. Města zabrali zpátky, Songskou armádu několikrát porazili v poli a pronikli při odvetném nájezdu hluboko do jejich teritoria. Songští vojáci se byli nuceni stáhnout a bránit vlastní území. Na jejich podmanění ale nebyl čas ani zdroje, Song dobyl až o několik desetiletí později chán Kublaj. Song už ale dále neriskoval žádné další výpady do Mongoly kontrolovaného Ťinu.

Mongolové také válčili v Koreji, kde probíhalo vleklé tažení a tuhý odpor, následovaný uzavřením vrtkavého míru a formálním podřízením Koreje pod Mongolskou říši. Později Korea znovu a znovu vzdorovala. (Mongolové podnikli celkem 9 tažení do Koreje!!)

Další zemí na pořadí bylo Gruzínské království (kontrolující tehdy dnešní území Gruzie, Arménie a malé části Ruska), které bylo předtím Chórezmy nuceno k pomoci proti mongolské hordě. Gruzínci byli předtím zprvu popletení, královna Rusudan psala v roce 1223 papežovi Honoriovi III., že se domnívala, že Mongolové jsou křesťané, neboť bojují s perskými muslimy, ale brzy všichni Gruzínci poznali pohanskou náturu hordy.

Generál Chormaqan byl do Gruzie vyslán s povelem ji podmanit v roce 1236. Gruzínská šlechta to hordě dost usnadnila, většina urozených feudálních pánů neměla zájem položit život za svoji zem, raději utíkali, schovávali se ve svých hradech, či se rovnou Mongolům vzdávali. Královna Rusudan velmi rychle pochopila, že Gruzie nemá šanci. V roce 1242 formálně uznala svrchovanost Mongolů nad celým svým územím.

Gruzie tak byla alespoň ušetřena nejhoršího, ačkoliv musela Mongolům vyplácet roční tribut 50 000 zlatých mincí a podporovat hordu svými vojsky. Rusudan se podařilo i zajistit pro svého syna následovnictví na trůnu (stále pod Mongolskou říší), a Mongoly byl přijat jako David VI.

Invaze Kyjevské Rusi

S Rusy přišel Sübetej a Džebe (další významný generál) do kontaktu během dřívějšího plenění okolo Kaspického moře. Střetli se tehdy ve významné Bitvě na řece Kalce s dvěma ruskými princi. Mstislav Mstislavič, princ rjazaňský a Mstislav III. Kyjevský se postavili 20 000 Mongolům se zhruba odpovídajícím počtem mužů (novodobý odhad, dříve se počet Rusů hodně nadsazoval).

Sübetej při předstíraném ústupu Mstislavy táhl za sebou při devítídenním pronásledování. Když ruská armáda překročila řeku Kalku, Sübetej to na ně ihned otočil a zaútočil vší silou. Rusové nebyli jednotní, navíc jejich armáda byla namíchána i s Kumány (které Mongolové dříve vyhnali až do Evropy), jejich morálka stála na párátkách. Sübetej a Džebe uštědřili slovanům devastující porážku, Mstislav III. byl během bitvy zajat a později umučen k smrti.

V roce 1236 Ogotaj vyslal synovce Bátúa se Sübetejem a mnoha dalšími princi a veliteli si rozstříštěnou a špatně vedenou Rus podmanit. Na rozdíl od prvního tažení se jednotlivá města moc nehrnula sjednocovat sílu, Mongolové je zaskočili svou rychlostí. Mongolové v zimě překročili zamrzlé řeky a začali invazi útoky na Vladimirsko-suzdalské knížectví a Rjazaň. Ruská armáda byla na třech místech poražena a hlavní města rychle zabrána. Moskva a Kolomna byly vypáleny.

Nejvýznamnější bitva proběhla na řece Siť, kde Vladimirský kníže Jurij II. shromáždil svou armádu s úmyslem zastavit hordu, než vůbec dorazí k jeho městům. Sübetej ho tajně bez jeho vědění objel a Vladimir snadno dobyl. Jurij vyslal seržanta na průzkum, který se pak vrátil celý zděšený, a informoval Jurije, že jeho armáda čítající 3 000 mužů je Mongoly úplně obklíčená. Generál Boroldaj s cca. 10 000 Mongoly je poté u řeky snadno přemohl, Jurij padl v boji.

Mongolové si zřídili hlavní tábor u Donu, odkud postupně poráželi a brali pod svou kontrolu různé nomádské kmeny žijící okolo Černého moře. V roce 1239 byl zabrán Černihiv a přilehlá oblast, Novgorodské knížectví se raději vzdalo samo a zaplatilo velký úplatek.

