Historický okýnko, který nikoho nezajímá XIII. - Čingischán, Mongolská říše

Ahoj čtenáři,

Posledně mi někdo opravil nadpis do spisovné podoby, což mi vždycky dokáže zkazit den, protože ta nespisovnost je tam z estetických důvodů. Posléze jsem to vrátil zpátky, ale článek byl už neodvratně seznamem odložen do jinýho hrníčku, a tak ho mimo mých věrných sledujících skoro nikdo neviděl.

To mě samozřejmě příšerně zarmoutilo, protože jsem se s tím tak piplal! Tak doufám, že dnešní artikl to napraví a dokáže zaujmout natolik, že se podíváte i na ten první.

V minulém díle jste možná viděli

Temüdžin byl stydlivý kluk, kterého vlastní otec neměl vůbec rád. Po otcově smrti byl i s milovanou matkou Hö'elün, macechou a vlastními i nevlastními sourozenci ostrakizován a vyloučen z vlastního kmenu. Několikrát v mládí balancoval na hraně mezi životem a smrtí. Během přežívání z úst do úst ve stepi se seznámil s urozeným a chytrým chlapcem Jamukhou, s kterým uzavřeli bratrský slib přátelství.

Později se oženil s Börte, dívkou, kterou znal z dětství. Byl také přijat pod ochranu chána Tohgrula, vůdce jednoho z velkých mongolských kmenů. Pod Tohgrulem prosperoval a postupně díky spoluúčasti na úspěšných kampaních s Tohgrulem a Jamukhou začínal nabírat na popularitě.

Jamukha postupně hořkl, představoval si sám sebe jako velkého chána, ale Temüdžin s novým přístupem, který nabourával tradiční klanovou strukturu, nad ním po mnoha letech snažení definivně zvítězil. V Bitvě u Chakirmautu Jamukhu společně s posledním vzdorujícím kmenem Naimanů porazil. V bojích padl chán Naimanů a Jamukha byl brzy nalezen a popraven. Jediný významný, kdo se zachránil byl chánův prohnaný syn Kušlúk, o kterém dnes ještě pár řádek padne.

Tohgrul Temüdžina na manipulativní popudy vlastního syna nakonec zradil, za což zaplatil životem. Temüdžin se brzy poté stal Čingischánem, vládcem všech Mongolů. A tím se dostáváme na konec minulého dílu.

Mongolská říše pod Čingischánem a první zahraniční konflikt

Po konsolidaci moci Čingischán stál v čele Mongolské říše čítající přes milion obyvatel. Zrušil používání dědičných aristokratických titulů, nechal kriminalizovat únosy a zotročování jakéhokoliv Mongola. Kromě toho zakázal také rodinám prodávat vlastní dcery a únosy žen za účelem sňatku. Krádež dobytka byla nově trestána smrtí.

Kromě toho zavedl i reformu písma a byl stanoven jednotný psací systém. Dalším důležitým krokem bylo zavedení svobody vyznání, jelikož Mongolské kmeny byly dosti různorodé - tengristé, buddhisté i muslimové. Všichni náboženští představitelé, lékaři a učitelé byli osvobozeni od daní.

Čingischán chtěl předejít možnosti, že by se nově sjednocená říše opět rozdrobila, proto si dával pozor, aby měla vždy nějaký společný cíl a záměr. Pouhý rok po formálním nástupu k moci tak zorganizoval a naplánoval velký nájezd na Tanguty v Západní Sii (+- dnešní stejnojmenné území v Číně).

Styl boje s Tanguty byl radikálně odlišný od dřívějšího soupeření se stepními klany, jelikož měli organizovanou armádu a opevněná města. Většina Tangutské armády byla ale postavena na východní a západní hranici, aby hlídala území před dalšími čínskými dynastiemi Song a Ťin. Na severu se spoléhali na poušť Gobi, ale najednou se z ní vyřítila horda barbarských nájezdníků.

Mongolové se postupně adaptovali a učili se obléhacím taktikám. V roce 1207 nečekaně dobyli a vyplenili město Wu-Chaj. V roce 1209 se Čingischán rozhodl k invazi se vším všudy. Západní Sia prosila sousední Ťin o vojenskou pomoc, ale císař Zhangzong odmítl. Čingischán dokázal porážet Tanguty na otevřeném poli, zatlačil je postupně až před hlavní město Jin-čchuan. Tam se mu podařilo soupeře obelstít falešným ústupem, ale podstatné části Tangutů se podařilo stáhnout se do města.

