Článek
Vorkuta má z výšky tvar lebky, napsal Solženicyn
Kdyby měla vyjít samostatná kniha věnovaná lidskému utrpení, sovětský gulag Vorkuta by v ní dostal velmi rozsáhlou kapitolu. Ostatně ruský spisovatel Alexandr Solženicyn o tomto vězeňském pracovním táboře ve svém Souostroví Gulag napsal, že má Vorkuta z výšky tvar lebky.
Tragické dějiny gulagu Vorkuta se začaly psát v roce 1931, kdy byl tento vězeňský pracovní tábor založen. A to v návaznosti na předchozí objevení bohatých ložisek černého uhlí u řeky Vorkuty v tzv. Vorkutském uhelném revíru. Postupem let se z Vorkuty stal jeden z největších gulagů v Sovětském svazu, v němž věznění lidé žili a nuceně pracovali v opravdu nelidských podmínkách.
Vorkuta v zimě roku 1947.
Nesnesitelné mrazy: V zimě až minus 40 stupňů Celsia
Podmínky ve Vorkutě byly opravdu brutální a tento gulag si vysloužil pověst jednoho z nejhorších v Sovětském svazu. Svůj podíl na tom měla skutečnost, že Vorkuta ležela 180 kilometrů za polárním kruhem v podnebném pásu nekonečné tundry. V zimě trvající 8 měsíců byla v období prosince a ledna ponořena do temnot polární noci, zuřily zde purgy - tedy několikadenní vichřice s vánicemi sněhu, a teploty klesaly až na minus 40 stupňů Celsia.
Během krátkého léta zde slunce nezapadalo za obzor a průměrné teploty v červenci dosahovaly 14 stupňů Celsia. Rašelinná a bahnitá půda v létě roztávala do hloubky několika desítek centimetrů a pohyb v ní byl velmi náročný.
Hroby litevských politických vězňů deportovaných do gulagu Vorkuta.
Ve Vorkutě byla vysoká úmrtnost
Podle vzpomínek bývalého polského vojáka Stanislawa Okowického, který byl ve Vorkutě vězněn v letech 1951 až 1956, byla v tomto gulagu nesnesitelná zima. Vězni žili v jednoduchých dřevěných barácích, které nedokázaly odolávat chladnému počasí. Tábor byl ohraničený ostnatým drátem, kolem dokola osvětlený a se strážnými věžemi, na kterých hlídali vojáci s puškami.
Úmrtnost v gulagu Vorkuta byla mimořádně vysoká. Lidé, kteří pracovali 12 hodin denně a bez jediného dne volna, umírali v důsledku mrazů a zejména v uhelných dolech podléhali nehodám. Dvakrát denně dostávali vodnatou kaši z krmné řepy a porci černého chleba, velkým problémem tedy byla podvýživa.
Našli se i tací, kteří se pokusili o útěk. Museli si být ale vědomi toho, že je čeká takřka jistá smrt, protože šance na přežití v pustině za polárním kruhem se blížila nule. Aby se vrátili do své vlasti, museli by nejprve ve velkých mrazech pěšky ujít sněhem stovky kilometrů. Uprchlí vězni však většinou získali pouze několik dnů svobody a jejich konec byl následně velmi tragický. Když je strážní dostihli, zpravidla je okamžitě popravili a jejich nahá těla vystavili pro výstrahu před branami tábora. Toto „výchovné“ opatření mělo ostatní vězně odradit před případným útěkem.
Vězeňský barák ve Vorkutě, rok 1945.
Gulagem Vorkuta prošel víc než 1 milion lidí
Dle odhadů gulagem Vorkuta od roku 1931 prošel více než 1 milion lidí, z nichž na 200 tisíc zemřelo. Nejde ovšem o oficiálně potvrzené číslo, a tak jak počet vězněných, tak zemřelých nadále zůstává předmětem spekulací.
Kdo byli lidé, kteří se dostali do sovětského gulagu Vorkuta? Váleční zajatci, političtí vězni, disidenti i obyčejní zločinci. Po roce 1945 do Vorkuty mířili i váleční zajatci z druhé světové války. Co se národností týče, ve Vorkutě byli vězněni Rusové, Bělorusové, Ukrajinci, Lotyši, Litevci, Estonci, Poláci, Němci, ale i Čechoslováci. Ještě v roce 1954 byli do Vorkuty přivezeni studenti z Německé demokratické republiky odsouzení na 25 let za účast v protikomunistickém odboji. Po třech letech se jim podařilo dostat do Západního Německa.
