Historický okýnko, který nikoho nezajímá X. - Jižní Afrika, Anglo-Zulská válka

Ahoj Čtenáři,

pokračujeme směle v mojí a teď už jistě i vaší oblíbené Jižní Africe. Pro ty, co nechtějí číst můj poslední článek házím rychlé shrnutí.

V minulém díle jste možná viděli

Búrové (Nizozemci částečně namíchaní s Němci a Francouzi usídlení v Jižní Africe od 17. století) utekli před rozpínajícím se anglickým vlivem z Kapské kolonie na severovýchod. Tam je začali atakovat Zuluové, domorodý kmen s militaristickou kulturou. Búrové s pomocí moderních zbraní, disciplíny a vozových hradeb dokázali zvítězit a sesadit nepřátelského krále Dinganeho, za nějž dosadili spřízněného Mpandeho.

Díky tomuto vítězství a novému spojenectví dokázali obhájit svou samostatnost a založili tři nové republiky - Natal (krátce poté anektována Angličany, protože byla malá a v blízkosti Kapské kolonie), Transvaal a Oranžský svobodný stát. Tyto dvě stále svobodné republiky se Angličané pokoušeli dostat diplomaticky do federace s Kapskou kolonií, Búrové ale rezolutně odmítali, jelikož právě před dosahem Britského impéria se snažili uniknout. Búry ale nechme ještě pro dnešní díl odpočívat po bojích, protože jak už víme, Britské impérium je rozpínavé a na území ovládané Zuluy si hned dělalo zálusk.

Král Cetshwayo a vypuknutí války

Píše se rok 1878, 40 let po Bitvě u Krvavé řeky. Mpande už je pochován, jeho nástupcem je syn Cetshwayo, dvoumetrový gigant, který ještě během otcova života nechal zavraždit spoustu nevlastních bratrů, aby si bezpečně umetl cestičku k vládnutí. Vládne už pět let, od roku 1873, jeho autorita u Zuluů je upevněná.

Cetshwayo nebyl hlupák, věděl o síle britských jednotek v oblasti, proto navázal na prvního krále Zuluů Shaku, který se zapříčinil o klíčové reformy armády. Rozšířil brannou povinnost a zvýšil počet aktivních vojáků, založil Ulundi, nové hlavní město na výhodné vyvýšené pozici. Také dokonce vyzbrojil některé Impi (Zulské armádní regimenty) ukořistěnými puškami od Búrů, ale Afričani s nimi podle historických pramenů moc neuměli zacházet, takže v jejich rukou nebyly efektivní. Zamítnul přístup křesťanským misionářům, aby nepodkopávali jeho vliv, a říká se, že v Búrských republikách podpultově podporoval domorodé vzpoury.

I přes všechny přípravy Brity nešlo odradit. Po nedávném úspěšném vytvoření federace v Kanadě byl hlavní cíl zřídit podobnou kolonii v Jižní Africe. Koloniální guvernér Henry Bartle Frere byl pověřen, aby Cetshwaya vyprovokoval ke konfliktu. Cetshwayo se ukázal být moudrým, slovní výpady přecházel a provokativní dopisy ignoroval, konfliktu se snažil za každou cenu vyhnout. Britům to samozřejmě bylo jedno, notičky byly dávno z Londýna rozdané, a tak Henry Frere vydal ultimátum, které Cetshwayovi nakazovalo rozpustit armádu.

Cetshwayo ultimátum ignoroval až do konce prodloužení lhůty, 11.ledna 1879. Připravená britská armáda zahájila pochod na hlavní město Ulundi, pod vedením Lorda Chelmsforda, přítele Henryho.

Začátek invaze

Chelmsford byl arogantní a zbrklý, zvyklý na šarvátky se špatně organizovanými menšími kmeny. Jeho invaze ani ještě nebyla schválena vládou v Londýně, když se do ní pustil, očekával, že Zuluové se prostě okamžitě složí pod silou děl a pušek. Vojsko o síle zhruba 16 000 vojáků rozdělil na pět částí, které měly dorazit až do Ulundi.