Mongolové se inovativně pokusili překlonit Žlutou řeku tak, aby město zaplavila a mohli ho snadno dobýt. Ze začátku to vypadalo jako zdařilý pokus, ale nedostatek zkušeností mongolských ženistů zapříčinil, že jejich konstrukce nebyla dostatečně pevná a stabilní. Řeka prorvala bariéry a zaplavila Mongolům jejich vlastní obléhací tábor. Brzy na to byl podepsán mír, tangutský císař Xiangzong se uvolil předat velké jmění a vlastní dceru Chaku za to, že ho Mongolové nechají na pokoji.

Dobytí říše Ťin

Ťin byl Džürčenskou dynastií (předkové Mandžuů) a její trůn byl v roce 1209 uzurpován Wanyanem Yongjim. Nový císař dříve sloužil v armádě ve stepích a Čingischán ho znal. Oba muži se nesnášeli, a Yongji udělal velikou chybu, když poslal v roce 1210 delegaci do Mongolska žádat o tribut. Čingischán se rozzuřil, Yongjimu se vysmál, plivnul směrem k území Ťinu a od poslů odjel. V roce 1211 se Mongolští vůdci na kurultai (obdoba zasedání vlády) shodli na invazi říše Ťin.

Vnější svět ještě neměl ponětí o skutečné síle Mongolů a považoval je stále za stepní barbary. Díky praxi z bojů proti Tangutům byla ale armáda už skutečně dobře vedena. Mongolům nahrávala v první řadě logistika. Každý muž si pásl koně a lovil pro sebe sám, armáda postupovala na opravdu velmi širokém území, ale skoro nemusela být zásobována. Příkazy byly dávány ve formě rýmů, aby se je dalo rozpoznat i na velké vzdálenosti.

Čingischán byl navíc mazaný, navenek útok propagoval jako osvobození Džürčenů od tyranských aristokratických uzurpátorů. Nemálo z nich se pak k hordě dobrovolně připojilo. Ťin ale nebyl žádný trpaslík, dohromady měl přes 50 milionů obyvatel, mnohonásobně více než Mongolsko.

Mongolové ale byli inovativnější. Vynikající mobilitu doplnili nájezdnickou taktikou. Místo aby rovnou obléhali opevněná velká města, pálili všechny vesnice okolo a posílali vyděšený prostý lid na úprk všemi směry. Útočili rychlými výpady na zásobovací linie, bez kterých Ťin těžko mohl postavit na bojiště velké počty vojáků najednou. Údajně miliony vesničanů před terorem uprchly do bezpečí měst. Města byla najednou přelidněná, špatně zásobovaná a vyhladovělá. Ťin byl nucen popravovat desetitisíce vlastních obyvatel, aby armáda úplně nevyhladověla, čímž nespokojenost dosahovala maxima.

Největšího vítězství dosáhl jeden z nejvýše postavených Čingischánových generálů Muqali. Muqali vedl 90 000 mongolských jezdců proti až 400 000 ťinským vojákům u Yehulingu (hřeben divokých lišek). Ťinský generál Wanyan Jiujin nechal své jednotky rozmístit do horského terénu, aby hlídali v úžinách. Chtěl tím vyřadit hlavní výhodu Mongolů, jejich koně. Mongolové skutečně v horské oblasti museli z koní sesednout, Muqali ale nepřátele zaskočil rychlým koncentrovaným útokem, kdy s velkou jednotkou prorazil nepřátelskou linii. Jiujinova armáda měla v horách neefektivní komunikaci a jednotky byly navzájem izolované, navíc jim nemohly přijít včas posily a Mongolové dosáhli absolutního vítězství. Jiujinovy jednotky velmi rychle ztratily morálku a on sám byl zabit v boji. Po této katastrofální porážce Mongolové snadno postupovali dál.

Nejcennějším pro Mongoly nebylo zlato, koně nebo dobytek, ale nově nabytá znalost obléhacích strojů. Nepřátelští inženýři byli ušetřeni a integrováni do vlastní armády. Čingischán často pořádal „workshopy“ se znalci, kde se mongolští důstojníci učili, jak sestrojit pořádná beranidla, katapulty i obdobu západních trebuchetů.