Kyjev padnul v roce 1240. Mongolové potom zplundrovali a dobyli i Halič, přes udatný odpor Daniela Romanoviče. Valná většina území Rusi byla dobyta za pouhých pár let. Bátú nechal na nových územích založit známou Zlatou Hordu, útvar spadající pod Mongolskou veleříši, a stal se jejím chánem. Horda měla nad těmito územími kontrolu až do pozdního 15. století.

Vpád do Evropy

Chán Ogotaj zemřel v roce 1241, po pětiletém snažení jeho ženy byl nástupcem zvolen nejstarší syn Güjük. Další kroky invaze byly ale už naplánované a v plném průběhu. Mongolská armáda byla nominálně vedena Bátúem, v poli ale velel Sübetej. Horda se rozdělila na několik částí, aby mohla provést útok na několika frontách najednou. Sübetej zajistil dobrý průzkum a špionáž v Polsku, Maďarsku a Rakousku. Sám vedl hlavní část armády, která mířila k Maďarsku.

Polské tažení bylo pod vedením Ordy, Čingischánova vnuka. Orda svůj kontingent rozdělil aby horda rychle zabrala a vyplenila Lublin, Sandoměř, Sieradz a další menší města. U Turska a u Chmielniku byly snadno rozprášeny malé armády pod vedením Krakovského vojvody. U Chmielniku padnul i samotný vojvoda Wlodzimierz.

Poláci začali panikařit, Krakov byl promptně evakuován a zabrán a vypálen bez odporu. Jindřich II. Pobožný, nejmocnější polský kníže se rozhodl obětovat Vratislav, u které se Mongolové shromáždili. Jindřich totiž potřeboval shromáždit co nejvíce vojáků na bojovém poli, se svou armádou se shromáždil u Lehnice, kde čekal na pomoc svého švagra, kterým nebyl nikdo jiný než náš Václav I.

Mongolové se právě rozhodovali, zda budou nejdříve obléhat poloopuštěnou Vratislav, když se doslechli o Václavovi, který se rychle blížil se silnou armádou, cca. dvakrát větší než tou, kterou disponoval Jindřich. Zvědové odhadovali, že zhruba za dva dny by mohl dorazit na místo. Proto se Orda rozhodl nevyčkávat a Jindřicha u Lehnice napadnout rovnou.

Jindřich nebyl sám, na pomoc mu přijel další polský šlechtic Měšek II. Tlustý, syn moravského markraběte Boleslav, bratr zesnulého krakovského vojvody Sulislav, rytíři z Templářského řádu a zbytky vojáků z Chmielniku a Turska a pár zahraničních dobrovolníků. Jindřich disponoval zhruba podobným počtem mužů jako Orda, ale přesné číslo nikdo nezná, můžu jen hrubě říct, že to bylo v řádech tisíců.

Jindřich rozdělil armádu na čtyři části, každý ze šlechticů měl vedení nad jednou z nich. Bitva započala nájezdem slezské kavalerie proti mongolské přední linii. Slezané byli rychle odraženi. Následně vyrazila ve druhé vlně jízda Měškova a Sulislavova, před kterou se Mongolové stáhli. Poláci je pronásledovali, příliš se ale oddělili od vlastní pěchoty a mongolská rychlá křídla je obklíčila.

Mongolové zažehli kouřové clony, aby nepřátelům zhoršili viditelnost, a zatímco jádro polské kavalerie bylo obklíčeno a odříznuto, lukostřelci nadělali z pěchoty jehelníček. Jindřich a Boleslav sami v bitvě padli, templáři byli pobiti téměř všichni. Pro Poláky dopadla bitva katastrofálně, mongolské ztráty byly minimální. Jindřichova smrt obzvlášť zabolela, protože on byl předtím velmi blízko k tomu, aby Polsko sjednotil, což se kvůli této bitvě stalo až ve 14. století.

Král Václav se o polském debaklu včas dozvěděl a armádu zastavil, čekaje na posily ze Saska a Durynska. Mongolský předvoj mu naběhl do cesty u Kladska, ale Čechů bylo podstatně víc  elitu mongolské kavalerie porazili a zahnali na útěk. Václav se prokázal v této době jako velmi aktivní a bystrý, nechal opevnit česká města a poctivě informoval německou šlechtu o dění v poli a pohybech Mongolů. Svou armádu stáhl zpět do Čech, zaujmul obrannou pozici, protože věděl, že Polákům už by nepomohl.