Invazi Angličané započali v období dešťů, což výrazně zpomalilo jejich postup. Cetshwayo vyslal naproti 24 000 Zulských bojovníků, s rozkazy pochodovat pomalu a obezřetně. Pomalým pochodem Zuluové urazili 80 kilometrů během pěti dnů, zatímco Angličané svým bleskovým postupem ušli za deset dnů celých 16 kilometrů.

Chelmsford poprvé podcenil Zuluy, když neočekával, že mu půjdou rychle naproti, nevysílal ani dostatek průzkumníků. 20.1. 1879 nařídil utáboření u kopce Isandlwana, ale zároveň řekl, že fortifikovat tábor je zbytečnost, protože „by to trvalo týden“. Jeho část invazního vojska čítala okolo 4 100 mužů, z toho 2 000 bylo vyzbrojených nejnovějšími Martini-Henry puškami.

Až po usazení se na Isandlwaně vyslal Chelmsford dva bataliony na průzkum. Ty se potkaly s průzkumníky Zuluů, a po krátké šarvátce Zuluové ustoupili. Poté, co byl Chelmsford o této malé potyčce informován, naivně věřil, že oni průzkumníci byli ve skutečnosti čelní linií hlavní síly Zulské armády, a tím se úplně přepočítal ve skutečném počtu nepřátel v poli.

Svou část armády den poté nechal rozdělit, sám se vydal jako velitel s 2 800 muži napřed, hledaje zulskou hlavní sílu, kterou chtěl rozprášit v přímém boji. 1 300 zbylých vojáků s dvěma děly a několika stovkami domorodých Afričanů nechal hlídat tábor, pod vedením Henryho Pulleina. Pulleine byl ve skutečnosti spíše úředníček, který v poli neměl praktické zkušenosti. Jeho tábor byl posléze ještě posílen 500 dalšími Angličany příchozími z nedaleké základny Rorke's Drift pod velením plukovníka Anthonyho Durnforda.

Durnford se obával, že Chelmsford vyšel příliš daleko a bude obklíčen. Zuluové ale prokázali velmi dobré rozhodovací schopnosti. Na základě informací od svých průzkumníků si počkali, až bude po zuby vyzbrojený Chelmsford příliš daleko, a místo snahy obklíčit jej ho tiše obešli, krajinou, jež znali lépe.

Bitva u Isandlwany - největší ostuda Británie

A tak Pulleine v osm ráno obdržel první zprávy, že se blíží ohromné vojsko. Poslal rychle posla s psaním Chelmsfordovi, žádal ho o pomoc a rychlý návrat. Chelmsford zprávu obdržel zhruba o 1-2 hodiny později. Předsunutí průzkumníci pronásledovali pár Zuluů, a najednou s hrůzou zjistili, že koukají do údolí, kde se v úplné tichosti krčí 20 000 válečníků. Zuluové věděli, že blíže už se nepozorovaně nepřiblíží a s řevem vyběhli do útoku. Údolí bylo od tábora vzdálené 11 kilometrů, ale to je pro Zuluy úplné nic.

Angličané najednou věděli, že únik nebude možný. Určitě litovali, že kemp nebyl dostatečně opevněný a možná Chelmsforda proklínali, ale neměli jinou možnost než zkusit bojovat. Zuluové je ale měli přesně tam, kde potřebovali. Isandlwana je osamělý kopec obklopený širou plání, takže zulská bojová taktika měla perfektní podmínky. Buvolí hruď (centrální část Zulské armády) postupovala vpřed a buvolí rohy (obkličující křídla) Angličany obíhaly.

Část obránců tábora tvořili domorodí Afričané, kteří neměli zájem umírat za okupatele a okamžitě prchli. Pulleine nařídil zformovat bojové linie a zastrašit nepřítele palbou. Zuluové rychle zneškodnili první dělostřeleckou baterii, ale na čas se postup buvolí hrudě výrazně zpomalil, Martini-Henry pušky páchaly značné škody.

Buvolí rohy ale dorazily k britským křídlům a Angličané byli nuceni stahovat se rychle dovnitř tábora. Kuriózní je, že v největší vřavě proběhlo v 14:30 zatmění Slunce. Toto je zdokumentováno z obou stran. Nejmenovaný Anglický důstojník to později popsal:

Zuluové byli pod rouškou tmy téměř neviditelní a vyšší přírodní moc využili naplno. Britskou armádu řezali hlava nehlava, jejich kopí byly ve tmě a v boji zblízka mnohem efektivnější než bajonety na puškách. Krom toho jejich optimální fyzická kondice a domácí prostředí byla další obrovskou výhodou.

