Se zrakovým postižením ve speciální škole, ale i v integraci

Již několikrát jsem ve svých textech zmiňovala, že jsem v Plzni absolvovala speciální školu pro děti se zrakovým hendikepem. Říkám to stále, že pro mě to byla nejšťastnější doba mého dětství. Byla jsem ve škole opravdu spokojená, ať to bylo tím, že jsem tam měla skvělé přátele, byli tam vynikající pedagogové, ale právě i to, že tam bylo přívětivé prostředí. Všichni měli menší či větší zrakové postižení či jiný problém, který vyžadoval zařazení do tohoto typu školy. Nikdy jsem tam nezažila posměch či projev netolerance na základě svého hendikepu. A tak jsem se mohla soustředit na studium a na přátelství, která jsem tam měla.

V té době jsem měla přibližně 13 dioptrií. Práce s textem mi trvala dlouho, bylo třeba se na vše hodně soustředit, jelikož mě hodně trápil nystagmus, kdy má oko nekontrolované pohyby, které nemůžete ovlivnit, takže dlouhé čtení nepřipadalo v úvahu. Na tabuli jsem neviděla, ale jak se pracovalo dle toho, jak vidíme, tak to nevadilo. Šla jsem se vždy podívat, co se na tabuli píše a pokračovalo se až tehdy, když měli všichni zapsáno. V 80. letech se o integraci či inkluzi nemluvilo. Neexistovali asistenti pedagoga, ale byly právě k dispozici tyto speciální školy, zač jsem já nesmírně vděčná. Hodně mých spolužáků již od první třídy muselo být na internátě, z čehož já osobně měla hrůzu, naštěstí jsem měla školu v místě bydliště.

Na speciálních školách oceňuji, že jsem se mohla soustředit na obsah učiva, nemusela jsem řešit, zda vidím na tabuli, zda stíhám psát, číst, zda vidím do knihy, protože na tohle vše se bral ohled. Nevznikaly mi pak situace, že jsem musela něco dohánět doma, dopisovat, shánět a přepisovat obsah tabule. Mohla jsem se soustředit na obsah učiva a na život na základní škole bez stresů a vypjatých situací. Nikdy jsem nepociťovala, že by si někdo z mých spolužáků připadal nějak nepatřičně, že chodí do školy, kde jsou děti s hendikepem. Ani moji vrstevníci, s kterými jsem trávila volný čas odpoledne za domem, nekomentovali, kam chodím do školy. Většinou to skončilo prohlášením, že to je blbý, že musím brzy vstávat a jezdit do jiné čtvrti, jelikož jim stačí vyjít v 7:45 z domu.

V době, kdy jsem měla nastoupit na střední školu, to byl zhruba rok 1997, již nebyl pojem integrace neznámý. Děti s postižením se začaly umísťovat mezi intaktní studenty, leč velmi střízlivě a opatrně, aby se zkusily mezi ně začlenit.

Ačkoli jsem v Praze navštívila gymnázium i obchodní akademii pro lidi se zrakovým postižením, prostředí se mi vcelku líbilo, moje noční můra byla, že bych měla bydlet na internátu. Dělalo mi to opravdu velké starosti a naštěstí moje máma byla v tomto ohledu na mé straně, a tak jsme spolu s ředitelem základní školy hledali řešení, jak situaci vyřešit, abych nemusela studovat internátní školu. Pan ředitel poptal své kolegy na plzeňských gymnáziích, který z nich by se nebál umístit zrakově postiženou studentku. Zpětně si umím představit, že to nebyl jednoduchý úkol, jelikož se sice o integraci mluvilo, ale praxe nebyla zažitá a spíše ojedinělá.

Absolvovala jsem tedy přijímací zkoušky na gymnázium Luďka Pika, které mi přizpůsobili. Dostala jsem více času, zvětšené texty a přívětivé prostředí. Ke studiu jsem byla přijata. Již jsem psala dříve, že studium bylo náročné, rozhodně ne z důvodů nepřijetí od spolužáků, ale právě z těch důvodů, že jsem musela držet krok se „zdravými“ spolužáky. Musela jsem po škole shánět sešity, dopisovat to, co mi uteklo z tabule či jsem nevěděla, jak se píše. Zvětšovala jsem si to, nač jsem neviděla.

Ačkoli většina vyučujících přijala zrakově postiženou studentku velmi dobře, nosili mi zvětšené texty, ptali se, zda stíhám, ale samozřejmě se našli tací, kteří i po opakovaném upozornění nebrali na můj hendikep ohled, a tak jsem celé tři roky, kdy jsme měli zeměpis, dostávala za pět za nevyplněnou slepou mapu.

Bylo třeba veškerý volný čas věnovat přípravě do školy. Učila jsem se, doplňovala jsem to, co jsem nestíhala. Nicméně jsem byla velmi spokojená, že jsem doma a nemusím být na internátě. Je mi jasné, že na speciální škole bych tyto starosti řešit nemusela. Tam by bylo studium přizpůsobené mému postižení, jenže bych nebyla doma, a to pro mě bylo mnohem důležitější než to, že jsem musela více pracovat a dřít víc. Nutno říci, že jsem byla studijní typ, a tak jsem chtěla mít velmi dobré výsledky, a také se mi dařilo.

Měla jsem skvělého třídního „profesora“ a další pedagogy, kteří mi hodně pomohli zvlášť po autonehodě, kdy jsem měla maturovat poté, co jsem od ledna do května trávila po nemocnicích. Ale díky jejich podpoře jsem šla k maturitní zkoušce v řádném termínu a zvládla ji velmi dobře na to, že jsem se učila zhruba 5 dní. Zde jsem ocenila svoji vytrvalost a dřinu stran studia, jelikož se mi to u maturity zúročilo.

Díky studiu na běžném gymnáziu mi přechod na vysokou školu nepřišel tak drsný. Samozřejmě jsem se tam musela potýkat zase s jinými věcmi – jako přecházení v rámci města do jiných učeben, opět vysvětlování, že mám zrakový hendikep, jenže to už jsem znala z gymnázia, tak to pro mě nebylo nové. Už jsem věděla, že je třeba za sebe bojovat a snažit se prosadit i s tím, že mám znevýhodnění.

Znám lidi, kteří absolvovali speciální školství základní i střední, znám ty, co studovali v integraci a také ty, co absolvovali obě formy stejně jako já. Nelze říci obecně, co je horší, nebo co lepší. Vždy záleží na posouzení individuálních možností daného jedince. Záleží také na závažnosti jeho hendikepu, na jeho sociálních a studijních možnostech, ale i psychické odolnosti. Určitě je ale také důležité naslouchat přáním a vizím daného člověka.

Sama jsem šla na gymnázium s tím, že se mi nemusí dařit, ale v nejhorším případě ztratím rok a půjdu do Prahy o rok déle. Však nejde o život. Je třeba vždy racionálně posoudit danou situaci. Osobně jsem velmi vděčná, že jsem zažila speciální školství, kde měl každý nějaký hendikep, ale i studium mezi „zdravými“ jedinci. Kdy jsem zažívala starosti a radosti mých vrstevníků, kteří neřeší život s hendikepem, a díky nim jsem i já na ten svůj mohla chvíli zapomenout, jelikož mě brali jako součást kolektivu bez ohledu na to, že špatně vidím. Což je zkušenost k nezaplacení. Také přechod na vysoké školství nebyl tak náročný. Proto si myslím, že všechny formy zařazení hendikepovaných do školství mají své místo. Pro každého je dobré něco jiného, každému prospěje něco jiného a nelze paušalizovat, zda tato či jiná forma je ta nejlepší.