Hlavní obsah
Lidé a společnost

Historické okýnko, které nikoho nezajímá: Haile Selassie, z císaře v exilu mesiášem

Foto: Neznámý autor, oficiální státní portrét, Public Domain, Wikimedia Commons

Váš nejoblíbenější autor se vrací s nejlepším seriálem na médiu, dnes o císaři, který bojoval s fašisty, modernizoval Etiopii a dokonce se stal pro některé spasitelem.

Článek

Zdrávas Čtenáři,

Je to už dlouho, vím, že jsem předtím naslibovával další články a skutek utek, ale dneska jsem tu, abych to napravil. Téma je o jednom z mých oblíbenců, velice důležité historické figuře, na kterou v našich osnovách tradičně nezbývá čas. Nikdo není černobílý a dnešní hrdina měl taky svoje vady, ale ty jeho příběhu nijak neubírají. Kdo to byl Haile Selassie I.? Čtěte dál…

Tafari Makonnen a situace v Ethiopii na začátku 20.století

Tak znělo rodné jméno budoucího císaře. Tafari se narodil v roce 1892, do jedné z nejvýznamnějších rodin v Etiopii, do dynastie Šalamounovců, která údajně byla skrz tisíce let pokrevně spřízněná s dávným biblickým králem. Tafari se ale nenarodil přímo do hlavního rodu a v mládí nepočítal s tím, že by se někdy stal vládcem.

Tady je nutno v krátkosti říct, že během jeho dětství se událo úspěšné odražení pokusů mladé sjednocené Itálie zabrat území Etiopského císařství pod svojí kontrolu a stát se podobnou koloniální velmocí jako Francie nebo Velká Británie.

Etiopie byla v Africe naprostou výjimkou, jediná země, která byla schopna se opravdu ubránit (trochu jiná situace než např. Libérie) technologicky vyspělejším Evropanům, a zároveň byla výjimečná i tím, že byla křesťanská ještě před činěním misionářů, dokonce se v podstatě dá říct, že dávné státní útvary na jejím území byly prvnímy křesťanskými státy.

Itálie podnikala vcelku úspěšné útočné výpady z již dobyté Eritreje v roce 1895, ale Etiopie pod vedením legendárního císaře Menelika II. benefitovala z těžkého domácího terénu. Situace se dostala do záseku, italští generálové spoléhali na to, že početnější domácí armáda rychle vyčerpá zásoby a postupně se oslabí.

Jenže italské vládě se nechtělo čekat, a vrchního velitele generála Baratieriho poslala s příkazem přímého útoku na významné město Adwa. Baratieri se vzpíral a pravděpodobně jako klasický Ital naštvaně gestikuloval, ale rozkaz zněl jasně. Okolo 15-20 tisíc Italů se vydalo na pochod.

Narazili však na extrémně tuhý odpor, bojovalo se na několika místech v kopcích a údolích. Italská artilerie dělala z týmu domácích kašičku, ale výzbroj nového evropského státu nedosahovala kvalit, kterými disponovala například britská armáda. Etiopci se rvali jako lvi a postupně dokázali italské pozice obkličovat a zabírat nazpět. Když se podařilo dojet na blízko i k dělostřelcům, Italové byli zlomeni.

I přes odvážné pokusy některých velitelů byli přinuceni k úprku o život, a v panice zanechali tisíce pušek a všechna děla za sebou. Obě strany ztratily okolo 6 000 - 10 000 mužů, pro Etiopce byly však ztráty stravitelné. Možná si dokonce polepšili, jelikož získali cennou výzbroj.

Italové byli nuceni podepsat mírovou smlouvu v Addis Abebě, která Etiopii zaručovala nezávislost a byla respektována i ostatními mocnostmi. Tafariho dědeček Sahle Selassie byl vynikajícím velitelem během konfliktu, a tak se jeho rodina těšila velké úctě.

Tafari se stal politicky aktivním už ve 13 letech, o tři roky později mu zemřel otec a jemu byla svěřena role guvernéra malého bezvýznamného regionu. Pilně studoval a byl velice bystrým mladíkem. Během těchto let se Tafari oženil s první manželkou a brzy se jim narodila dcera.