Po pozdějším průzkumu místa bitvy bylo jasné, že útěk nebyl možný, a proto Angličané bojovali až do posledního muže, včetně kavalerie pod Durnfordovým vedením, která ležela pobita vedle svého plukovníka. Celkově Zuluové zabili okolo 1 300 Angličanů, včetně 52 důstojníků.

Pouhých 5 důstojníku se zachránilo. Jediný důvod, proč se zachránili byl ten, že Cetshwayovy rozkazy byly ušetřit všechny civilisty v černém oblečení, a Angličané měli pro důstojníky tmavé uniformy, takže těm několika se podařilo prchnout. Ale jinak byl zabit každý, kdo měl typický červený kabát, vězně Zuluové nebrali.

Zuluové ztratili odhadem (protože nezbyl žádný Brit, který by to mohl tehdy spočítat) 1 000 - 2 000 mužů, ale mohli si takovou ztrátu v klidu dovolit. Rozprášením tábora způsobili Britům ztrátu 1 000 nových pušek, dvou kusů artilerie, 400 000 kusů střeliva, 2 000 tažných zvířat a 130 vozů. Kromě toho také většinu zásob jídla, pití a stanů.

Chelmsford se nestačil divit, co způsobil, ale rychle svrhl vinu na Durnforda, o kterém si vymyslel, že ignoroval jeho příkazy opevnit pořádně tábor, i když ve skutečnosti jeho příkazy byly přesně opačné. Tím si zachránil reputaci, ale invazi musel na čas opustit, protože jeho logistika byla po Isandlwaně úplně tragická a vojáci dočasně demoralizovaní.

Bitva u Rorke's Drift

Pouhý den po Isandlwaně se 4 000 Zuluů oddělilo, s rozkazy vyřídit malou základnu Rorke's Drift, která sloužila jako nemocnice a stanice pro misionáře. Základnu bránilo pouhých 150 mužů, ale kde Chelmsford natropil strašnou paseku, tam plukovník John Chard britskou morálku aspoň trochu spasil.

Stanice Rorke's Drift byla na Chardovy rozkazy opevněna vším, co v ní bylo - pytli kukuřice, krabicemi od sušenek a bednami konzervovaného masa. Opevněno bylo to jediné, co dávalo smysl - nemocniční budova, ohrada pro dobytek a sklad. Dveře byly zabarikadovány nábytkem a ve zdech nechal Chard vyrazit díry pro pušky.

Odpoledne 23. ledna dorazilo 100 přeživších Natalských jezdců z Isandlwany, kteří ale měli v kalhotách už zaděláno a brzo po začátku bitvy utekli. Chard se ale nezalekl a svou posádku považoval za „dostačující“, nechal vyzbrojit i některé pacienty v nemocnici.

Zuluové od rána uběhli okolo 32 kilometrů, jelikož byli čerství, z nepoužitých rezerv. Začali ihned dorážet na Chardovo pevnost z boxů od sušenek. Angličané disciplinovaně pálili jednu rundu za druhou, a hradba byla dost vysoká, aby přes ní Zuluové nemohli jen tak přeskákat. I tak ale severní zeď nakonec překonali, dokonce způsobili pár ztrát ukořistěnými puškami. Chard ale vojáky včas stáhl do nemocnice a vyhnul se přečíslení na otevřeném prostranství.

V nemocnici začalo docházet střelivo do pušek, tak se přešlo na revolvery a bajonety. Malý pokoj s pacienty byl ubráněn jediným zraněným vojínem Hookem. Před kolapsem zdí se podařilo všechny pacienty protáhnout do hlavní místnosti, a sám Hook ještě stihnul dírou proskočit. Nemocnice byla brzy v plamenech a všichni se museli evakuovat ven k barikádě, což se většině podařilo.

