Článek
Jana žila svůj život jako většina třicátnic s dítětem – v neustálém spěchu. Ráno chaos, odpoledne kroužky a úkoly, večer padnout do postele. Tomáš, její osmiletý kluk s rozcuchanými hnědými vlasy a věčně okopanými teniskami, byl slunce i mráček jejích dnů. Škola, malá, skoro rodinná základka kousek od domu, byla pevným bodem v tom kolotoči. Paní učitelka, usedlá dáma s brýlemi na špičce nosu, působila jako ztělesnění klidu a řádu. Jana jí bezvýhradně věřila. Až do chvíle, kdy se v Tomášově batohu začaly objevovat ty úkoly.
Když dětské úkoly vyvolávají rodičovské obavy
První byl obrázek. Měl namalovat svůj strach. Tomáš, kluk, co se bál jen pavouků a tmy ve sklepě, nakreslil šedivou, beztvarou skvrnu s mnoha očima, která se plazila ze stránky. Jana si povzdechla, nejspíš nová výtvarná metoda. Pak ale přišel školní úkol napsat dopis svému „tajnému příteli“, který žije v „nejtemnějším koutě“. Tomáš si s tím lámal hlavu celé odpoledne, čmáral, škrtal, nakonec napsal jen tři slova: „Nechodím tam rád.“
„Tomáši, co to má znamenat?“ ptala se Jana večer nad čajem.
Tomáš krčil rameny, uhýbal pohledem. „To je úkol, mami. Paní učitelka říkala, že to máme tajit.“
Tajit? Před kým? Před rodiči? Janu zamrazilo. Následovaly další podivné úkoly: seznam věcí, které nikdo nesmí vědět, nákres mapy místa, kde se cítí nejsmutnější, nebo úkol vymyslet tajné heslo pro „ty, co rozumí tmě“. Zadání nebyly zjevně nebezpečné, žádné přímé návody k čemukoli zlému. Byly… „divné“. Podivně temné, plné narážek, které v ní budily nepříjemný pocit. Jako by někdo tahal za nitky v křehkém světě dětské psychiky. Tyto školní úkoly zkrátka nebyly normální.
Jana pátrá: Co znamenají divné úkoly ze školy?
Jana zkoušela mluvit s jinými rodiči, ale setkala se buď s nechápavými pohledy, nebo s konstatováním, že „děti mají bujnou fantazii, to nic není“. Jen paní Zelená z třeťácké třídy, jejíž dcera nosila podobně podivné úkoly minulý rok, jí pověděla: „Taky jsem to řešila. Pak to přešlo.“
Přešlo? Jana nechtěla čekat. Její mateřský instinkt řval poplach. Začala si paní učitelku všímat víc. Působila stále stejně klidně, možná jen trochu unavenější. Pozdravila se s ní před školou, snažila se nenuceně zeptat na výuku, ale učitelka se vždycky nějak elegantně vyhnula hlubšímu rozhovoru. Jana cítila, jak v ní roste podezření. Co když paní učitelka… co když s těmi dětmi dělá něco, co nemá? Nějaké netradiční metody, které by mohly ovlivnit jejich psychiku? Nebo jsou v tom problémy ve škole, o kterých neví?
Jednoho odpoledne, když Tomáš spal s horečkou, Jana vytáhla jeho batoh. Našla další „tajný“ úkol: nakreslit ruku, která pomáhá. A pod tím, drobným písmem, vzkaz pro paní učitelku: „Pořád se bojím toho ve skříni.“
Překvapivé odhalení: Za divnými úkoly stál dobrý úmysl učitelky
Ve skříni? Tomáš se nikdy nebál skříně. Bál se pavouků, tmy ve sklepě… Ale ne skříně ve svém pokoji. Jana zmateně vzhlédla. Tomášův pokoj. Skříň. Otevřela ji. Oblečení úhledně srovnané. Nic.
