Článek
Ahoj Čtenáři,
tohle téma možná spoustu z Vás nemá čím překvapit, ale pro ty, co to neznají, věděli jste, že současná královská rodina ve Velké Británii se vlastně drží už skoro 1000 let?
Několikrát vyměnili rodové jméno, ale pořád jde o přímé potomky Viléma Dobyvatele. Jak Vilém dokázal dobýt zemi, která byla odjakživa jedním z nejhůře udržitelných území, se kterou měli problémy i Římané v dobách největší slávy? Nejdřív trochu kontextu…
Nástupnická krize na anglický trůn
V lednu roku 1066 zemřel anglosaský král Eduard Vyznavač po 24 letech na trůně. Bohužel umřel bezdětný (možná kvůli neplodnosti manželky Edith) a výslovně nejmenoval ani náhradního dědice. A v tom bylo celé jádro pudla, protože kandidáti se neobjevili dva, ale rovnou tři.
Prvním byl Harold Godwinson, švagr zesnulého Eduarda, který měl výhodu domácího pole, takže si na trůn rovnou sedl. Harold byl i předtím významným a mocným šlechticem a jeho korunovaci provedl arcibiskup z Yorku, takže měl solidní základy, ale jeho protivníci nebyli fackovací panáci.
Svoje želízko si v ohni hřál i Harald Hardrada, viking, král Norska. Svůj nárok stavěl na dohodě mezi předposledním králem Anglie - Hardiknutem a předchozím norským panovníkem Magnusem, že pokud jeden či druhý umře bez dědiců, ten druhý po něm přebere vládu. Hardiknut byl také severského původu a také zemřel bezdětný, takže Harald mohl stavět nárok na takových starších technikáliích. V praxi ho stavěl ale hlavně na tom, že okamžitě po Eduardově smrti začal zbrojit a připravovat vylodění a invazi ze severu Anglie.
Třetím samozvaným králem byl právě Vilém, syn normanského vévody Roberta. Normané byli potomky vikingů usídlených na severu Francké říše, kteří tam žili od začátku 10. století. Vilém byl dokonce nemanželské dítě, což mu hodně ubíralo na společenském statusu, takže se možná ptáte sami sebe, jak si mohl nárokovat trůn v Anglii?
Vilémův rodokmen přímo pramenil od původního vůdce vikingů příchozích do Francké říše, Rolla, a po otci i jako bastard zdědil první housle v Normandii. Král Eduard navíc v mládí u Normanů strávil mnoho let v exilu, když sám soupeřil o trůn s Godwinem, Haroldovým otcem. Měl k Normanům proto vynikající vztah, po svém nástupu na trůn jim dával významné pozice v Anglii (vojenské, duchovní i obchodní) a tvrdilo se mezi nimi, že právě Viléma si ve skutečnosti přál jako svého nástupce. Vilém byl údajně ideál romantického hrdiny, na svou dobu velice vysoký (okolo 180 cm) a statečný bojovník.
Uf, náročný začátek máme za sebou, tak jen rychle shrnout - je rok 1066, na trůnu dřepí korunovaný Harold, Anglosas. Z Norska se chystá na výjezd ze severu viking Harald. V Normandii se chystá Vilém z jihu. A na obloze Halleyova kometa nebe chvostem zametá, kterou si tehdy lidé spojovali jako příznak blížící se krize a války.
Vilémova příprava a Haraldova invaze
Vilém strávil následujících zhruba 9 měsíců poctivou přípravou. Rekrutoval vojsko z Normandie, Bretaně a Vlámska. Snažil se získat i diplomatickou podporu, jeho vlastní prameny tvrdí, že jeho nástupnictví podpořil i papež, ale není to doložené.
Vilém byl připraven s dostatkem vojáků a lodí k přeplutí Lamanšského průlivu někdy okolo srpna 1066. K jeho vlastnímu štěstí ho ale o nějaké dva měsíce zdržela kombinace strašného počasí a poměrně silné anglické flotily, která průliv bedlivě hlídala.
Ty dva měsíce zdržení stačily na to, aby to Harald ze severu stihl dřív. Harald dokázal shromáždit přes 15 000 mužů a 300 lodí. Haralda ještě přišel ze Skotska podpořit Haroldův bratr Tostig, který se s ním na jaře sám neúspěšně tahal o moc. Než Harold dokázal vikingům vůbec vyjít naproti, Hardrada porazil v bitvě u Fulfordu 5 000 lokálních anglosaských vojáků z Northumbrie, kteří nebyli dobře vycvičení a organizovaní. Po tomto dílčím úspěchu norská armáda dokázala zabrat i velmi významný York.