Mongolům se zřejmě nechtělo s jejich silou v oblasti provádět další invazi proti silnějšímu protivníkovi, hory obklopující Čechy by navíc výrazně snižovaly jejich mobilitu. Z Maďarska navíc přišly rozkazy pro velitele Ordu, Kadana a Baidara, aby připojili své síly k Sübetejovi. Polsko a Moravu ale vyplenili a spálili, kde mohli, odpor byl rozprášen a země oplévala mlékem a strdím, pro které jim stačilo natáhnout ruce. Čechy ale Václav před hordou ubránil, jeho vítězství u Kladska mělo zcela jistě svůj podíl na odrazení Mongolů od dalšího postupu, RESPEKT!

Maďarské tažení vedl sám Sübetej. Mongolové do země táhli několika různými směry. Jižně postavená část hordy snadno převálcovala Transylvánii, jejíž vojvoda padl v boji. Sübetej a Bátú s hlavním jádrem armády vtrhli do země 12. března 1241, skrz opevněný Verecký průsmyk, kde rozdrtili a anihilovali muže pod vedením palatina Denise Tomaje.

Bátúův bratr Shiban vedl severní křídlo, a měl za úkol posílit Sübeteje, až to bude potřeba. Král Béla IV. byl před Mongoly varován lépe než Poláci, nechal na hranicích postavit opevnění a barikády, ale mongolští ženisté zábrany odstranili s překvapivou rychlostí. Jakýmsi středověkým blitzkriegem se dostali do země během pár dní, a tak ani Maďaři neměli dost času pořádně zformovat své vojáky do jednotné síly.

Béla se snažil moudře tahat čas, zakázal přímé střety s Mongoly, dokud Maďarsko nebude dostatečně připravené, ale Mongolové volný prostor využili k tradičnímu drancování země a likvidování menších jednotek v oblasti.

Po týdnu urychlených příprav a vynucených těžkých pochodů se většina maďarských sil shromáždila u rozvodněné řeky Sajó. Podstatná část Mongolů byla skrytě utábořená v lesích za druhým břehem. Pravděpodobně čekali na podobnou příležitost jako proti Rusům u Kalky, aby Maďary dokázali snadno zaskočit po přebrodění. Sajó byla ale příliš rozvodněná a Maďaři místo toho dali rozbít vlastní tábořiště na svém břehu.

Sajó překlenoval kriticky důležitý most, ke kterému obě strany vyslaly předvoje, aby jej získaly pod svou kontrolu. Koloman Haličský v této šarvátce dokázal zvítězit, hlavně za pomocí kušníků, kteří způsobili Mongolům velké ztráty. Mongolský předvoj byl téměř kompletně pobitý, Maďaři naházeli přeživší Mongoly přes most, aby se v rozbouřené řece utopili.

Den poté ráno Sübetej nechal Bátúovi sedm katapultů a nařídil, aby velel útoku na most, zatímco Sübetej sám se vydal o něco dál s mongolskými inženýry, kteří se jali stavět rudimentární rychlomost. Bátú byl ale úspěšný a most získal rychle zpátky. Maďaři si nejdříve mysleli, že jde o další menší šarvátku, ale Koloman okamžitě po obdržení zprávy poznal, že tentokrát poslala horda skutečnou bojovou sílu.

Koloman se ale zhrozil, když zjistil, že král Béla ani nenařídil připravit se k bitvě. Arcibiskup Uhrin, který s Kolomanem předtím na mostě bojoval, králi dokonce spílal před zraky všech. Než se maďarská armáda plně zmobilizovala, Bátú se svou částí hordy dokázal most úplně překročit a nebezpečnou řeku tím překonat.

Maďaři ale bojovali chrabře, třicet Bátúových elitních jezdců v jeho blízkosti bylo zabito, sám zažil v přímém střetu těžké chvíle. Sübetej dokončil stavbu improvizovaného mostu a se svými jezdci se bojující Maďary pokusil obklíčit, ti se ale stihli včas stáhnout do tábora a vyhnout se kleštím. Bátú Sübeteje vinil, že přebrodil moc pomalu a musel se nechat dlouho přemlouvat, aby s útokem pokračoval.

V táboře ale Maďaři začali panikařit. Mongolské stroje je zasypávaly těžkým kamením a zapálené šípy pršely na vznětlivé stany. Šlechta necítila v tu chvíli k Bélovi přílišnou náklonnost a nejraději by všichni dezertovali, ale byli v pasti. Jediný Koloman se pokusil prorazit silným nájezdem mongolské obležení, ale byl tentokrát poražen a zatlačen zpět. Většina Maďarů začala po této nepovedené vyjížďce prchat horempádem malou skulinkou ven. Tu ale Mongolové nastražili schválně, a naprostou většinu utíkajících pobili.

