Historický okýnko, který nikoho nezajímá XII. - Čingischán, sjednocení Mongolska

Ahoj čtenáři,

vítejte u dalšího okýnka, nebudu to na začátek moc protahovat. Čingischán - dobyvatel, který vytvořil největší celistvé impérium v historii člověka. (Britské impérium bylo v době největšího rozmachu ještě větší, ale samozřejmě rozházené všude po světě). To je docela impozantní samo o sobě, navíc je to ale umocněné tím, s jakými potížemi se musel v mládí potýkat…

Berte prosím v potaz, že následující historie pochází z Tajné kroniky Mongolů, spisu sepsaném pro Čingischánovu rodinu po jeho smrti ve 13. století, takže je to určitě trochu pohádka. Ale příběh je velmi zajímavý a já doufám, že si jej přečtete s chutí.

Temüdžinovi rodiče

Náš dnešní protagonista se samozřejmě nenarodil s titulem Velkého chána, jmenoval se Temüdžin. Jeho rodiče se dali dohromady dost pravěkým způsobem. Matka Hö'elün byla z velice dobré rodiny z klanu Merkitů a jako takové jí byla v mládí domluvena výhodná svatba. Vzala si Chiledua, bratra merkitského náčelníka, kterého podle legendy velmi milovala.

Po svatbě jeli na jednom koni do Chileduovy domoviny, jak bylo zvykem, ale osud s nimi měl jiné záměry. U hor byli přepadeni několika kolemjedoucími Bordžiginy, což se v oblasti stávalo, protože ne každý si mohl dovolit dávat drahé dary za nevěstu. Hö'elün byla údajně velmi krásná, takže hned věděla, že utíkat nemá cenu.

Pobídla Chiledua, aby ujel, že se sama raději Bordžiginům odevzdá. Pravděpodobně tím zachránila jeho život, a podle legendy mu dala svou blůzu, aby mu jí navždy připomínala. Chiledu tedy ujel a Hö'elün byla unesena. Vůdce nájezdníků Yesugei se jí poté zmocnil a na světě bylo nové manželství. Yesugei už měl jednu manželku a děti, ale Hö'elün si oblíbil více a později z ní učinil primární společnici.

Temüdžin se jim narodil někdy okolo roku 1162, jméno dostal údajně po udatném tatarském bojovníkovi, kterého jeho otec kdysi porazil. Yesugei byl sám poměrně důležitým náčelníkem, takže bylo částečně očekáváno, že Temüdžin bude jednou významným mužem.

Jenže jeho otec ho neměl ani zdaleka tak rád jako jeho matku. Temüdžin byl stydlivým dítětem, bál se psů a žil ve stínu svých starších nevlastních bratrů. Yesugei se ho chtěl co nejdříve zbavit, proto už v jeho osmi letech plánoval, že mu domluví sňatek. Hö'elün chtěla, aby si její syn vzal někoho z jejího kmene, s čímž Yesugei souhlasil. Vydali se tedy na cestu.

Po pár dnech jízdy se zastavili v jurtě, kde je pohostila rodina s mladou dcerou Börte. Temüdžin a Börte se hned skamarádili, Yesugei si tedy mohl oddechnout a syna odložit. Domluvil se s rodiči, že tam Temüdžina pár let nechá pracovat, aby si tak vysloužil Börte za nevěstu.

Yesugei byl rád, že může neoblíbeného syna nechat za sebou a vydal se zpět. Náhoda tomu chtěla, že narazil na tábor Tatarů, kde právě probíhala hostina. Chtěl se zadarmo najíst a přenocovat u ohně, tak se na slavnost vetřel. Některý z Tatarů v něm však poznal nepřítele a nabídl mu otrávené jídlo. Yesugei o tom nevěděl, ale zjistil včas, že je s ním něco špatně a stihl odjet pryč. O tři dny později doma zemřel.

Těžké mládí

Temüdžin se nestihl vrátit včas, aby otce viděl ještě živého. Dvě manželky a sedm dětí se najednou octly v prekérní situaci, zbytek kmene je okamžitě opustil. Hö'elün však kmen při jeho přesunech vytrvale pronásledovala, mávajíc Yesugeiovou standartou nad hlavou. Jeden starý muž se jich konečně zastal, tvrdil že je hanba, že rodina zasloužilého válečníka je kmenem opuštěna, za což ho propíchli kopím.

Kmen poté vzal zbývající koně a cennosti, které Yesugeiova rodina měla a nechala je umřít ve stepi. Temüdžin zřejmě v této době přišel o svůj strach a nevinnost. Hö'elün ale nepřijala porážku, rodina se o sebe starala, jak dovedla. Lovili ryby, vyráběli si šípy z malých větví, s kterými stříleli krysy a dokázali přežívat.