O další rok a kus později byl shodou náhod určen guvernérem mnohem významnějšího města Hararu a přilehlé oblasti. Harar byl po smrti Tafariho nevlastního bratra veden neefektivně a tak mu byl svěřen, aby jeho stav napravil.

V roce 1911 byla zprostředkována politická svatba s jeho druhou manželkou Menef Asfaw, s kterou vydržel přes 50 let. Přestože svatba byla původně naplánována pouze k utužení vztahů mezi dvěma významnými rody, Tafari údajně Menef miloval hned od začátku a mluvil o ní jako o „ženě bez kouska zloby v sobě“.

Foto: Neznámý autor - Public Domain, Wikimedia Commons

Mladý Tafari Makonnen v tradičním válečnickém oděvu

Tafari královským regentem

Po smrti Menelika v roce 1913 nastala v zemi krize. Nástupcem se stal jeho vnuk Ijasu, ale situace byla komplikovaná, trůn byl nárokován i dalšími zájemci. Ijasu byl navíc nevychovaný, neoblíbený u dvora a oddával se prostopášnostem.

Poslední kapkou pro etiopskou šlechtu bylo, když konvertoval k islámu. Tehdy byl v roce 1916 v převratu sesazen (ač do té doby stále nebyl oficiálně korunován) a místo něj se stala prozatímní vládkyní Menelikova nejstarší dcera Zewditu.

A právě tehdy Tafarimu spadla do klína další příležitost. Se Zewditu byl pokrevně spřízněn jako její přímý bratranec a měla ho ráda. Stejně tak jako šlechta, a tak se z nikdo nikdoše stal Ras Tafari (tady už možná vidíte předzvěst, čím mesiášem se později stal :D), korunní princ a plánovaný nástupce. Zewditu vládla nominálně, ale Tafari stál za veškerou administrativou státu.

Situace ale nebyla nejlepší. Válka s Itálií a následnická krize zanechala v zemi dlouhodobé šrámy, Tafariho „královské“ finance a armáda byly nedostačující. Přesto navázal na Menelikovy původní pokusy o modernizaci země, Etiopie byla přijata do Ligy Národů (předchůdce OSN) pod slibem zrušení otroctví (ač v praxi to trvalo ještě přes deset let).

Tafari hledal inspiraci a diplomatické vazby na legendární pouti napříč blízkým východem a Evropou, kde navštívil mnoho významných zemí a potkával se s důležitými náboženskými a státními vůdci. Jeho přístup byl zdravě opatrný, vítal Evropany a jejich komerční a průmyslový přínos do své země, ale zasazoval se, aby projekty společností operující v Etiopii byly částečně vlastněné domácími.

Tafari budil dojem vzdělaného a vznešeného člověka a na cestách byl velmi oblíbený, společně s celou výpravou. Evropany zaujalo křesťanství Etiopců a jejich národní kroje. Tafari byl také empatický, adoptoval v Jeruzalémě 40 sirotků, jejichž rodiče zemřeli při Arménské genocidě prováděné Turky. Po návratu do vlasti ale čekaly další problémy…

Vzestup k císařství

Tafari konsolidoval postupně svou moc v roztříštěné zemi, ale někteří rivalové se nechtěli vzdát svých vůdčích křesílek tak snadno. Největším oponentem pro Tafariho byl generál Balcha Safo, který byl guvernérem významné provincie.

Odmítal platit trůnu řádné daně, a proto byl v roce 1928 předvolán do Addis Abeby, aby se zpovídal ze svých prohřešků. Balcha do města nakráčel v čele malého vojska a veřejně uctil pouze vládkyni Zewditu, k regentu Tafarimu se choval neuctivě. Tafari byl ale připravený, jeho vojáky potajmu podplatil a samotného Balchu okamžitě odvolal a vyměnil ve vedení.

Tato tiráda ale způsobila jakýsi rozkol mezi ním a Zewditu, které najednou přišlo, že jí Tafari chce zradit. Pokusila se ho odsoudit za velezradu pro jeho diplomatické smlouvy s Itálií. To se nepodařilo, a tak se její stoupenci plánovali s Tafarim vypořádat s pomocí síly.