Pak si všimla něčeho pod poličkou. Malá, ručně vyrobená knížka. Tomášovo písmo. Byla plná kreseb a krátkých vět. Příběh o klukovi, co se bál netvora ve skříni. Popisoval, jak netvor vylézá v noci, jak ho straší. A na poslední stránce…
Na poslední stránce byl další obrázek. Ten samý šedivý, beztvarý netvor s mnoha očima. Ale teď držel ruku. Tomášovu ruku. A v rohu stránky byl drobný vzkaz, tentokrát dospělým písmem: „Jsi statečný, Tomáši. Brzy se ho zbavíme. Drž se. Tvoje paní učitelka.“
Jana si sedla na postel, podlomená v kolenou. Ty „divné“ úkoly… nebyly pro celou třídu. Nebyly o fantazii. Byly pro Tomáše. Vytvořené paní učitelkou jako způsob, jak mu pomoci vyrovnat se s nočními děsy a strachem u dětí, o kterých jí – nebo možná školní psycholožce, s jejíž pomocí úkoly nejspíš tvořila – řekl. Tomáš se Jany bál zklamat, bál se, že si bude myslet, že je malý. A paní učitelka si toho všimla. Místo přímé konfrontace zvolila tuto zvláštní, kreativní cestu a netradiční výukové metody, jak ho navést k tomu, aby svůj strach pojmenoval a zkusil se s ním poprat. Tajně. Aby ho Jana nepřistihla v okamžiku slabosti.
Seděla na posteli, podlomená v kolenou. Pohled jí padl na spícího Tomáše, tváře zrudlé horečkou. V tu chvíli pocítila ostré bodnutí studu, které se vzápětí rozplynulo v hřejivou vlnu vděčnosti. Ona, ztracená ve svých rodičovských obavách, si kreslila černé scénáře o škole a učitelce, plížila se kolem, hledala problémy s úkoly a zlé úmysly. A mezitím paní učitelka, s těmi svými netradičními metodami a divnými úkoly, potichu a nenápadně, seděla po Tomášově boku a pomáhala mu bojovat s jeho strachem z netvora ve skříni. Kdo se tu vlastně potřeboval ‚posvítit‘ na pravdu? Byla to ona, Jana, kdo neviděl, co se děje přímo pod nosem. Překvapení nebylo v odhalení nějakého skrytého zla. Bylo v té nečekané hloubce porozumění, v té tiché, nenápadné péči, kterou paní učitelka projevila jejímu dítěti a jeho dětské psychice. Ukázalo se, že vztah rodič-učitel není vždy černobílý, plný podezření, ale může přinést i takováhle dojemná zjištění. Zjištění, která změní pohled na celou situaci.
Jak dětský psycholog vnímá netradiční úkoly a vztah škola-rodič?
Přístupy, které se snaží zkoumat a pracovat s vnitřním světem dítěte pomocí kreativních metod, jako jsou kresba, psaní příběhů nebo symbolické úkoly, nejsou v dětské psychologii a pedagogice neznámé. Podle PhDr. Jaroslava Šturmy, renomovaného českého dětského klinického psychologa, je klíčové všímat si signálů, které děti vysílají neverbálně, ať už prostřednictvím hry, kreseb nebo chování. Škola a učitelé v tomto procesu hrají významnou roli; často si mohou všimnout změn či projevů, které doma uniknou pozornosti. PhDr. Šturma zdůrazňuje důležitost spolupráce mezi školou a rodinou, ale zároveň připouští, že někdy si dítě snáze otevře duši mimo přímý rodinný kontext. Kreativní a projektivní techniky mohou sloužit jako most k porozumění dětským obavám, strachům či prožitkům, které by jinak zůstaly skryté. Práce učitelky s dětskou psychikou pomocí takovýchto netradičních úkolů může být efektivní, pokud je prováděna citlivě a s odbornou podporou.
Zdroj: sancedetem.cz