Temüdžin se po nějaké době spřátelil se starším chlapcem Jamukhou, jehož rodina občas kočovala ve stejné oblasti. Kluci spolu brzy trávili většinu času, když byl Jamukha poblíž, lovili spolu a uzavřeli pokrevní bratrství.

V Temüdžinově vlastní rodině to ale začalo pořádně skřípat. Jeho starší nevlastní bratr Behter začal dospívat a stavěl se do role vůdce rodiny. Temüdžinovi bral jeho vlastní úlovky a co hůř, hrozilo, že by si brzy mohl vzít macechu Hö'elün za ženu. Temüdžin proto s mladším nevlastním bratrem Belguteiem (který očividně Behtera také nesnášel) naplánoval přepadení. Behtera zastihli nepřipraveného v lese a společně ho zastřelili svými luky.

Tím si na čas pěkně zavařil, protože najednou se z odpadlíka stal kriminálníkem. Zpráva o bratrovraždě se rychle rozkřikla a Temüdžin byl zajat tím samým kmenem, který je předtím nechal napospas osudu. Byl nucen otrocky sloužit a zavírán do obdoby evropské klády, ale trpělivě čekal na svou příležitost.

Přišla noc, kdy byli dospělí muži opilí po oslavování a hlídal ho mladý kluk. Temüdžin ho nečekaně omráčil kládou, v které byl zavřen a schoval se v nedalekém porostu. Věděl totiž, že na otevřeném prostranství bude hledán muži na koních, kterým by neměl šanci utéct. Když věděl, že válečníci ho už vyjeli hledat, utekl opačným směrem.

Návrat k Börte a merkidští mstitelé

Temüdžinovi už bylo šestnáct let, rozhodl se utéct k rodině Börte, s kterou se neviděl přes sedm let. Její rodina k překvapení všech souhlasila s uzavřením dávno domluveného sňatku, i přes v tu dobu tristní pověst Temüdžina a jeho rodiny. Navíc dostal jako dar krásný sobolí kožich.

Kožich si ale nenechal pro sebe, využil ho jako cenný dar pro Toghrula, chána Kereyidů, který byl kdysi blízkým přítelem Yesugeie. Darem kožichu de facto formálně přijal Toghrula za svého otce a ten mu zařídil ochranu a lepší život pro celou rodinu.

To by ale nebyl žádný pořádný příběh, kdyby se zas něco nezvrtlo. Kmen Merkitů se rozhodl pomstít za Yesugeiův dávný únos manželky z Chileduových rukou, i přesto že Yesugei byl už dlouho po smrti. Merkitové se doslechli, jak Temüdžin navzdory osudu dokázal přežít a získat prestižní postavení u Toghrula, a rozhodli se ho zadupat do země.

300 nájezdníků v noci přepadlo Temüdžinův tábor. Jemu a jeho rodině se podařilo ujet, ale Börte byla zajata. Temüdžin se schovával v horách, a když bylo bezpečno, jel hned za Toghrulem. Chán byl rozzuřený, že Merkité napadli někoho pod jeho oficiální ochranou. Temüdžinovi nabídl až 20 000 mužů pro odvetný útok.

Kromě toho navrhl zapojit i Temüdžinova pokrevního bratra a nejlepšího přítele Jamukhu, který byl kdysi shodou okolností Merkity vězněn. Jamukha se vypracoval až do pozice chána vlastního kmene a souhlasil se spojením sil. Temüdžin s Toghrulem dorazili na sjednané místo se značným zpožděním, což Jamukhu celkem rozpálilo, protože jeho 6 000 mužů a několikanásobek koní mezitím vyjídalo krajinu dohola.

Armáda nicméně byla spojená a brzy přebrodila řeku před územím Merkitů. Merkité se dali na panický útěk, když viděli obrovské množství nepřátel, ale Börte uslyšela manželův hlas a sprintovala k němu zpět. Temüdžin jí málem zabil, když popadla uzdu jeho koně, ale naštěstí si včas uvědomil, kdo to na něj zezdola kouká. Bitva byla vyhrána dřív, než začala a Merkité byli rozprášeni. Pozice Jamukhy i Temüdžina byla vítězstvím značně posílená a na Temüdžina se poprvé začalo mezi kmeny nahlížet jako na vůdčí osobnost.