Tafari měl ale pod palcem policii a více mužů, jeho stoupenci obklíčili pučisty ukryté v Menelikově mauzoleu a Zewditu byla přinucená to vzdát. Tafari byl korunován králem, ale stále panovalo napětí, jelikož Zewditu byla pořád formálně císařovnou. Až po její smrti na tyfus v roce 1930 byl Tafari konečně se vším všudy učiněn císařem.

Přijal své náboženské jméno Haile Selassie a u obřadu bylo přítomno mnoho významných zástupců evropských mocností a dokonce i reprezentant amerického prezidenta Hoovera.

Selassie zavedl dvoukomorový systém a položil základy k postupnému přechodu k demokratickému systému. Prozatím ale nechal stanovit, že bude pokračovat císařský rod a jeho nástupcem se může stát jen někdo z linie přímých potomků. V roce 1932 ještě stihl ke svému území přidat blízký sultanát Jimma po sultánově smrti. Opět se ale smrákalo na horší časy.

Druhá italsko-etiopská válka

Žil kdys kdes chlap. Ten se jmenoval Benito Mussolini a určitě ho všichni dobře znáte. Po nástupu fašismu v Itálii ve 20. století se Italové začali opět zachtivě dívat po Etiopii. První plány spřádal Mussolini už někdy ve dvacátých letech, ale do akce se šlo poprvé až v roce 1934.

Mussolini viděl v Etiopii jedinečnou příležitost dokázat, že fašisté uspějí tam, kde dřívější liberální vláda zklamala. Úspěch by smazal předchozí ostudu z Adwy a Etiopie by samozřejmě byla obřím ekonomickým přínosem pro vycházející mocnost.

Italové na nic nečekali a bleskovým postupem v roce 1935 zabrali posvátné město Aksúm, odkud odvezli i prastarý Aksúmský obelisk, a další významné město Makale. Italové mobilizovali až sto tisíc vojáků, Etiopie se ale odmítala jen tak podvolit, a dokázala postupně shromáždit zhruba třikrát tolik mužů. Ke konci roku už se postup dařilo zastavit, a o Vánocích dokázali Etiopci započnout protiofenzivu.

Jenže tentokrát už to nebyla ta bezzubá armáda z 19. století, Italové byli v druhém konfliktu mnohem lépe připraveni na terén a vyzbrojeni. Etiopská armáda naproti tomu pod krizovým vývojem Etiopie strádala na kvalitě vybavení a morálce. Fašisté chytře podplatily některé kmeny, které neměly Selassieho zrovna v lásce, aby se přidaly na jejich stranu. Protiofenziva tak byla rychlezastavena a na jaře 1936 už byli Italové v Addis Abebě.

Viktor Emanuel III. byl prohlášen novým vládcem a domácí odpor se tříštil. Selassie byl nucen uprchnout na jih a nakonec se rozhodl, že místo vedení guerilly se pokusí fašisty zastavit na diplomatickém poli. Nutno podotknout, že velká část jeho šlechty s tímto krokem nesouhlasila, ale vojenská situace byla tristní a Selassie cítil, že to je jediná reálná šance. Podařilo se mu uniknout z okupované země přes Haifu do Jeruzaléma a odtud do Evropy.

Projev v Lize Národů a císař v exilu

12. května 1936 se Haile Selassie postavil k řečnickému pultu v Ženevě. Jeho řeč byla velmi silná, odsuzoval Itálii za porušení mírových smluv, za to, že si jako 42-milionový národ troufá na tehdy 12-milionovou Etiopii. Hovořil o tom, jak fašisté používají chemické zbraně, i na civilisty. Nechápavě se tázal, proč ostatní evropské mocnosti šlapou vodu, když předtím přislíbily, že stojí na straně etiopské suverenity. Říkal, že Bůh a historie si zapamatuje nečinnost, když bylo potřeba konat. Ale vůbec nejznámějším výrokem bylo jednoduché souvětí, s kterým jakožto Čech velmi soucítím, jelikož Mnichov pro nás byl velice podobnou situací, kde jsme nikoho nezajímali.

