Článek
Ahoj Čtenáři,
Jak už jsem kdysi psal, historie Subsaharské Afriky je můj oblíbenec, a Jižní Afrika obzvlášť. Než se ale Jihoafrická republika stala jednou z velmocí kontinentu (i když dneska v poněkud rozbitém stavu), musela si projít spoustou těžkých chvil. Je toho tolik, že se to do jednoho dílu zase nevejde, ale věřím tomu, že jste na to už zvyklí.
Búrové v Jižní Africe
Kdo to vlastně byli Búrové? Možná si někteří pamatujete ze školy nějakou válku v Africe, kde se prý válčilo o diamanty, ale ve skutečnosti šlo i o otázku nezávislosti. Nejdřív se ale vraťme do roku 1652, kdy Nizozemská Východoindická společnost založila na Mysu Dobré Naděje v Jižní Africe základnu pro své cesty z Evropy do Asie. Vnitřní Afrika byla Evropany v té době samozřejmě úplně neprozkoumaná (a ještě dlouho to tak zůstalo).
Kolonisté se na Mysu Dobré Naděje začali rychle hromadit, pro skvělé podmínky k životu. Východoindická společnost zdarma nabízela půdu a nezdaněné příjmy dobrovolným přistěhovalcům, pokud se zavázali strávit v Africe aspoň 20 let. Kromě Nizozemců tvořili podstatnou menšinu i Němci, většinou námořníci a vojáci. Kolonie prosperovala, přícházeli do ní i protestanti z dalších koutů Evropy, oficiálním jazykem zůstávala Nizozemština. Obyvatelům se říkalo různými jmény, mezi hlavní patří „Vrijburghers“ (Svobodní občané) a „Boers - Búrové“ (Farmáři).
Právě Búrové bylo jméno, který si tento nový národ vzal postupně za vlastní. První potíže nastaly, když Nizozemsko po vítězných bojích začala okupovat Francie (klasika) v roce 1795. Loutková vláda umožnila válečným lodím Francouzů dokovat v kolonii, na což Búrové doplatili. Hned na začátku Napoleonských válek se totiž do kolonie nakvartýrovalo Britské námořnictvo a bylo po svobodě.
Británie kolonii zabrala, nejprve si v ní zřídila námořní základnu, a po vítězství nad Napoleonem jí dostali pod permanentní správu. Jako úřední jazyk byla najednou násilně stanovena Angličtina, což většinu kolonistů úplně vyšachovalo z dění, neboť málokdo jí po 150 letech v Africe ovládal. Krom toho Británie nasadila vysoké daně a zabavila černé otroky z farem. Búrové technicky vzato měli nárok na kompenzaci, ale museli by kvůli tomu do Londýna, což pro ně nebylo realistické, a Angličané to dobře věděli.
A tak se Búrové, v té době smíchanice Nizozemců, Němců, částečně Francouzů a smíšenců s Afričany, sebrali, naložili všechno co měli a vydali se na cestu pryč.
Velký Trek
Búrové i Angličané už měli jižní cíp kontinentu částečně prozkoumaný, a vědělo se o fertilních pláních na severovýchodě, kde ležela oblast známá tehdy jako Natal. Právě Natal byl destinací, kde Trekeři plánovali začít nové, svobodné životy.
Před samotnou masovou migrací provedli Búrové mnoho expedic a ozbrojených průzkumných výprav, aby zmapovali a zhodnotili terén. Britští lovci a obchodníci se slonovinou tyto expedice vítali, Britská vláda je přímo nezakazovala. Británie si byla vědomá záměrů Búrů odejít, ale snažit se je zastavit považovala za riskantní a příliš drahé. Proto mezi lety 1835-1840 zhruba 20 % obyvatel kolonie odešlo, s karavany vozů naloženými vším potřebným.
Spokojenému přemístění stála v cestě poměrně zásadní překážka. V 650 kilometrů vzdáleném Natalu už totiž někdo vládl. Na území se rozkládalo mladé Zuluské Království. Militaristicky orientovaný kmen Zuluů ovládal přes 200 000 km2 území, získané ve válkách s okolními kmeny.
Zulský král Dingane Evropanům nedůvěřoval (a dá se říct, že oprávněně), zpočátku byl otevřený jednáním, ale poté zjistil, že se mu Búrové chtějí trvale nastěhovat na jeho území. Při jednom z jednání v roce 1838 nechal náhle brutálně umlátit celou delegaci Búra Pieta Retiefa k smrti. Údajně nejdříve nechal Búry získat dobytek od rivalského kmenu, a potom co mu jej doručili náhle řekl: „Zabijte ty čaroděje!“.