Lidé věznění v gulagu Vorkuta nuceně vykonávali nejrůznější práce. Těžili uhlí, podíleli se na stavbě dolů, výstavbě města Vorkuta, hornických osad a letiště, dále šlo o stavbu tepláren, stavbu a údržbu železniční tratě nebo stavbu energetických linek. Věznění lidé rovněž pracovali na pile, v cementárnách, cihelnách, vykonávali zemědělské práce v sovchozech nebo byli zapojeni do geologického průzkumu.
V letech 1931 až 1956 vězni a političtí vyhnanci postavili v arktické tundře 22 uhelných dolů, město Vorkuta, osady, železniční trať, veškerou infrastrukturu a desítky táborů.
Strážní věž a oplocení z ostnatého drátu.
Vorkutské povstání v roce 1953. Po smrti Stalina
Po smrti Stalina v červenci 1953 odmítlo jít několik tisíc lidí vězněných v gulagu Vorkuta do práce. Ve věznici č. 29 vznikl stávkový výbor složený z Poláků, Rusů a Ukrajinců. 1. srpna 1953 vojáci sovětského ministerstva vnitra zahájili palbu z kulometů na přibližně 400 vězňů, kteří se shromáždili na táborovém náměstí. Při masakru zemřelo 53 lidí, 120 bylo zraněno. (Povstáním ve Vorkutě roku 1953 se mimo jiné inspirovala ve své jedné z misí počítačová hra Call of Duty s podtitulem Black Ops.)
I tak se situace ve Vorkutě po smrti Stalina trochu zlepšila. Vězni například získali právo na korespondenci jednou měsíčně, vězeňské baráky zůstávaly v noci otevřené, z oken se sundávaly mříže a konečně věznění lidé za svou práci začali dostávat mzdu.
Po roce 1955 nastalo postupné přezkoumávání rozsudků a propouštění vězňů z tábora Vorkuta. V roce 1956 došlo k repatriaci Poláků, Němců, Lotyšů, Litevců, Estonců a občanů dalších národností ze SSSR. Byli mezi nimi i Čechoslováci. Po pádu Sovětského svazu v průběhu 90. let 20. století se začaly vězeňsko-pracovní tábory ve Vorkutě postupně uzavírat.
Město Vorkuta v roce 2012.
Ruské město Vorkuta v současnosti
Dnes je ruská Vorkuta městem, které v sobě nese historický odkaz na temnou éru sovětských politických represí. Žije zde stále spousta potomků dříve vězněných lidí. Zbytky ostnatého drátu jsou zde zakryty sněhem a části táborových baráků stále slouží jako skromné byty. Na ploše tábora vyrostly nové domy, ulice, školy nebo doly.
Na podnět bývalých vězňů vznikly ve města Vorkuta také pomníky. A to zejména dva obrovské polské kříže postavené v roce 1997 a rovněž ukrajinský, litevský a německý památník. Tyto památníky připomínají období, kdy byly statisíce lidí nuceny pracovat v nelidských podmínkách na budování průmyslového komplexu v extrémním podnebí severské tundry.
Litevský památník ve Vorkutě (2006).
Do města Vorkuta ani v dnešní době nevede žádná oficiální silnice. S okolním světem ji spojuje letiště a železniční dráha. Právě na nádraží Vorkuty je vystavena parní lokomotiva, která v roce 1944 přivezla náklad uhlí do osvobozeného Leningradu. Navzdory původnímu záměru sovětských úřadů se stala symbolem masových deportací lidí do jednoho z nejbrutálnějších gulagů.
Vorkutu se světem konkrétně spojuje Pečorská železniční magistrála, jejíž výstavba v roce 1941 měla strategický význam - šlo o uhlí, protože Wehrmacht se blížil k Doněcké uhelné pánvi. Během stavby této železnice o životě vězňů nikdo neuvažoval. Masově umírali a byli pohřbívaní, kde se dalo. Ve vzpomínkách přeživších se opakuje fráze, že na této železnici vedoucí směr Moskva „leží pod každým kolejových pražcem jedna mrtvola“.