Börte byla ale během věznění několikrát znásilněna a devět měsíců po bitvě porodila syna. Temüdžin samozřejmě tvrdil, že je jeho, ale dodnes to není jisté. Temüdžin a Jamukha žili na čas v harmonii a před mnoha svědky veřejně zopakovali svůj bratrský slib.

Od bratrství k rivalitě

Oba muži ale začali velmi rychle mít mezi sebou konflikty. Jeden jako druhý viděl právě sebe jako ideálního vůdce všech mongolských kmenů. Urozenější Jamukha vyznával tradiční aristokracii, Temüdžin byl spíše meritokrat, čímž pod sebe dokázal přilákávat širší vrstvu lidí.

Jamukha se nad Temüdžina začal povyšovat a při jedné cestě mu řekl, že by měli svůj tábor rozdělit. Jamukha by si vzal všechny koně a přesunul se k úpatí hor, zatímco Temüdžin by zůstal s ovcemi a kozami u řeky. Koně byli odjakživa v Mongolsku symbolem prestiže a tento návrh byl tedy velmi útočný. Börte manželovi radila, aby Jamukhovi už nevěřil, a tak se dali i se svými následovníky na polo-útěk.

K jejich překvapení je brzy následovalo mnohem více lidí, než čekali, včetně některých Jamukhových dlouholetých poddaných. Lákalo je, že Temüdžina příliš nezajímala rodinná historie nebo urozený původ. V pouhých devatenácti letech se tak Temüdžin poprvé stal chánem vlastního klanu. Toghrul byl ubezpečen, že jejich spojenectví bude nadále trvat a tak byl spokojen.

Temüdžin reformoval způsob vládnutí. Místo tradičního způsobu, kdy vládla pouze blízká rodina chána, rozdával důležité pozice podle schopností jednotlivců. Zavedl také silné hlídky, které neustále hlídaly jeho tábořiště.

Hlídky mu ale nepomohly, když Jamukha nečekaně zaútočil s několikanásobným počtem mužů. Jako záminku měl vraždu vzdáleného příbuzného během malého nájezdu na dobytek. Temüdžin byl opět nucen k útěku a Jamukha krutě nechal uvařit 70 zajatců zaživa. Neobyčejná krutost se mu ale vymstila, spousty lidí se od něj posléze odvracelo a Temüdžin naopak získával víc a víc a dokázal postupně obnovit svou pozici.

Chánův vzestup

V roce 1195 Toghrul požádal Temüjina o pomoc v bojích proti Tatarům, kteří podnikali stále odvážnější výpady do Mongolska. Mongolům se dařilo a odnášeli si velice cennou kořist v podobě hedvábí z Číny, zlata a stříbra. Temüdžin s nově nabytým bohatstvím chtěl rozšířit svoje následovnictvo. Blízký kmel Jurkinů byl ideálním cílem, protože se s nimi předtím nepohodl a nepřijeli na pomoc proti Tatarům, jak slíbili.

Provedl další reformu, tentokrát vojenskou. Místo typického vyplenění poražených a ponechání osudu nechal všechny vůdce Jurkinů popravit. Hlava ryby byla čistě useknuta, ale obyčejným členům kmene zajistil normální život a integroval je pod sebe.

Aristokraté se poté Temüdžina začali obávat a většina z nich proto začala ještě více podporovat Jamukhu, který se prohlásil Gurchánem, což je něco jako chán všech. Toghrul s Temüdžinem se tedy znovu vydali společně do boje. Během velké bitvy v roce 1201 řádila bouře a většina válečníků to považovala za příznivé znamení pro Temüdžina.

Jamukha se s velkou částí armády stahoval, Toghrul ho pronásledoval. Temüdžin bojoval s Taichiudy, jedním z velkých klanů loajalních Jamukhovi. Bitva byla dlouhá a Temüdžina po mnoha hodinách bojů zasáhl šíp. Omdlel, ale podařilo se ho odnést do bezpečí. Obě strany přenocovaly přímo na širém bojišti a druhý den ráno byl Temüdžin kupodivu v pořádku. Taichiudé ani nevěděli, že byl zraněn a ukázalo se, že přes noc mnoho z nich vzalo nohy na ramena.

Temüdžin se ale s vítězstvím v jedné bitvě nespokojil a nemilosrdně soupeře pronásledoval. Postupně stejně jako u Jurkinů pochytal a nechal popravit celou vládnoucí rodinu Taichiudů a zbytek znovu integroval. Jeho síla a věhlas opět ohromně vzrostly, ale Jamukhovi se podařilo Toghrulovi uniknout a stále měl dost následovníků.

