Článek
Snacha a první dojem: Když šokuje vzhled
„Mami, tohle je Denisa,“ vypravil ze sebe Karel, trochu nervózně. Denisa, ztělesněná Denisa, vstoupila. Byla vysoká, štíhlá, oblečená v něčem, co vypadalo draze, ale bylo to takové… umělé. A nebylo to jen oblečením. Její obličej. Ach, ten obličej! Byl tak hladký, tak napnutý, že by se na něm nezachytila ani kapka rosy. Žádná vráska kolem očí, žádná linka u úst. Rty měla plné, snad až příliš, jako dvě lesklé třešně. Tváře pevné, jako vytesané. Všechno bylo na svém místě s milimetrovou přesností, ale vypadalo to jako maska.
Natáhla ke mně ruku. Ten její stisk byl takový… no, vlažný. Ani pevný, ani vřelý. Prostě jako ruka z vosku. „Dobrý den, paní Jiřino,“ řekla, hlas měla příjemný, ale úsměv… úsměv nešel do očí. Byly prázdné, jako u panenky. Boty na vysokém podpatku klapaly po parketách, každý její pohyb byl rozvážný, snad až strnulý. Posadila se na pohovku opatrně, jako by se bála, že se zlomí. Zatímco Karel nadšeně povídal o tom, jak se seznámili, já jsem na ni zírala a v hlavě mi vířilo jediné slovo: plastiky. Botox, výplně, snad i něco víc. Proč to mladá holka dělá? Vždyť jí musí být tak kolem třicítky, nanejvýš pětatřiceti. Na co takový umělý vzhled? Moje představa o Karlově budoucí ženě se v tu chvíli rozplynula jako pára nad hrncem. Chtěla jsem pro něj přirozenou, milou holku, ne tohle dokonalé, leč bezduché dílo plastické chirurgie. V tu chvíli mi došlo, že tohle setkání… že změní všechno. Že vztahy v naší rodině už nebudou takové jako dřív.
Pravda o vzhledu snachy
Nabídla jsem jim hned kafe. A něco k tomu, nějaký cukroví, co jsem měla. Denisa si vzala jen vodu, s grácií, která ovšem působila nacvičeně. Povídali jsme o všem možném, o práci, o koníčcích. Denisa mluvila klidně, inteligentně, ale pořád jsem se nemohla zbavit pocitu, že je to jako mluvit s dobře naprogramovaným robotem. Karel ji zbožňoval, bylo to vidět na každém jeho pohledu. Hladil ji po ruce, usmíval se na ni. Nechápal mou skepsi, můj vnitřní boj.
Pak se zavedla řeč na to, jak dlouho už jsou spolu. Karel se na Denisu s láskou podíval. „Víš, mami, vlastně už je to skoro pět let, co jsme se potkali. Pamatuju si, jako by to bylo včera… Byla jsi taková… jiná. Ale hned mi bylo jasný, jak jsi neuvěřitelně silná.“ Denisa lehce zbledla, v očích se jí něco zalesklo. Karel si toho všiml a na moment se zarazil. „Promiň, zlato, neměl jsem…“ vyhrkl. „Jiná? Co se stalo?“ zeptala jsem se, zmatená Karlovou poznámkou i Denisčinou reakcí. Denisa si povzdechla.
„Bylo to asi 2 roky předtím, než jsem potkala Karla,“ začala tiše. Hlas jí najednou ztratil tu umělou uhlazenost, objevil se v něm náznak bolesti. „Měla jsem… autonehodu. Docela ošklivou.“ Sklonila hlavu. „Zranění obličeje. Vážné. Vypadala jsem… no, vypadala jsem hrozně. Byla to dlouhá cesta zpátky.“ Zvedla oči, poprvé v nich vidím něco skutečného – smutek, ale i sílu. “ Tohle," ukázala na svůj dokonale hladký obličej, „jsou výsledky… hodně operací. Rekonstrukčních. Snažili se to dát dohromady co nejvíc, aby to… vypadalo zase jako dřív. Nebo aspoň trochu.“ Její úsměv teď byl jen slabý náznak, ale poprvé působil upřímně. “ Ještě to není úplně ono, čekají mě další zákroky. Proto… proto možná vypadám… jinak."
V tu chvíli mi to všechno secvaklo. Ta strnulost, ta dokonalost… najednou mi došlo, že to není žádná frajeřina nebo marnivost. Žádná touha vypadat věčně mladě. Že to jenom snaha dát dohromady, co jí život tak ošklivě rozbil. Moje znechucení? To v tu ránu zmizelo, jako když foukne do svíčky. Místo toho přišel šok a hned nato takový… no, palčivý soucit. Až mě z toho u srdce píchlo. Podívala jsem se na ni znova. A najednou jsem tam neviděla tu umělou masku, ale viděla jsem tu ženskou pod ní. Tu, co si prošla něčím šíleným a dokázala se s tím poprat, aby mohla žít dál.
Už jsem neváhala. Natáhla jsem k ní ruku přes ten stolek a pořádně ji stiskla. Tuhle ruku. „Milá Deniso,“ vyhrklo ze mě, jako bych polkla knedlík. „Vítejte v rodině.“ A v jejích očích… viděla jsem slzy. Zaleskly se. V tu chvíli mi bylo jasný. Můj kluk si nevybral žádnou voskovou panenku. Našel si ženskou, která má sílu za deset chlapů. A jenom na tom záleželo. Ten můj pitomej pohled na plastiky a na „umělý“ lidi? Ten se v tu vteřinu rozsypal jako domeček z karet. Změnilo se to. Někdy prostě nevíte, co se skrývá pod tím prvním, co vidíte. Jaký příběh tam je.