Většina šlechticů a arcibiskup Uhrin padli. Paradoxně komu se podařilo utéct byl král Béla. Koloman taktéž unikl, ale podlehl brzy poté těžkým zraněním z bitvy. Mongolové Bélu pronásledovali napříč celými Uhry, ale dokázal dojet až do Rakouska, kde ho rival Fridrich II. Babenberský zajal a výměnou za život a bezpečí ho donutil přepsat Rakousku rozsáhlá území. Tato území ale Fridricha nepřežila dlouho a Maďaři je později získali zpět.

Kolik bojovníků bylo u řeky Sajó je opět nejasné. Můžeme se domnívat, že na každé straně stálo velmi zhruba 15 000 - 40 000 mužů. Maďaři údajně ztratili přes 10 000 vojáků, Mongolů umřelo pěkných pár set.

Maďarsko bylo každopádně v troskách. Mongolové vraždili každého, kdo se postavil na odpor, Sübetej byl bez milosti. Vyplenili Pešť a získali kontrolu v podstatě nad celou zemí, Maďaři brzy nebyli schopni dále vzdorovat uchvatiteli.

Závěr

Tato první invaze byla pro Evropu zdrojem velkého strachu a paniky. Celá Svatá říše římská se připravovala na nejhorší, očekávaje démony ze stepí přijíždějící z maďarských plání. Mongolové se ale roku 1242 začali stahovat zpět na svá území. Je několik možností, proč to tak bylo.

Někteří říkají, že každý důležitý vůdce potřeboval být doma v Mongolsku, kde se připravovala po Ogotajově smrti volba nového Velkého chána. Jiní tvrdí, že Bátú se o tuto volbu nezajímal, jen potřeboval zadusit rebelie vzdorujících Kumánů. Nebo možná měli Mongolové už vypleněno dost a nechtěli jít do dalšího konfliktu s lépe připravenými Čechy, Němci a Rakušany.

Vydrancovali ale většinu východní Evropy, kde v podstatě s většími či menšími potížemi smetli jakýkoliv odpor. Celý Balkán, Maďarsko, Polsko a Kyjevská Rus, od všech získali bohatství a vysoké tributy pod hrozbou návratu. Do Evropy se vrátili ještě několikrát, ale už takhle je toho možná dnes až moc.

Bátú na Velkého chána kandidovat nechtěl, byl spokojený se svou Zlatou hordou. Sübetej se tedy vrátil bez něho a podpořil Güjüka, který nakonec uspěl, jak již bylo psáno výše. Sám se účastnil potlačení kumánských rebelů a další invaze do říše Song, v 72 letech se ale vrátil domů a brzy zemřel pokojnou smrtí.

Jeho přáním bylo, aby zemřel u Dunaje vedle svého syna. Jeho potomci sloužili dalším Velkým chánům po mnoho let, a velmi dobře, podíleli se na dalších úspěšných taženích. Samotný Sübetej patří také k národním hrdinům Mongolska a papežský legát Giovanni Carpini, který byl v roce 1246 přítomný v hlavním městě Karakorum, poslal do Vatikánu zprávy, že se mu v říká Sübetej Baatur (hrdina).

Naši předci Mongoly určitě rádi neměli, ale příběh na vyprávění je to dle mého hodně zajímavý. To samé, co jsem už psal minule - i horda znesvářených barbarů může dobýt svět, když pracují jednotně. Mongolská říše doplatila mimo jiné hlavně na interní konflikty, jak už to u velkých říší bývá. Byla sice založena na násilí, ale válka vždy přináší do světa i modernizaci a bez Mongolů by ani evropská historie nebyla kompletní.

Evropani se trochu poučili, že příště budou muset stát víc při sobě, a v budoucnu několikrát externí hrozby společně odvrátili (tím myslím Osmany - o tom si třeba taky brzy něco napíšu). Bojové taktiky Mongolů byly velmi pokrokové a jejich schopnost rychle se učit a improvizovat spojená s úžasnými jezdeckými dovednostmi z nich činilo nejničivější armádu své doby.

Král Béla se do Maďarska po tom všem zvládnul vrátit a vládnul až do roku 1270. Speciální dík a čestnou salutaci posílám tam nahoru pro Daniela (který se později stal prvním a posledním Haličsko-Volyňským králem) a Kolomana Haličské, kteří se snažili ze všech nejvíc všechny obyčejné lidi ochránit. A Češi mohli být rádi, že měli tak rozumného krále, jakým byl nedoceněný Václav I.

Mějte se fanfárově!

Lil Tic

Zdroje:

The Secret History of the Mongols - 2023, Christopher Atwood

Encyclopedia of Mongolia and the Mongol Empire - 2004, Christopher Atwood