Článek
Ahoj čtenáři,
Abyste nebyli smutní, pomalu přestávám být líný hoch a vracím se do spisovatelských tras. Dneska jenom krátce, inspirativně. Každý se občas dostaneme do šlamastyky, u které to vypadá, že se z ní nedá nijak dostat. Většinou se nám ale problémy zdají mnohem větší, než ve skutečnosti jsou. Občas se ale přecijen přihodí fakt vážná věc, a dnešní příběh budiž pro Vás inspirativní, že i z nejhorších situací se dá vyjít živý.
Aron Ralston
Hrdina dnešního článku se narodil v roce 1975 v Ohiu a v pubertě se s rodinou přestěhoval do Colorada. Byl to velmi chytrý a aktivní mladík, studoval v oboru strojírenství a často a rád sportoval. Rád jezdil na vodu a chodil do přírody, ale jeho hlavní vášní bylo horolezectví, které je v Coloradu velmi populární.
Tak jako někteří z nás (například já) necítil, že by v práci vytvářel něco hodnotného - pracoval v megakorporaci, v Intelu jako strojní inženýr. Syndrom vyhoření se u něj dostavil brzo, po pouhých 5 letech a dal ze dne na den výpoveď.
Stal se z něj vynikající horolezec, hned po skončení v práci vyšplhal na Denali, nejvyšší horu Severní Ameriky. Kdykoliv měl čas, utíkal do hor. Jednou také s dvěma přáteli uvízl v lavině při lyžování, naštěstí však nešlo o katastrofální situaci a všichni se z toho dostali v pořádku.
Osudná nehoda
26. dubna roku 2003 se Aron vydal na další cestu, do národního parku Canyonlands v Utahu. Skoro hned na začátku se stalo obrovské neštěstí. Při slézání v úžině po stěně kaňonu v dolním úseku rokliny se uvolnil velký balvan, kterého se Aron držel. Balvan se na něj skutálel, pohmoždil mu levou paži a poté se zarazil o stěnu kaňonu, o kterou mu úplně rozdrtil pravou dlaň.
Aron byl najednou ve zdánlivě neřešitelné situaci, jelikož balvan byl příliš mohutný, než aby s ním byl jakkoliv schopen pohnout, ještě k tomu jen s jednou rukou. A co bylo horší, nikomu neřekl, jakou cestou se zrovna vydal a neměl žádnou možnost, jak si zavolat o pomoc.
Peklo na zemi
Následujících 5 dní Aron pomalu upíjel svých 350 mililitrů vody a ujídal dvě burrita, která měl s sebou. Celou dobu se všemožně snažil pravou ruku nějak uvolnit, ale nebylo to nic platné.
Pátý den mu došlo, že jediná možnost, jak se zachránit, bude uříznout si vlastní ruku. Měl jen malý nožík, a přes všemožné experimentování se stahovacími páskami a zkusnými řezy rychle seznal, že si se svými nástroji nebude schopen přeřezat kosti a tudíž se nedokáže uvolnit.
Z žížně a absolutní únavy začal blouznit, rozhodl se, že bude muset začít pít vlastní moč, aby neumřel na dehydrataci. Do pískovcové zdi, na které vězel, vyryl své jmého, datum narození a očekávané datum úmrtí.
Tušil, že v tu noc po pátém dni zemře, ale najednou začal mít silné vidiny a halucinace. Viděl sám sebe, jak si hraje se svým dítětem a ženou, přitom v tu dobu byl sám a bezdětný. Sám se rozhodl, že to musí být jasnozřivá vidina do budoucnosti a nějak zázračně se z toho dokáže dostat.
Další den ráno cítil, že se mu ruka začíná rozkládat kvůli narušení krevního oběhu. Najednou si uvědomil, že by mohl svou vřetenní a loketní kost zlomit za pomocí „točivého momentu“. Sebral všechny síly, co mu zbývaly, a skutečně si kosti zakroucením dokázal přelámat.
Za pomoci svých jednoduchých nástrojů si u lokte paži začal řezat. Tužší šlachy přeřezal svým pěticentimetrovým nožíkem a nebo klofnul kleštičkami. Důležité tepny nechal úplně jako poslední, aby stihl zaškrtit proud krve z paže a nevykrvácel. Odhadoval, že svou paži řezal zhruba hodinu.
Vysvobození a druhý život
Poté, co bylo hrůzné dílo dokonáno, stále nebylo vyhráno. Totálně vysílený a jednoruký musel vylézt zpátky nahoru, což se mu zázračně povedlo. I tak byl ale okolo 13 kilometrů od svého auta a neměl u sebe mobilní telefon.
Ušel skoro 10 kilometrů, než šťastně narazil na rodinu z Nizozemska, která okamžitě zavolala pomoc. Za těch pár dnů přišel Aron o 18 kg tělesné váhy (samozřejmě i se započítáním uřezané ruky) a o 25% krve. Brzy pro něj přilétla helikoptéra a byl konečně zachráněn, zhruba 4 hodiny po sebeamputaci.
Jeho uřezanou část paže později z pod balvanu dostalo 13 mužů s heverem. Balvan vážil okolo 360 kg. O 6 měsíců později se Aron vrátil na místo nehody a rozesel na něm popel ze své již spálené ruky. Řekl, že na to místo navždy patří.
Nezahořknul a s přestávkami se dále věnoval horolezectví a outdoorovému životu. Sám ale po čase přiznal, že mu přežití takové hrůzy dalo zprvu spíše pocit nezranitelnosti, než životní lekci, což si uvědomil až později, ale já bych mu to ani nevyčítal.
Měl dvě manželky, s oběma se rychle rozvedl a s každou měl jedno dítě. Které ze svých dvou dětí a manželek viděl tehdy při uvěznění pod balvanem, to nikdo neví. Ale jen ta myšlenka mu vdechla nový život.
Jeho příběh ho především v USA proslavil, jezdí na různé akce a všude si rádi poslechnou jeho příběh. Natočili o něm i film 127 Hodin, na který se chci už pár týdnů kouknout, ale znáte to… vždycky je hodně věcí, na které se člověk chce kouknout.
Jednoruký, ale živý Aron v roce 2009 v Aspenu v Coloradu
Závěr
Každopádně, ať už je to dnes s Aronem jak chce, na veřejnosti už moc vidět není, jeho příběh je inspirativní hned z několika úhlů pohledu.
Jednak když jdete někam do nebezpečí, někdo blízký by o tom měl vědět, ať jste sebejistější. A zadruhé, i když se v tíživé situaci zdá, že nejde nic dělat, občas musíme věřit intuici, která toho ví víc, než rozum, když jí necháme prostor. Mně se ta představa malým nožíkem uřezat celou ruku zdá fakt otřesná, ale Aron to přece dokázal. Možná bychom to v jeho situaci zvládli také, možná ne, doufám, že se na to nikdy nedostane.
Mějte se fanfárově!
Lil Tic
Zdroje:
Between a Rock and a Hard Place - Aron Ralston, 2004