Foto: By Bettmann Archive - [1], Public Domain, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=146437097

Haile Selassie při svém slavném projevu v Lize Národů - 1936

Řeč byla přijata s bouřlivým nadšením od všech anti-fašistických hnutí a stran po celém světě, ale to bohužel nestačilo. Liga sice uvalila na Itálii formálně sankce a invazi odsoudila, podobně jako často v případě dnešní OSN to byla víceméně prázdná slova. O rok později byly sankce potichu zrušeny a jen 6 národů neuznávalo italskou okupaci - USA, Čína, SSSR, Španělsko, Mexiko a Nový Zéland.

Dnes jsme to my, ale zítra to budete vy.
Haile Selassie I., Etiopský císař v exilu

Dalších 5 let prožil v exilu na jihu Anglie, kde si zakoupil malé sídlo. Pilně pracoval na boji proti italské propagandě a psal o jejich pustošení posvátných míst a krádežích svátostí. Ve světě tu a tam našel podporovatele, ale většinu států starosti Etiopie nezajímaly, až dokud Druhá světová nevypukla naplno.

Italové mu během jeho pobytu v Anglii popravili dva syny, které se jim podařilo zajmout, a nejstarší dceru od první manželky unesli do Itálie, kde brzy zemřela.

V roce 1941 se situace v Africe začínala měnit a Británie se chystala vyslat do Etiopie masivní kampaň, aby spoejnci Italy v Africe na hlavu porazili. Selassie se hned v lednu 1941 navrátil do vlasti, připraven pomáhat Britům všemi způsoby. Svou rezidenci věnoval bezplatně anglickým seniorům.

Osvobození Etiopie a poválečný vývoj

Článek je už tak dost dlouhý, a tak se nebudu dopodrobna věnovat bojům mezi Brity a Italy, ale podstatné je, že Selassie byl v konfliktu klíčovou figurou, zajistil spolupráci Etiopských partizánů se spojeneckou armádou.

Kromě vojáků z ostrovů a domorodých Etiopanů byla armáda spojenců posílena také o jednotky z Belgie, Francie a Rhodesie (které se obzvláště vyznamenaly). Po vítězství a osvobození Addis Abeby Selassie vystoupil na veřejnosti a nabádal své poddané, aby neopětovali Italům stejnou mincí, aby se nedopouštěli jako křesťané stejných zvěrstev.

Etiopie nakonec vlivem příznivého výsledku války dostala poměrně slušný kus území (takový ten „roh“ na východě) z italského koloniálního území v Somálsku a dnešní Eritreu.

Foto: By No 1 Army Film & Photographic Unit, Palmer F E (Lieut), Public Domain, Wikimedia Commons

Haile Selassie s anglickými veliteli během osvobozování Etiopie - 1941

Po válce se Selassie chtěl vrátit ke svým poměrně progresivním reformám, ale narážel na odpor z řad šlechty, které vyhovoval polofeudální systém v zemi. S většími a menšími úspěchy se to však postupně dařilo.

Dalším trnem v patě byli Hararští muslimové, kteří se pokusili o státní převrat a rebélii bylo nakonec nutné velice krvavě potlačit a mnoho muslimů ze země vykázat, aby tam nedělali další bordel. Tuto krizi ale Selassie ustál celkem v pohodě, protože většina obyvatel země muslimům i tak měla za zlé, že ve velkém kolaborovali s fašisty.

Selassie se angažoval v OSN a například poslal i vlastní jednotky podpořit západ v Korejské válce. To odůvodňoval tím, že chce jít příkladem a pomoct tam, kde je to třeba, jako kdysi žádal o pomoc pro vlastní zemi.

Selassie i dalších 15 let řešil vnitřní mocenské problémy a pomalou reformaci země, zatímco zároveň byl jedním z předních zastupitelů dekolonizační agendy v Africe. V roce 1961 započal ozbrojený konflikt s Eritreou (tehdy v Etiopském držení), který trval do osamostatnění Eritreje neskutečných 30 let.

Selassie byl jeden z mála Afrických vůdců, který byl celoživotně oddaným spojencem západu, a narozdíl od většiny králů a císařů si zachovával velkou osobní moc i v 70. letech. Měl pod palcem několik špionážních organizací a neustále potíral větší či menší pokusy o destabilizaci jeho moci.