Harold mezitím na jihu země už čekal na Viléma. Když se ale doslechl o fiasku v Yorku, zorganizoval extrémně rychlý armádní pochod na sever. Třistakilometrový pochod trval pouhé 4 dny (75 km denně v plné polní - to už je slušný!) a Hardradovo vojsko bylo Anglosasy dokonale zaskočeno. Spousta vikingů se potulovala kolem města, neměli na sobě ani zbroje, protože nečekali tak rychlý příchod hlavního Haroldova vojska.
Podle legendy ještě před bitvou osamělý jezdec přijel k Tostigovi a Hardradovi. Nabízel, že pokud se Tostig z boje vzdálí, bude obnoven jeho předchozí titul a majetky. Tostig se jezdce otázal, co může nabídnout Hardradovi. Jezdec odvětil: „Sedm stop hlíny, protože je vyšší, než většina mužů.“ Tím se snažil naznačit, že vikingy v Anglii čeká jen smrt v boji a pohřbení. Jezdec posléze odjel a Hardrada byl pobavený jeho smělostí, proto se Tostiga ptal, jestli ví, kdo to byl. Tostig mu suše odvětil, že to byl samotný Harold, který se na ně přijel chlapácky podívat. Co je na tom pravdy je otázka, ale představa je to skvělá!
Zhruba početně vyrovnané síly se střetly 26. září 1066 ve slavné Bitvě u Stamford Brigde. Vikingové dokázali Anglosasy hodně zdržet na mostě přes řeku Derwent, ale ne předtím, než jejich část mužů na západním břehu Harold bez větších obtíží pobil. Na mostě údajně jeden obří seveřan sám držel nepřátelský postup několik desítek minut a skolil přes 40 protivníků, než Harold se svou silou dokázal řeku překročit.
Díky tomuto bezejmennému legendárnímu válečníkovi vikingové byli schopni zformovat štítovou hradbu a Haroldovi dost zatopit. Bitevní vřava poté trvala několik dlouhých hodin, ale vikingové přecijen dojeli na to, že hodně z nich nechalo brnění na lodích. Haroldovy síly dokázaly nakonec získat početní převahu a vikingy skoro úplně obklíčit. Hardrada padnul poté, co byl trefen šípem přímo do krku a Tostig zemřel brzy po něm.
To už tak nakřuplou severskou morálku zlomilo úplně a vikingové se dali na útěk, při kterém byli nemilosrdně pronásledováni a pobíjeni. Když bylo po všem, Harold uzavřel bleskový mír s několika málo přeživšími, pod svatým slibem, že Anglii nechají na pokoji a vrátí se do Norska. Harold ztratil cca. 5 000 vojáků, zhruba třetinu, zatímco ztráty seveřanů byly tak velké, že z původních 300 lodí, kterými připluli, stačilo k jejich zpětnému odvozu pouhých 24.
Bitva u Stamford Bridge, Peter Nicolai Arbo, 1870 - Harald Hardrada se šípem v krku
Vilém využívá situace
Harold tedy proti jednomu ze svých protivníků trůn obhájil, dokonce velmi romantickým a chrabrým způsobem, když osobně v bitvě velel a účastnil se se svými elitními osobními strážci, ale bylo mu to málo platné.
Vilém se při absenci hlavní Haroldovy armády konečně přes Lamanšský průliv dostal, zvítězil proti oslabeným námořním silám Anglosasů. Vylodil se v dnešním Kentu a snadno rozprášil lokální posádku 28. září 1066, pouhé dva dny po Haroldově vítězství na severu země.
Vilém si hodně zakládal na silné kavalerii s excelentními koňmi, která tvořila zhruba čtvrtinu jeho vojska, celkem čítajícího kolem 11 000 chlapů. Hned po vylodění nechal narychlo postavit dřevěnou pevnost v městě Hastings, odkud Normané začali podnikat nájezdy do okolí.
Vilémova armáda byla výborně vyzbrojená, s poctivou kroužkovou zbrojí pro jízdu i pěšáky, vojáci měli nové meče, kopí, palcáty, luky a kuše.
Harold samozřejmě Viléma nemohl ignorovat, nebo by mu celou zemi zabral před očima, a tak po nechutně vyčerpávajícím pochodu nahoru a tvrdé bitvě musel s armádou zase oněch 300 kilometrů ujít zpátky. Na severu navíc nechal část svých jednotek, aby ochránil oblast před dalšími problémy, výsledkem toho měl ale znatelně méně mužů, než Vilém.