Tím bylo jednání jednou provždy uloženo k ledu. Dingane nelenil, a hned po zavraždění delegace vyslal tisíce svých bojovníků zmasakrovat i zbytek Retiefova konvoje. Při Weenenském masakru zemřelo přes 500 lidí, z toho 185 dětí. Búrové vyslali odvetné komando o počtu 347 mužů, s cílem odvetného pustošení, Zulští vojáci je však díky mnohonásobné početní převaze a znalosti terénu dokázali porazit.
Král Dingane jednající s Pietem Retiefem, vyobrazeni na Voortrekkerském Monumentu v Pretorii
Ticho před bouří
Búrský konflikt se Zuluy vykulminoval v Bitvě u Krvavé řeky. Treker Andries Pretorius vedl armádu o počtu 464 Búrů a 200 služebníků se záměrem oblehnout Dinganeho hlavní město UmGungundlovu. Búrové byli těžce ozbrojení, s sebou vezli i dvě děla, a odmalička trénovaní se střelnými zbraněmi, jak bylo v kolonii zvykem.
Zulská armáda čítala zhruba 30 000 bojovníků vyzbrojených krátkými oštěpy a štíty z kravských kůží. Dvě třetiny spadaly pod velení generála Dambuzy, zbývající třetina pod zkušenějšího Ndlelu, který měl dlouholeté vojenské zkušenosti. Zuluové byli atypicky disciplinovaní, s jednoduchými a funkčními taktikami, díky kterým o dvě desetiletí dříve dokázal legendární král Shaka porazit všechny okolní kmeny a založit tak Zulské Království.
Zulské regimenty se nazývaly Impi, a jejich obvyklá taktika spočívala ve vyslání třetiny bojovníků do frontálního útoku, zatímco další třetina připravená ze stran obíhala nepřítele za účelem sevření do kleští. Poslední třetina seděla dál od bojiště otočená zády, a sloužila jako čerstvá rezerva v případě potřeby. Zády proto, aby nemohli bitvu sledovat, a byla tak zachována jejich dobrá morálka v případě nepříznivého vývoje bojů. Těmto třem částem armády se říkalo Buvolí Hruď, Buvolí Rohy a Buvolí Bedra.
Kromě toho byli Zuluové dobře rostlí, silní a nesmírně vytrvalí, schopní podle Búrských i Anglických zdrojů uběhnout za den 50 mil a stále být bojeschopní. Je otázka, kolik je na tomhle pravdy, ale když se kouknete na to, jak Afričané běhají maraton, trošičku uvěřit se tomu dá.
Generál Ndlela se Pretoriuse snažil vylákat na otevřený terén, Pretorius ale past včas odhalil a rozbil svůj tábor cca. 80 kilometrů od UmGungundlovu, 40 kilometrů od průsmyku Italeni, kde už předtím Ndlela porazil menší Búrský kontingent. Pretorius měl totiž poměrně dobré informace z nepřátelských řad, jelikož Princ Mpande, hlavní politický oponent krále Dinganeho, stál na straně Búrů a konspiroval s nimi.
Velký Trek - Mapa jednotlivých největších výprav, vyznačené jsou i oblasti Weenenského Masakru a Bitvy u Krvavé řeky
Bitva u Krvavé řeky
Samotná bitva se odehrála 16. prosince 1838. Den před bitvou Pretorius nechal opevnit svou pozici na osmimetrovém výběžku nad hroším teritoriem u řeky Ncombe. Řeka a svah kryl Búry ze dvou stran, zbytek byl obklopen širokou plání bez jakéhokoliv krytu. Proto Pretorius nařídil postavit vozovou hradbu. Není moc pravděpodobné, že by někdy slyšel o Žižkovi, ale geniální taktiku využil podobně. V den bitvy přísahal Bohu, že Búrové zvítězí a jako památku nechají zbudovat nový kostel, což byl pro ně symbol trvalého osídlení.
Na vagóny nechal přistavit rampy a žebříky, aby se mezi nimi a dovnitř a ven mohla volně pohybovat kavalerie i pěchota, navíc na ně nasadil i své dva kanóny. Oba kusy artilerie byly poněkud zastaralé, ale Zuluové samozřejmě do té doby nic takového neviděli. Pretorius je připravil ke střílení kartáčových nábojů, které dokázaly napáchat hromadné škody při každém výstřelu.
Zulští Impi nabíhali na Pretoriovo ležení ve vlnách, ale byli sklízeni jako obilí kombajnem. Jejich krátké oštěpy byly primárně vhodné k boji zblízka, ale proti opevněným vagónům byly podobně účinné jako párátka. Búrské pušky štěkaly jako sousedův pes na pošťáka a půda byla rychle poseta mrtvolami. Po dvou hodinách nařídil Pretorius otevřít rampy pro kavalerii, neboť se mu tenčily zásoby munice. Kavalerie byla krytá palbou, a mohla tak bezpečně objet Zulské pozice.
