Článek
Je úterý večer, prší, venku je tma. Dopila jsem druhou skleničku a teprve teď mám odvahu tohle napsat.
Josefe, dnes je to týden, co jsem tě tam odvezla. Týden, co se mi všecko sesypalo.
Sedím u kuchyňského stolu, dívám se na ten protivný dřez, co stále kape, a říkám si, že bys ho dávno spravil, kdybys byl doma. Jenže už nejsi doma. A já nemohu spát. V noci se budu budit a hmatat na tvou stranu postele. To je ale trápení.
Lékař říkal, že to bude lepší. Pro tebe, pro mě, pro všechny. A já mu naivně uvěřila. Prý si „oddechnu“. Ano, oddechnu. Ta samota, co nyní čiší ze stěn našeho bytu, ta mě jednou udusí.
Sousedka včera zvonila, že prý „jak se daří panu Horákovi?“. Jako by nevěděla, kam jsem tě dala. Všichni to vědí. Celý dům. „Paní Horáková dala manžela do ústavu, aby mohla žít svůj život.“ Nesnáším ty pomluvy.
Bylo to v úterý. Venku lilo jako z konve. Oblékla jsem ti ten nový svetr, který jsi nechtěl nosit, protože prý „je příliš elegantní“. A pak jsem ti lhala přímo do očí. „Jsou tam hodné sestřičky, budeš tam týden a pak se uvidí, jestli se ti tam líbí.“ Ale ty jsi stejně věděl, že neříkám pravdu. Viděla jsem to v tvých očích. A pak jsi řekl: „Musíš se zastavit v obchodě pro chleba.“ Jako by se nic nedělo. Jako by to byl normální den.
Ta budova voněla dezinfekcí. Muž na recepci měl křivý nos – připomínal mi nějakého politika – a prohlížel tvé dokumenty s mimořádnou pečlivostí. Zrzavá zdravotní sestra v bílém ti řekla, že máš pokoj v přízemí a že „odtud je to kousek na zahradu, to se vám bude líbit, pane Horáku“. Samozřejmě, nabídněte starému pánovi zahradu. To ho jistě potěší.
Proč jsem tě do domova umístila
Opustila jsem tě sedícího na posteli v pokoji, který připomíná nemocniční pokoj. Zelené stěny, jednoduchý nábytek. Copak nemohli vybrat něco lepšího za těch osmnáct tisíc měsíčně? Slíbili mi, že tě nebudou omezovat, když budeš neklidný. Prý tam mají moderní postupy.
Seděl jsi tam, díval se z okna na déšť a pak ses mě zeptal: „A kdy přijde moje žena?“ Myslel jsi mě, jenže já už nejsem tvoje žena. Pro tebe jsem cizí žena. Cizí, které stále dokážeš skládat komplimenty, jako by ti bylo znovu třicet a seznamoval ses se mnou v tom knihkupectví na rohu.
Řekla jsem: „Já jsem tvoje žena.“ A ty jsi jen zavrtěl hlavou a řekl: „Ne, moje žena má tmavé vlasy. A je štíhlá.“ To je bolestné, že? Myslel jsi mě před třiceti lety. A já se rozplakala jako malé děvče. Před tebou, před tou sestrou, zcela jsem se zhroutila a objala tě. A ty ses polekal, začal křičet, že jsi mě „nikdy neviděl“, ať „odejdu“.
Cesta domů bez tebe
Ta cesta domů – to byla nejdelší cesta mého života. Cestovala jsem autobusem zpátky a přála si zemřít. Čtyřicet let manželství. Čtyřicet let, a najednou jsi zapomněl, jak vypadám. To jsem si nezasloužila.
Doma jsem vytáhla naše fotoalbum, našla svatební fotografii a plakala nad ní jako nikdy. Celou noc jsem proplakala. Spala jsem v obývacím pokoji na pohovce, protože do ložnice jsem se neodvážila vstoupit. Ten protivný budík na nočním stolku vedle postele, který jsi vždy nařizoval na 6:30 – tam stále je. Ale ty už ne. Nikdy už tě neuslyším hudrovat, že nechci vstávat. Tvé ranní „ranní ptáče dál doskáče“, které jsem nesnášela. Co bych nyní za ně dala.
Druhý den jsem se vrátila. Přinesla jsem ti jablečný závin. Ten, který máš tak rád, s extra skořicí. Ležel jsi v posteli, jako bys tam bydlel odjakživa. Nepoznal jsi mě. Ale ten závin jsi snědl během pěti minut. Chodím tam každý den. Každý smutný den. Nosím ti dobroty, sedím vedle tebe, čtu ti tvé detektivní příběhy. Někdy si něco zabroukáš. Včera to byla píseň „Stánky“. Pamatuješ, jak jsme na ni tančili na Jaroslavově a Květině svatbě? Nevšiml sis, že pláču.