Cesta zpátky Haroldovi trvala tentokrát 7 dní, což ale pořád vychází na zhruba nějakých 40 km denně, po takovém náhulu… není divu, že se svými vojáky mušel udělat rest & relaxation v Londýně, aspoň na další týden, aby se Anglosasové aspoň trochu zotavili.
Nakonec došel s okolo 8 000 muži na kopec vzdálený zhruba 13 kilometrů od Vilémova opevnění v Hastings. Původně doufal, že Normany dokáže zaskočit podobně jako Hardradu, ale Vilém o jeho příchodu dopředu věděl.
Bitva u Hastings, rozhodnutí o osudu Británie
Armády se střetly 14. října 1066. Harold kromě početní nevýhody a problémům spojených s únavou vojáků trpěl ještě na jednu věc - neměl žádnou kavalerii. Jeho armáda kontrast k Vilémově různorodé síle, jednotky tvořila výhradně pěchota. Na druhou stranu si vzal ty nejlepší z nejlepších, udatné huskarly, největší armádní elita, co byla k mání. A ti neelitní si svým peklem už prošli na severu, takže žádný nováček v anglosaské armádě už nezbýval.
Zkazky o bitvě jsou konfliktní, podle toho, kterou stranu posloucháte. Ale některé věci jsou jasné. Bojovat se začalo mezi dvěma kopci už v 9 ráno a vřava trvala až do setmění. Bojiště bylo mokré a zalesněné.
Anglosasové začali bitvu vytvořením obranné formace se štítovou hradbou na malém, ale strmém úvalu. Z obou stran byli kryti lesním porostem a povrch před nimi byl bažinatý.
Vilém rozdělil svou armádu na tři části. Nalevo poslal Bretaňce vedené šlechticem Alanem Rudým. Střední části velel Vilém sám a tvořili jí skoro výhradně Normané. Napravo postavil Francouze a Vlámy, které vedl hrabě Eustach II z Boulogne.
Vilém začal opatrně, nechal lučištníky ostřelovat Harolda z bezpečné vzdálenosti. Poctivá štítová hradba a dobrá pozice ale Haroldovu vojsku vydržela a ztráty byly minimální. Vilém tedy nechal postupovat pěchotu ozbrojenou kopími, aby hradbu zkusila prolomit.
Harold neměl vlastní lučištníky, ale nařídil na Normany házet sekery, oštěpy a kamení, aby je zbrzdil a způsobil jim úvodní ztráty. Vilémova pěchota nebyla o nic úspěšnější než lučištníci, Haroldova pozice byla opravdu excelentní.
Ani následný nájezd kavalerie Anglosasy nezlomil, ba naopak, jezdci se o pevně zakořeněnou pěchotu rozflákali na první dobrou. To způsobilo dost povyku, Francouzi a Bretaňci se začali hádat, kdo za to může, ve zmatku někdo začal vykřikovat, že Vilém samotný při nájezdu umřel a velmi rychle začala na scénu nastupovat panika.
Vojsko Viléma se začalo stahovat, což bylo paradoxně jejich záchranou. Anglosasům vjela do žil nová síla a jali se je pronásledovat, čímž rozbořili svou neprostupnou formaci. Harold se je snažil klidnit, ale viděli rudě a běželi. Vilém sám v této těžké chvíli sundal svojí helmu a začal na svoje vojáky křičet, že je naživu a osobně je povede do protiútoku.
V protiútoku do rozbité formace měla těžká jízda Viléma konečně možnost se předvést v dobrém světle. Normané byli v tu chvíli efektivnější a začínali mít navrch, takže Anglosasové se znovu stáhli do formace, ale tentokrát už se ztrátami.
Obě strany kolem poledne potřebovaly nabrat síly, ale Vilém začal po této úvodní zkušenosti přehodnocovat taktiku a improvizoval. Ještě dvakrát nechal kavalerii najet na Haroldovu formaci, ale jen naoko, rychle se zase stáhnul a Anglosasové se znovu chytli na návnadu a v bojové zuřivosti svou formaci opět porušili.
Normané opět otočili a po lítém boji byla štítová formace už značně narušená, načež Vilém nechal svoje lučištníky Harolda znovu pokropit. Tvrdí se a je pravděpodobné, že Harold samotný padnul trefený šípem do oka. Takže ne nepodobně Haraldu Hardradovi, který to od jeho vlastních vojáků předtím koupil do krku.