Na barikádu Zuluové útočili až do nočních hodin, nápor ustal až ve dvě hodiny ráno. Tudíž Chardova posádka 150 mužů vzdorovala se ztrátou pouhých 17 vojáků přes 11 hodin. Zuluové ráno opustili bojiště, protože byli po dlouhém běhu přecijen vyčerpaní a nenajezení, ale hlavně věděli, že se blíží Chelmsford. Chelmsford dorazil až několik hodin poté. Zjistilo se, že posádka zabila téměř 400 nepřátel, a mnoho dalších leželo zraněných kolem. Angličané oplatili nemilost a koho našli živého, toho dorazili.

Druhá invaze a konec Zulského Království

Pro Británii byla Isandlwana byla mezinárodní ostudou, kdy se celý svět divil, jak může banda polonahých barbarů porazit slavnou britskou armádu. Což bylo pro Zuluy vlastně velmi nešťastné, jelikož právě kvůli této ostudě se vláda v Londýně rozhoupala. Aby zamezila dalším fiaskům, bylo schváleno posílení armády v Jižní Africe a druhá invaze Zulského království.

V červnu téhož roku tedy posílená britská armáda vyrazila směrem Ulundi. Tentokrát si Chelmsford už dával pozor, všechny tábory byly těžce opevněné a postup pomalý, ale jistý. Cetshwayo nebyl hlupák a věděl, že brzy bude konec, snažil se jakkoliv vyjednat mír. Brity ale touhy domorodců nikdy moc nezajímaly a Chelmsford věděl, že nemůže prohrát. 5 000 vojáků s děly oblehlo Ulundi, kde se jim postavilo 15 000 Zuluů, ale proti gatlingům a dělům neměli šanci a boj rychle skončil, s malými ztrátami na obou stranách. Bitva trvala jen 45 minut a zulský kapitál rychle padnul.

Cetshwayo byl zajat a poslán do exilu, nejprve do Kapského Města a později do Londýna. Tam si ale získal určité veřejné sympatie, Chelmsford byl viněn z příliš brutálního přístupu. Po vzpourách na zabraném území chtěli Brité dokonce Cetshwaya znovu dosadit na trůn (ačkoliv pod správou impéria), ale to se nepovedlo. Cetshwayo byl převezen zpátky domů, ale v bitvě byl zraněn a nucen uprchnout. Byl přemístěn Angličany do města Eshowe, kde brzy poté zemřel na infarkt, ve věku 57-60 let.

Závěr a pokračování příště

Vliv Británie v Jižní Africe byl podmaněním Zuluů posílen, ale jejich hlavní cíl bylo zabrat svobodné republiky Búrů, na což se teď mohli soustředit. Transvaal měli u sebe na papíře už anektovaný, ve skutečnosti byl sice plně pod samosprávou Búrů, ale hlavně, že mělo impérium odůvodnění k další invazi. O této a navazující druhé válce si budete moci přečíst v závěrečném dílu z Jižní Afriky, ano správně, těšte se na Búrské války!

Cetshwayo a všichni Zuluové si ale vysloužili mezinárodní respekt za svou statečnost, když neváhali bojovat proti mnohonásobně silnějšímu nepříteli za obranu své země. Jejich odkaz a kultura stále žije, Zulu je jedním z nejpoužívanějších jazyků v JAR (rozumí mu více než polovina populace), Nelson Mandela sám měl i Zulské předky, bývalý prezident Jacob Zuma byl čistý Zulu. V JAR se k Zulské národnosti hlási okolo 14 milionů lidí, kteří stále zachovávají mnohé ze svých tradic a zvyků.

Chelmsford je zosobněním toho nejhoršího z kolonialismu, člověk si občas říká, jací magoři to někdy v životě dotáhnou tak daleko. Ale já každopádně doufám, že i dnešní díl se Vám líbil, jelikož jsem si na něm dal speciálně záležet a hrozně jsem se těšil, až ho zveřejním. Jo, a o Rorke's Driftu byl natočen vynikající film Zulu (1964) s mladičkým Michaelem Cainem, vřele doporučuju! Tak na viděnou za týden, ještě se budete divit, jaké hrůznosti Británie napáchala.

Mějte se fanfárově!

Lil Tic

Zdroje:

Diamonds, Gold, and War: The British, the Boers, and the Making of South Africa - 2007, Martin Meredith

The Zulu War: Isandhlwana to Ulundi - 2002, Michael Barthorp