Mongolové oblehli kapitál Zhongdu (dnešní Peking), v Ťinu probíhala otevřená rebelie. Rebelové zajali a popravili Yongjiho, nový císař Xuanzong Čingischána prosil o mír. Čingischán souhlasil, protože přes všechny úspěchy byla jeho armáda hodně roztažená a vysílená a byl ten správný čas uzavřít výhodný mír. Jako tribut dostali Mongolové Ťinskou princeznu, hromady zlata a hedvábí, koně a otroky. Obležení bylo opuštěno a horda se obrátila zpět do domovských pastvin v roce 1214.

Xuanzong ale preventivně nechal přemístit vládu a status hlavního města do 600 km vzdáleného Kaifengu, což Čingischán bral jako zradu mírových podmínek. Takže než stihl dojet domů, rozhodl se znovu obrátit a severní Čínu si tentokrát úplně podrobit. Zhongdu se Čingischánovi raději rovnou vzdalo, ale to je nespasilo, i tak bylo vypleněno. Dobyto bylo i mnoho dalších měst, Čingischán přenechal správu území Muqalimu, který pokračoval v úspěšných bojí s dynastií Ťin až do své smrti v roce 1223.

Kara Khitai a zlobidlo Kušlúk

Kušlúk po svém úprku z prohrané rozhodující bitvy mezi Jamukhou a Temüdžinem našel úkryt u říše Kara Khitai ve střední Asii. Císař Yelü Zhilugu ho i s jeho zbývajícími Naimany ochotně přijal a Kušlúk se brzy stal důležitým rádcem u dvora. Brzy si vzal císařovu dceru Hunhu a dostal povolení užívat titulu chána a vést své Naimany jako samostatnou vojenskou jednotku.

Kara Khitai byla ve válce s turkicko-perskou Chórezmskou říší (obrovské území - celý Írán a velké části všech -stánů ve střední Asii), ve které se jim relativně dařilo. Císařova armáda dokonce dokázala zabrat velmi významný Samarkand, ale Kušlúk plánoval zradu. Tajně se spřáhl s Chórezmským šáhem a když císař potlačoval revoltu v Samarkandu, zosnoval vlastní převrat.

Císař Zhilugu se vrátil Kušlúka porazit, ten se ale včas stáhl se svými Naimany, zatímco šáh Aláuddín Muhammad z druhé strany Samarkand osvobodil a armádě Kara Khitai uštědřil porážku. Kušlúk později nečekaně přepadl císaře Zhilugua na lovu a zajal ho. Nezabil ho, dal mu čestný titul císaře v důchodu a sám se vyhoupl na trůn Kara Khitai.

Čingischán na Kušlúka ale nezapomněl a v roce 1216 poslal generála Jebeie s 20 000 jezdci Kara Khitai zabrat. Kušlúk prohrál u hlavního města Balasaghun, kde se pokusil vzdorovat s 30 000 muži. Prchal tedy dál na východ, ale v Kašgaru, městě, které dříve sám zabral, byl chycen a zajat tamějšími obyvateli. Muslimové v Kara Khitai byli Kušlúkem totiž utlačováni a nuceně překonvertováváni k Buddhismu, což mu jen tak nezapomněli. Proto ho ze zajetí rovnou předali Mongolům. Byl sťat a jeho tělo bylo ukazováno v průvodu napříč Kara Khitai.

Čingischán tak získal další velké a významné území pod svou kontrolu. Muslimští obyvatelé byli poměrně rádi, že mají od Mongolů zajištěnou svobodu vyznání a moc byla upevněna sňatkem. Čingischánův nejmladší syn s Börte Tolui si vzal Kušlúkovu dceru Linqgun Khatun, čímž byli uspokojeni i zbývající, stále znepřátelení Naimané.

Invaze Chórezmské říše

Mongolové najednou měli velkou společnou hranici s Chórezmskou říší a jedinečný přístup na hedvábnou stezku. Obchodníci byli natěšení z obou stran, Čingischán nechal připravit velká množství ukořistěného hedvábí a kvalitní oceli k výměnnému obchodu. V roce 1218 se vypravil velký karavan se zhruba 500 obchodníky směrem do Chórezmské říše.