Zuluové chvíli nájezdům odolávali, ale po nějakém čase toho na ně bylo moc. Rychlé ztráty, děsivost zbraní bělochů a nemožnost dostat se jakkoliv přes nepřátelské vagony, to všechno je přivedlo postupně k zoufalství a velká armáda se začala rozutíkávat, rezervy nerezervy. Búrská kavalerie poté několik hodin snadno pronásledovala rozprášenou armádu, vybírající krvavou daň za Retiefa a další zavražděné krajany.
Po bitvě Búrové napočítali okolo 3 000 mrtvých Zuluů, včetně dvou princů. Z vlastních řad nepřišel Pretorius vůbec o nikoho, zvítězil bez ztráty jediného života. Zuluům se podařilo vážněji ranit pouze tři Búry.
Rytina z roku 1909 - Búrské ženy přebíjející pušky za vozovou hradbou
Příměří a vznik Búrských států
Válka touto slavnou bitvou ještě neskončila, trvala celý další rok, v některých bojích se Zuluům dařilo lépe, ale Pretoriovo vítězství dodalo potřebnou podporu princi Mpandemu, který na svou stranu získával další domorodé nespokojence s Dinganeho režimem. V roce 1840 se k Búrům otevřeně připojil a Dingane byl relativně snadno poražen. Dingane uprchnul, ale ještě stihnul generála Ndlelu nechat pomalu uškrtit kravskou kůží, jelikož ho vinil za své neúspěchy.
Pretorius sám navštívil Mpandeho korunovaci v UmGungundlovu a společně se shodli na nových hranicích podél řeky Tugela, mezi Zulským Královstvím a nově vzniklou Republikou Natal. Natal byl sice v roce 1843 anektován Británií, ale Búrské vítězství nad Dinganem a spojenectví s Mpandem jim umožnilo založit dvě další republiky, které vydržely podstatně déle - Transvaalskou republiku (jejíž prvním prezidentem byl Pretoriův syn) a Oranžský svobodný stát. Dohromady měly tyto spřátelené republiky rozlohu zhruba 370 000 km2 a smíšenou populaci sahající až na hranice milionu obyvatel (z toho cca 90% žilo v Transvaalské republice) ke konci 19. století.
Búrské republiky byly Británií uznané jako nezávislé, alespoň na krátký čas. Měly vlastní zákony, vlastní církev (která byla de facto odnoží Nizozemské Protestantské církve), policii a občanství. Jejich armáda se spoléhala na osvědčený systém komand, neměla žádné uniformy ani oficiální hodnosti. Všechno bylo řízené přes lokálně volené důstojníky, každý bojeschopný muž byl brán jako voják, kterého lze povolat v případě potřeby do služby. Búrský styl života byl orientovaný především na agrikulturu, lov a křesťanství, ale později se ukázalo, že území je velice bohaté na přírodní zdroje, především zlato a diamanty.
Závěr
Tady to pro dnešek uzavřu, abych se zase moc nerozjížděl, ale z posledního odstavce vám je už možná jasné, že Britové nechtěli nechat bohatství jen tak ležet vedle svého území v Jižní Africe… K tomu se dostaneme příště, máte se určitě na co těšit!
Na počest Andriese Pretoria bylo založeno jedno ze tří dnešních hlavních měst JAR - Pretoria. UmGungundlovu bylo po dobytí znovu osídleno, Búrové ho přejmenovali na Pietermaritzburg na památku zavražděného Pieta Retiefa, dnes je to osmisettisícové město.
Velký Trek posloužil jako základní stavební kámen pro búrskou národní identitu, kdy se z nich definitivně stali Afričané, toužící po životě bez vlivů evropských mocností. 16. prosince je dnes v JAR státní svátek, nejdříve se mu říkalo Den Přísahy, po skončení Apartheidu byl přejmenován na Den Smíření.
Dnešní jihoafričtí běloši jsou smíšenci Búrů a Britů, stejně jako jejich jazyk Afrikaans je mix Nizozemštiny a Angličtiny. Zuluové také přečkali až dodnes, v počtu zhruba 14 milionů. Mně se líbí, že Búrové do Afriky přišli před dělením mezi mocnostmi Evropy v 19.-20. století, a i když určitě nebyli svatoušci, chovali se k Africe určitě lépe než pozdější příchozí, protože se stala jejich skutečným domovem.
Mějte se famfárově!
Lil Tic
Zdroje:
The Battle of Blood River - 1982, A. J. P. Opperman
The Great Trek - 1972, Oliver Ransford