Temüdžin ve své armádě zavedl efektivnější systém a disciplínu. Plenění bylo povoleno až po vítězství v boji, všechna kořist se donesla k velitelům, kteří ji poté úměrně rozdělovali. Sirotci a vdovy po vojácích měli také nárok na část zisků. Tradiční klanovou strukturu rozbil tím, že nechal vojáky sloužit ve smíšených jednotkách, aby se naučili vycházet s jinými kmeny.

Toghrul s Temüdžinem brzy podnikli další kampaň proti Tatarům. Pod novým systémem se po dalších úspěšných bojích ukázalo, že získaná kořist je mnohem větší. Tataři byli ale velkým kmenem, čítajícím tisíce mužů, takže popravit jejich vůdce nestačilo k dostatečnému oslabení a integraci. Temüdžin proto se svou radou vymyslel dost krutý způsob, jak si Tatary podrobit. Každého muže nechal postupně postavit k povozu, a kdo byl vyšší než kolík držící kola, ten byl popraven. Tak byli všichni větší a bojeschopní anihilováni, zbytek byl bezbranný a nucený okolnostmi k přechodu pod Temüdžina. Dvě urozené Tatarky si vzal jako další manželky.

Sjednotitel Mongolska

Tohgrul byl už starý a Temüdžin si chtěl pojistit nástupnickou pozici sňatkem mezi svým nejstarším synem a Tohgrulovou dcerou. Tohgrulův syn na Temüdžina žárlil a svého otce poštval tajně proti němu. Tohgrul nabídku sňatku odmítl, ale poté se obával Temüdžinovy msty, tak zosnoval zradu.

Odmítnutí odvolal a pozval Temüdžina na svatební slavnost. Temüdžin netušil, že ho čeká smrt, ale naštěstí pro něj ho zvěd těsně před příjezdem varoval, že na jeho malou svatební výpravu čeká Tohgrul a Jamukha s velkou armádou. Stihl tedy obrátit koně a cválat zpátky do bezpečí. Byl zlostí bez sebe, protože zrada od dlouholetého patrona a otcovské figury bolela nejvíc.

Desetitisíce Mongolů přijelo, když dal svolat všechny své válečníky. Obrovská horda smíšená z mnoha kmenů se vypravila pomstít zrazení jejich chána. Tohgrulův tábor byl srovnán se zemí a Tohgrul sám byl zabit. Jamukha uprchl k Naimanům, poslednímu mongolskému velkému kmenu, který byl samostatný.

Temüdžin se ale už ničeho nebál a pro Jamukhu si došel. Celá jeho dvacetiletá mongolská kampaň vykulminovala v Bitvě u Chakirmautu, kde stanul proti chánovi Naimanů Tayangovi, jeho synu Kušlúkovi (jeho jméno jsem si sám počeštil, aby bylo hezčí) a hlavně Jamukhovi.

Temüdžinova armáda byla lépe organizovaná a čítala údajně přes 60 000 mužů, ačkoliv počty v téhle bitvě jsou více než nejisté. Temüdžin využíval dnes již slavnou taktiku, kdy lukostřelci na koních postupně ostřelovali soupeře a následně ujížděli zpátky. Oslabení Naimané byli poté vyčerpaní a demoralizovaní a Temüdžin je rozdrtil jedním velkým útokem.

Chán Tayang padl v bitvě, Jamukha utekl do lesů, ale byl brzy nalezen Temüdžinovými vojáky. Požádal svého dávného pokrevního bratra o čestnou smrt, což mu bylo dopřáno a byl popraven. Kdo ale úspěšně utekl byl Kušlúk, který později Temüdžinovi ještě dělal problémy, o čemž si ale přečtete až v dalším díle.

Nejdůležitější je, že Temüdžin se po podrobení Naimanů stal vládcem všech Mongolů, Velkým chánem. A my mu tedy odteď konečně můžeme říkat Čingischán.

Závěr

Více o Čingischánově Mongolsku a neskutečných bojových taženích se dočtete v příštím díle. Dnes to bylo opět dlouhé, protože mi bylo líto cokoliv vynechat. Je fascinující, kolikrát byl Čingischán v mládí úplně ostrakizovaný nebo dokonce na hranici mezi životem a smrtí, a přesto se dokázal vyšplhat až na vrchol. Sjednotit velmi svárlivé kmeny bylo samo o sobě dost náročné, ale ani zdaleka to není jeho opus magnum. Pokračování za týden…

Mějte se fanfárově!

Lil Tic

Zdroje:

The Secret History of the Mongols - 2023, Christopher Atwood

Encyclopedia of Mongolia and the Mongol Empire - 2004, Christopher Atwood