Etiopie měla mnoho problémů (které má vlastně dodnes), jako hladomory, epidemie, chudobu a komunisty (komunismus do země přitáhl někdy v 60-70. letech a jak je zvykem, kazili, co jen mohli).

V roce 1974 mnoho po sobě jdoucích bídných let vyústilo v další revoluci. V zemi byla obří inflace a hlad, nedařilo se platit dostatečně ani armádu, která se počala bouřit také. I přes mnohé pokusy o ústupky se situaci nepodařilo zastavit a Selassie byl uvězněnv domácím vězení ve vlastním paláci, vlastní armádou a lidem.

Selassiemu bylo tehdy už 82 let, a musel se dívat, jak 60 z jeho nejbližších spojenců bylo najednou popraveno při politické čistce. Jeho dynastie Šalamounovců byla formálně zbavena vlády a sám Selassie byl 27. srpna 1975 zavražděn. Státní média v rukou rebelů hlásily jako důvod smrti zadušení po zdravotních komplikacích.

Po svržení brutálního komunistického režimu v 90. letech se přišlo na to, že média lhala a padaly hlavy zodpovědných za vraždu bývalého císaře. Etiopský osud dnes není stále nejkrásnější a já tvrdím, že pod někým jako Selassie by zemi určitě bylo lépe. Je to ale samozřejmě můj názor…

Foto: By Associated Press - [1], Public Domain, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=144104360

Haile Selassie s královnou Alžbětou při návštěvě Buckingham Palace v roce 1954

Závěr - a jak to bylo s tím mesiášstvím

Ač závěr jeho života byl bolestný, Selassie prožil za svých 83 let dost zážitků nadeset lidských životů. Od raného mládí musel neustále bojovat, o svou pozici, o svou zemi, o svou budoucnost.

Selassie byl oddaným křesťanem a zdatným diplomatem, stal se váženou figurou v celém západním světě, těšil se respektu královny Alžběty i amerických prezidentů. Věřil v sílu umění a tradic spojovat národ a krom toho byl velkým fanouškem a podporovatelem Etiopského fotbalu.

Dnes je jeho odkaz již nepokřiven komunistickou propagandou, a přes jeho určité autoritářské sklony (které má 95% afrických lídrů) je podle mého jasným národním hrdinou, který za svou zemi položil vše.

Jamajští rastafariáni (pojmenovaní podle Haileho někdejšího jména / titulu Ras Tafari) věřili, že Selassie je mesiášem, o kterém se píše v Apokalypse v Novém zákonu. Už ve třicátých letech předvídali, že se stane spasitelem afrických diaspor a povede je a celou Afriku ke svobodě.

Teologickou debatu tady na konci nechci rozpoutávat, ale minimálně od Italů zemi osvobodit dokázal :-). Představitelé Jamajské vlády po něm mnohokrát chtěli, aby označení za mesiáše veřejně odmítl, ale Selassie to udělal jen tak napůl.

V roce 1966 dokonce Jamajku navštívil, jeho příznivci ho bouřlivě vítali, a na letišti se prý kouřilo tolik trávy a dělal takový bordel, že Selassie dlouhou dobu nemohl ani vylézt z letadla. Dle vlastních slov byl pojetím rastafariánské víry zmatený, ale rastafariány měl rád a tvrdil, že jsou to dobří lidé. Daroval jim i 500 hektarů půdy v Etiopii, za jejich vytrvalou podporu, kam se jich mnoho přestěhovalo a dodnes tam tvoří vlastní komunitu.

Takže když někdy budete chtít vzpomínat na statečného a relativně nedávného velkého vůdce, nemusíte se hrabat v dlouhých historických spisech jako já, úplně stačí když si pustíte Iron Lion Zion od Boba Marleyho, kterej vám o Haile Selassiem rád zazpívá.

Mějte se fanfárově!

Lil Tic

Zdroje:

The Autobiography of Emperor Haile Sellassie I: King of Kings of All Ethiopia and Lord of All Lords (My Life and Ethiopia's Progress) - Haile Selassie, 1999 (English translation)

The Emperor - Ryszard Kapuściński, 1978

Holy Bible: Rastafari Edition – 2019

Selected Speeches of His Imperial Majesty Haile Selassie I – 2011

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz