Článek
Ahoj čtenáři,
Dnes měl můj děda Honzík pohřeb a já jsem na něm měl smuteční řeč na rozloučenou. Tam se mi to neříkalo snadno, ale zároveň jsem si v posledních pár týdnech uvědomil, jak bohatý život vlastně děda prožil a že by si zasloužil, aby se o něm vědělo.
Není na tom na první pohled možná nic mimořádného, ale možná na konci článku pochopíte, proč chci jeho životní cestu sdílet, byť jen velmi ve zkratce a ilustrativně.
Narodil se do těch úplně nejnuznějších poměrů na Slovensku, jaké si můžete představit. Byl nejstarší dítě, ale jen proto, že jeho tři starší sourozenci všichni zemřeli, než jim byl jeden rok. Potom se mu narodila ještě sestra a mladší bratr, a jak sám říkával, byli to jediné, co měl.
Zní to dnes až pohádkově, ale žili v chaloupce s podlahou jen z udusané hlíny (chaloupka už dávno nestojí) a děti museli rodičům pomáhat na poli. Do školy děda chodil příslovečných 10 kilometrů ve větru dešti bos, a tam musel hladovět, protože na oběd nebylo.
Ale on měl odmalička takovou zvláštní hrdost. Jako malý kluk se radši zavíral naštvaně o přestávce na záchodech, aby nemusel vidět, jak panský děti jí chleby se salámem z umaštěných papírů, protože on sám věděl, že je nikdy nemůže mít.
Dětství mu uběhlo až příliš rychle, a zařekl se někdy kolem 15 let, že se z té chudoby dostane sám, že takhle žít v budoucnu nebude. Ještě mu nebylo ani 18 a navždycky odešel ze Slovenska do Čech, přísahaje, že se tam už nikdy natrvalo žít nevrátí.
Neměl nic, podporu, zázemí, majetek, a tak jediná možnost byla narukovat u armády. Sloužil u Budějc a snažil se šetřit co mohl. Byl takový vynalézavý, jednou, když se raritně jel podívat za rodinou domů na dovolence, tak cestou zpátky ve vlaku usnul a probudil se až někde v Ústí. A jelikož neměl u sebe ani korunu, tak vždycky popojel jednu zastávku a nechal se průvodčím vyhodit, a takhle se dostat z Ústí do Budějc mu tehdá zabralo přes 2 dny. :)
Babičku si našel už dávno, byli spolu přes 65 let v manželství, ale nebylo to lehké, musel chodit měsíce sedat do její práce a luštit tam křížovky, aby vypadal chytře, protože mu to nějaký známý poradil, že na to babičku chytí.
V šedesátém osmém byl stále u armády, a jelikož měl už slušnou hodnost, bylo po něm důrazně vyžadováno, aby podepsal souhlas s invazí. Samozřejmě odmítl, a tak se ze dne na den ocitl nezaměstnaným, což bylo v té době trestné, a přitěžovali mu dlouhá léta, jak mohli. Spasil ho jen starý kamarád, hospodský, který ho nechal utíral stoly a dělat v podstatě poskoka.
Ale děda se nad tím nikdy neurážel, pokud můžu věřit babičky vyprávění. Věděl, že morální rozhodnutí udělal správné, a že má 2 dcery, o které se prostě postarat nějak musí, ať už jakkoliv.
Teta byla velmi brzo těhotná a mamku se snažil vší silou protlačit na medicínu, což nebylo vůbec snadné, ale dokázal ošéfovat všechno. Když se v osumdesátkách uvolnily poměry, povolili jim naši benevolentní komanči, aby letěli s komunistickou delegaci ČSSR s babičkou na Kubu.
Tam se stala vtipná příhoda, když se děda zapletl mezi rudé oficíry, a Fidel Castro mu na letišti bodře potřásal rukou a objímal ho, když delegaci vítal. On jel ale jenom k moři.
Po revoluci mu byla rehabilitativně udělená hodnost plukovníka, za čestnou službu, čehož si do smrti velmi vážil. Pracoval aktivně až do osmdesáti let, protože vždycky říkal, že se tím udržuje čerstvý.
A potom ještě dalších 12 let žil spokojeně doma, a až do posledního dne nikdy nepřišel o svojí hlavu a rozum, pořád ho bavilo se učit nové věci, miloval svůj smartphone a online televizi.
Nejvíc ze všeho měl rád ale svoji širokou rodinu, a nikdy nezapomněl, pro koho se tak snažil. Dbal na to, aby dcerám vštěpil, že rodina je to nejdůležitější, co můžeme mít, a neměla by se nikdy kvůli něčemu zanedbávat.
Proto já říkám, že pro mě není extra zvláštní, když se někdo z bohatých poměrů stane slavným nebo úspěšným. Je to samozřejmě fajn, ale co si zaslouží skutečný obdiv, je když někdo z úplné bídy vzejde vlastní silou, dokáže se vzepřít osudu a dostat se do normálního života, který se většině může zdát obyčejný. A tím víc, když hlavní motivací takového člověka je to, aby plody jeho práce požily především jeho děti, ani ne tak on sám.
To nesobectví v dnešním světě zoufale chybí, každý rád myslí hlavně na sebe. Ale život bez blízkých nemá velkou hodnotu. Proto bychom na ty, co tu s námi už nejsou, měli vzpomínat, za to, co všechno nám do života dali.
Já doufám, že vám článek a dědovo příběh ve zkratce třeba připomene vlastního dědu, tátu, strejdu, bráchu nebo kohokoliv jiného, koho jste měli rádi. Vždycky věděl, co je důležité, a proto se s ním v nedožitých 92 letech přijelo rozloučit spoustu lidí, jelikož nikoho v životě nezanedbával.
Na úvodní fotce článku můžete vidět dědu zamlada, jaký to byl fešák. Jmenoval se Ján Trnka a narodil se 25. 4. 1933. Já na něj budu vzpomínat až do smrti, děkuji Ti za všechno, dědo.
Lil Tic