Guvernér hraničního města Otrar nechal k Čingischánovu nemilému překvapení karavan zastavit, nařkl obchodníky ze špionáže a všechny je nechal popravit. Zboží bylo všechno zabaveno a Čingischán opět zuřil. Šáh Muhammad o tom buď dopředu minimálně věděl, ale možná to dokonce i sám celé zosnoval.

Čingischán k překvapení všech jakž takž zachoval klid a k šáhovi poslal diplomata s dvěma posly, aby se pokusil situaci stabilizovat. Šáh byl ale podezřívavý a diplomata nechal také popravit, posly zostudil. Jestli Čingischán předtím zuřil, tak teď už běsnil. Muqali dostal úkol s menším kontingentem držet kontrolu v Číně, zatímco horda vyrazila směrem západ.

Údajně sto tisíc Mongolů vyrazilo ze stepí, pouští a hor. Chórezmové měli zřejmě vojáků k dispozici mnohem více, ale nebyli ani zdaleka tak jednotní. Spoustu měst a lokálních guvernérů nebylo spokojeno s Muhammadovou vládou, vyčítali mu, že se snaží centralizovat všechnu moc k sobě. Některá města se tak vzdávala radši dobrovolně, jiná padala v řádu dní, maximálně týdnů.

Čingischán ušetřil ty, kteří se mu vzdali rovnou, ale kdo vzdoroval, toho město bylo vypáleno a vypleněno do základů. Nechal ale vždy ušetřit lidi s profesemi, které Mongolům stále scházely - inženýři, doktoři, učitelé, písaři, duchovní vůdci. Aristokraté a zbohatlíci ale šetřeni nebyli nikdy, na ty si zvlášť došlápl, výkupné ho vůbec nezajímalo.

Nejdéle se držel samotný Otrar, který vzdoroval pět měsíců. Čingischán se u něj nechtěl zbytečně zdržovat, proto zanechal vedení obléhání synům Chatagajovi a Ogotajovi.

Od podzimu roku 1219 do února 1220 projela horda Persií jako horký nůž máslem. Samarkand s Muhammadovou rezidencí byl dobyt za pouhý měsíc. Samotný šáh ztratil víru už dávno, ve městě nebyl. Prchal napříč zemí, soustavně pronásledován generály Subotajem (počeštil jsem si to s dovolením zase podle svého) a Džebem. K zajetí nedošlo, protože šáh jedné z nejbohatších a nejvlivnějších říší na světě zemřel při útěku na úplavici.

Subotaj a Džebe následně zorganizovali dlouhou sérii nájezdů okolo Kaspického moře, urazili více než 7 500 kilometrů. Právě při této expedici došlo k prvnímu skutečnému kontaktu Mongolů s Evropou.

Muhammad před smrtí jmenoval svým nástupcem syna Jalal al-Dina, který ale nebyl schopný Mongolům vzdorovat. Postupně byl tlačen dál a dál na východ, nejdřív na území dnešního Afghánistánu a pak do Indie, po zdrcující porážce na řece Indus.

Výsledek invaze Čingischána upevnil jako nejmocnějšího muže v Asii, kterému nic nestálo v cestě. Tři z nejbohatších měst na světě, Nishapur, Herat a Merv byla srovnána se zemí (Merv už nikdy nebyl obnoven). Zároveň si ale vysloužil kvůli masakrům v Persii svou pověst krvežíznivého barbara, která se s ním do určité míry táhne dodnes.

Odhaduje se, že zemřelo 1-6 milionů lidí, které Mongolové povraždili. Historici se shodují, že číslo bude spíše hodně u spodní hranice, ale s jistotou to nikdo říct nemůže. Od té doby každopádně už nikdo Mongoly nepodcenil. Po dobytí Samarkandu nájezdníci, zvyklí žít celý život v sedle a živit se z úst do úst, pili křišťálově čistou vodu z honosných fontán a pojídali fíky a další tropické ovoce. Mongolsko se stalo velmocí.

Chánova poslední výprava

Mongolové klasicky ponechali na dobytém území poměrně velkou míru samosprávy a náboženskou svobodu, dosadili správě území a úředníky, aby se území stabilizovalo zpět do normálu.

Mezitím Západní Sia v Číně začala provádět nepříjemnosti a bouřit se po Muqaliho smrti. Velká část hordy se vrátila domů do stepí v roce 1225, odkud Čingischán naplánoval další invazi do Číny, aby zadusil vzpoury.

V podstatě není o čem dlouze psát, města byla pálena jedno za druhým, nikdo moc šetřen nebyl, Mongolové byli za chvíli před branami Jin-čchuanu. Porazili tam dorazivší armádu Sii, načež Subotaj byl poslán, aby preventivně opět zajistil i území Ťinu. Jin-čchuan byl oblehnut.

V zimě mezi lety 1226-1227 Čingischán spadl z koně během lovu. Jeho synové se o něj obávali a chtěli, aby se vrátil domů a zotavil se. Čingischán se ale na Číňany pořád zlobil a odmítl, chtěl, aby obléhání pokračovalo. Jeho stav se horšil a zemřel 25. srpna 1227.

Před smrtí svolal ve svém stanu rodinnou poradu ohledně rozdělení říše a nástupnictví. Džoči a Čagataj, dva nejstarší synové, se přeli mezi sebou, došlo prý dokonce i na pěstní souboj. Byl to třetí rozený Ogotaj, který vyšel mezi netrpělivě vyčkávající davy před stanem, pozvedl otcův luk a zapřisáhl se, že invazi povede a dokončí.

Ogotaj byl později v roce 1229 zvolen novým chánem. Jeho bratři dostali ale každý svůj podstatný kus území a bohatství. Jin-čchuan byl téměř celý vyvražděn. Jak Čingischán přesně umřel, to se neví. Mohla to být nemoc, Marco Polo později tvrdil, že ho trefil během obléhání šíp. Dobová legenda dokonce říká, že Gurbelchin, nádherná žena poraženého císaře Čingischánovi z pomsty pořezala genitálie během sexu.

Závěr

Temüdžin byl každopádně mrtev. Pohřben byl kdysi na místě v horách, které sám kdysi zposvátnil, tam kde se schovával ve svém těžkém dětství. Místo bylo utajeno, a dodnes nevíme, kde se přesně nachází.

Za svůj život se mu z chudoby a vyhnanství podařilo vypracovat se nahoru, sjednotit permanentně znesvářené stepní klany a úplně změnit Mongolskou kulturu. Reformoval primitivní nájezdníky do nejobávanější armády své doby a sjednotil nepředstavitelně rozhlehlá území. Pod jeho vedením obchod na hedvábné stezce posléze probíhal bez problémů a do Asie přinášel prosperitu a bohatství.

Čingischán neměl během výprav nouzi o nejhezčí ženy a apetit mu taky rozhodně nechyběl. Zplodil odhadem mezi 1000-3000 nemanželských dětí a genetická studie z roku 2003 odhadla, že dnes má zhruba 16 milionů přímých potomků. Poslední z přímých následovníků Čingischánovy vládnoucí linie, Mohamed Alim Khan, vládl v Uzbekistánu (i když pod ruskou kontrolou) až do roku 1920, kdy ho sesadily bolševický svině.

V Mongolsku tatíček národa, v Číně démon z pekel. V historii dobyvatel, který povraždil miliony, ale také přispíval k náboženské i civilní modernizaci. Myslet si o něm můžete samozřejmě co chcete, já Vám to vyvracet určitě nebudu. Faktem ale zůstává, že jeho příběh stále patří k nejnepravěpodobnějším a nejzajímavějším. Doporučuji přečíst si první článek, kde je jsou jeho těžkosti v dětství popsány.

Já osobně na něj jako na démona nekoukám, protože většinou se snažil nejdříve dělat kompromisy a životy šetřit, dokud jeho nepřátelé nezrazovali dohody, pak uznávám, že možná byl trochu vztekloun. Navíc to byl středověk a Ženevské úmluvy neexistovaly.

Ogotaj, Subotaj a jejich parta se k vám navíc dokonce vrátí i v příštím díle, protože po Čingischánově smrti jejich dobrodružství ani zdaleka neskončila. Podíváme se dokonce až do Čech, na našeho Václava I., který se s nimi střetl v poli! Po delší pauze doufám, že jste si článek užili, jste borci, jestli jste dočetli až sem.

Mějte se fanfárově!

Lil Tic

Zdroje:

The Secret History of the Mongols - 2023, Christopher Atwood

Encyclopedia of Mongolia and the Mongol Empire - 2004, Christopher Atwood