Tím Anglosasům došel veškerý vzdor a bylo vyhráno. Obyčejní vojáci začali utíkat a Vilémova kavalerie je kosila jako obilí, ale Haroldovi elitní huskarlové svého mrtvého krále obklopili a bojovali až do posledního muže.
Přesné ztráty nejsou známé, ale lze předpokládat, že byly vysoké, neboť bitva se táhla přes celý den a obě strany tomu dlouho dávaly maximum. Vilém samotný musel dostat dva nové koně, protože první dva pod ním v bitvě zahynuli, někteří svědci dokonce tvrdili, že to chytnul i ten třetí.
Zpětně to mohlo dopadnout kdovíjak, kdyby se Vilém dokázal vylodit dříve, než Harald. Harold nebyl žádné ořezávátko a i přes značné oslabení byl Vilémovi tuhým soupeřem, ale především na absenci kavalerie to nakonec Anglosasové dojeli.
Nájezd Vilémovy kavalerie na anglosaskou pěchotu - Tapiserie z Bayeux, 11. století
Korunovace a úsvit nové dynastie
Den po boji bylo Haroldovo tělo identifikováno a posláno Vilémovi. Ten nechal jeho osobní standartu poslat na papežský dvůr, aby se vědělo, jak to dopadlo. Někdo říká, že Haroldovo tělo nechal Vilém hodit do moře, jiný zase, že je pohřbeno někde na kopci u Hastings, to se neví.
Vilém čekal, že zbytek šlechticů se mu po vítězství vzdá, narazil ale ještě na docela tuhý odpor a byl nucen postupovat s armádou pomalu po pobřeží až do Londýna, kde jednoho po druhém šlechtice pacifikoval a nutil se vzdávat.
Potom, co překonal veškerý stávající odpor, byl konečně korunován, dokonce na Vánoce. 25. prosince 1066 mu položil anglickou korunu na hlavu ten samý arcibiskup z Yorku, který dříve korunoval Harolda.
Vilém se ještě pár let potýkal s dílčími rebeliemi vedenými Haroldovy syny, ale všechny nakonec úspěšně potlačil. Vládl dlouho, až do roku 1087, kdy zemřel pravděpodobně na nějakou nemoc při tažení na severu Francie.
Většinu své vlády trávil v kontinentální Evropě, na rodné půdě, ale v Anglii nechal postavit spousty hradů a pevností (především z praktických důvodů zamezení dalším potenciálním rebeliím) a rozdělil mnoho titulů a pozemků od bývalé anglosaské šlechty mezi svoje Normany. Zavedl u svých nových šlechticů moderní metody náboru mužů do armády, jak na externí kampaně, tak na posádky do hradů a pevností.
Své království v Anglii vedl relativně separátně od Normandie. V Anglii výslovně prohlásil, že nikterak nepodléhá francouzskému králi, kdežto Normandie stále ano. Anglie byla rozdělená na více menších regionů pro usnadnění správy území, v každém regionu byl ustanoven šerif, co šéfoval justici.
Změny v kultuře, jazyce a církvi, které byly za Viléma zavedeny, zanechávají v Británii svůj odkaz dodnes a byly pro další vývoj země směrodatné. Anglie postoupila do nové doby a od Viléma už jí nikdo dobýt ani pokořit nedokázal.
Vilém měl s manželkou Matyldou Flanderskou 10 dětí a jeho linie sedí na trůně ve Velké Británii dodnes. Tady si neodpustím milou věc, která mi částečně dává víru, že králové jsou taky jenom lidi - když kdysi děda mojí bejvalky vezl Charlesovi alkohol na Vánoce do privátní rezidence ve Skotsku, Charles otevřel jenom v ponožkách a v županu a dokonce si s ním i připil. To sice už do článku nepatří, ale koneckonců si můžu do toho napsat co chci!
Závěr
A tak to bylo, někteří Francouzi dodnes rádi Angličanům říkají, že jejich královský rod má kořeny ve Francii, ale Normani skutečně byli spíše seveřany. Býval to mohl vyhrát Harald i Harold a kdo ví, jak by pak svět dneska vypadal. Máme ho takový, jaký je a já doufám, že se Vám článek líbil. Brzy na viděnou u dalšího dílu.
Mějte se fanfárově!
Lil Tic
Zdroje:
William the Conqueror - William Bates, 2001
The Normans: The History of a Dynasty - David Crouch, 2007