Je to zvláštní. Nejhorší je, že nemohu ani pořádně truchlit. Když někdo zemře, oblékneš černou, jdeš na pohřeb, lidé tě utěšují, řeknou „upřímnou soustrast“, a pak nějak začneš žít dál. Pomalu, krok za krokem. Ale co mám dělat nyní? Ty zde jsi, ale jaksi… nejsi. To tělo, které jsem milovala, které mě drželo, když mi bylo zle, to stále někde chodí. Ale ty sám, Josefe, ty jsi odešel. A já se s tím nemohu smířit.
Chlapec z vedlejšího vchodu mi povídal „vy ho tam nemáte nechávat, vezměte si ho domů“. Ten dospívající mladík. Nechápe, že jsem tě tam neumístila, protože bych nechtěla, ale protože již to nešlo jinak.
Pamatuješ, jak jsi minulý měsíc zapomněl vypnout plyn? Jak jsi chtěl v pět ráno vařit guláš a zapomněl jsi, že jsi zapnul sporák? Jak jsem tě našla v pyžamu venku před domem, protože jsi šel "nakrmit hospodářské zvíře"? My žádné hospodářské zvíře nemáme, Josefe, už třicet let.
Včera jsem mluvila s doktorem. Prý je to nyní docela dobré. Prý se „adaptujete, pane Horáku“. To jsou jen prázdná slova. Ale sestřička je k tobě laskavá. Má tě ráda, protože jí prý vyprávíš o rybách. Ty a tvé ryby. Nikdy jsi žádnou nechytil, ale vyprávěl jsi o nich s takovou láskou jako básník o múze.
Odpusť mi, drahý manželi
Nevím, proč ti toto píši. Stejně to nikdy nebudeš číst. Asi jen proto, abych se z toho nezbláznila. Z té bezmoci. Z toho, že tě miluji a nemohu ti pomoci.
Odpusť mi to, Josefe. Odpusť, že jsem to nezvládla. Že jsem tě tam umístila. Byla jsem na konci sil, nemohla jsem pokračovat. Usínala jsem se strachem, že něco provedeš. Nehody, útěky, havárie… Nemohla jsem tě ohlídat. Slíbila jsem ti před oltářem, že s tebou zůstanu v dobrém i zlém. A toto je to zlé. Jenže já to nezvládla. Jsem slabá. Vždy jsi byl ten silnější z nás dvou.
Budu si tě pamatovat, Josefe. Takového, jaký jsi byl. Jak jsi před třemi lety na jaře sázel ty tulipány podle chodníku, a přitom jsi huboval na souseda, že má plot nakřivo. Jak jsi četl noviny u večeře a vždycky zapomněl brýle v práci. Jak tě rozčilovala politika, a přesto jsi každé volby stál první ve frontě.
Stále tě miluji, Josefe. I když už to nejsi ty. I když už to nejsem já. Tvoje Marie
P.S. Zítra ti zase přinesu jablečný závin. A tu knihu, po které jsme oba sáhli, když jsme se poznali. Snad v tobě něco vzbudí. Nebo alespoň sníš ten závin.
Poslední fáze demence: Kdy hledat odborníka?
Konečné stádium nemoci může trvat různě dlouho – několik týdnů, ale i let. Odborníci popisují, že člověk s demencí v této fázi má málo energie, často spí, špatně jí a ztrácí na váze. Stává se inkontinentním, má problémy s komunikací, chůzí a někdy i s polykáním. Pro pečující je nejobtížnější, že nemocný není schopen sdělit své potíže nebo bolesti. Přesto pozorný pečovatel dokáže většinu problémů zachytit.
Mimoslovní komunikace má pro pacienta stejnou důležitost jako běžný rozhovor pro zdravého člověka. I když nemocný ztratil mnohé schopnosti, stále vnímá své okolí a dokáže se z něčeho těšit.
Těžké stádium demence většinou vede k úplné závislosti nemocného. V této fázi je rozhodnutí o umístění do specializovaného zařízení často nevyhnutelné. Nástup do domova je pro nemocného obzvláště obtížný krok. Najednou se o něj stará více lidí, což je pro něj velká změna.
Přesto odborníci doporučují různé možnosti podpory – hospice, denní stacionáře nebo domovy se specializovanou péčí. V hospicu je péče zaměřena především na zmírnění bolesti a zajištění pohodlí.
Nechte si poradit a mluvte se svou rodinou nebo s lidmi, kteří mají stejnou zkušenost. Lékaři připomínají, že nejdůležitější je, aby pečující byli k sobě upřímní a uvědomili si hranici, kdy péči zvládají a kdy už ne. Pokud jejich vlastní zdraví není v pořádku nebo pokud se cítí unaveni, měli by vyhledat pomoc.
Člověk pečující o nemocného s demencí potřebuje také péči o sebe sama a čas na odpočinek.
Zdroje: psychiatriepropraxi.cz, www.pecujdoma.cz, Webové stránky Alzheimer
