Článek
Náš byt na okraji Prahy pamatoval lepší časy. S Karlem jsme se sem nastěhovali jako mladí, plní ideálů a s hrstkou bankovek ze svatebních darů. Já jsem pracovala v supermarketu a Karel dřel na stavbě. Žili jsme prostě, od výplaty k výplatě. Na daleké cesty nebo drahé šaty jsme ani nepomysleli. Měli jsme sebe a to nám připadalo jako největší bohatství.
Manžel objevil svět investic
Naše finanční situace nás čím dál víc trápila. Jednoho podzimního večera, když jsme zase přemýšleli, jak vyjít s penězi, sedl Karel k našemu starému počítači a začal hledat možnosti, jak si přivydělat. A s neobvyklým zaujetím najednou sledoval obrazovku.
„Zdeni, pojď sem,“ zavolal mě. Na obrazovce svítily barevné grafy a tabulky plné čísel. „Hele, tohle je investování peněz.“
Karlovi oči zářily, když mi kreslil na papír jakýsi graf. Vůbec jsem nechápala, co ty čáry znamenají. Vykládal mi o tom, jak máme peníze „zapřáhnout“, aby se zhodnocovaly. Mluvil o tom, že naše výplaty zbytečně leží ladem na účtu v bance, kde se k nim chovají jako k oškubané slepici. Já jsem jen zírala na jeho rozepsané výpočty a nechápavě kroutila hlavou. Když u nás v krámě něco zdražuje, vidím to jasně. Ale ty jeho složité vzorečky a procenta? To mi připadalo jako ze sci-fi filmu. Ale on se nenechal odradit. Vytáhl z knihovny i zaprášenou učebnici ekonomie, kterou tu měl ještě ze školy, a začal mi ukazovat příklady, jak by naše peníze mohly růst. Musím přiznat, že jeho zapálení pro věc mi připadalo nakažlivé.
První pokusy investování na burze
Když jsem viděla, jak Karel po nocích zírá do počítače s hrnkem dávno vystydlé kávy, jak si dělá poznámky na útržky papírů a jak mu při sledování těch čísel a grafů svítí oči, něco se ve mně zlomilo. Cítila jsem, jak z něj sálá nadšení, které jsem u něj už dlouho neviděla. Kolikrát mi s plnou pusou rohlíku u snídaně vykládal o dividendách a výnosech, až jsem se musela smát.
„Ty jsi jak malej kluk s novou hračkou,“ říkala jsem mu a on se jen culil.
Po měsíci jeho přemlouvání jsem kapitulovala. „Tak jo, zkusíme to, ale jen s málem,“ souhlasila jsem jednou v neděli, když mi zrovna vysvětloval nějaké složité grafy. Z rozhodnutí investovat první peníze byl celý nesvůj – radost se v něm mísila s nervozitou. Probíral to snad s každým, kdo byl ochotný poslouchat, a přes noc vysedával na internetových fórech, kde si s dalšími nadšenci vyměňovali svoje tipy a rady, co teď letí a do čeho by mohlo mít smysl investovat.
K mému překvapení se nám začalo dařit. Naše první investice rostly a po několika měsících jsme měli na účtu zajímavou sumu. Karel zářil štěstím a začali jsme plánovat opravu kuchyně a možná i dovolenou u moře.
Osudná riskantní investice
S rostoucím kapitálem rostla i Karlova sebedůvěra. Začal vyhledávat rizikovější investice. Já jsem občas protestovala, ale on mě uklidňoval, že ví, co dělá. Jednoho dne mi oznámil, že objevil „tutovku“ – akcie malé technologické firmy s revolučním produktem.
Po dlouhém zvažování jsme do této příležitosti vložili značnou část úspor. Karel denně sledoval vývoj na burze, já se modlila, abychom o peníze nepřišli. Jenže pak přišly negativní zprávy o onom produktu. Ukázalo se, že se neujal a akcie firmy se začaly propadat. Během několika dní jsme přišli téměř o všechny naše zisky.
Hořké probuzení a nečekaná změna k lepšímu
Po této zkušenosti se atmosféra v našem bytě zhoustla. Karel se stáhl do sebe, trápil se výčitkami a pocity vlastní naivity. Celé večery mlčel, sotva jedl. Snažila jsem se ho povzbuzovat, ačkoli jsem sama prožívala zklamání nad ztracenými nadějemi a plány, které jsme si malovali - oprava kuchyně se zdála opět v nedohlednu.
Asi měsíc po naší finanční ztrátě jsem Karla našla opět u počítače. Tentokrát to nebyly tabulky s akciemi, ale nějaký inzertní server se starým nábytkem. Zaujala ho mohutná, ručně vyřezávaná truhla z tmavého dřeva, zdobená kováním. Povrch měla popraskaný, místy odřený, ale pořád z ní vyzařovalo cosi majestátního. Karel na ni koukal jako uhranutý.
„Zdeni,“ řekl po chvíli a v hlase měl jakési pohnutí, které jsem u něj dlouho neslyšela, „podívej, jak je krásná. Představ si, kolik toho musela za ta léta zažít. Kolik tajemství v sobě asi ukrývá.“ Ani se na mě přitom nepodíval, oči měl stále přilepené k obrazovce. „Takové věci mě vždycky fascinovaly. Někdo to vyrobil vlastníma rukama, bez strojů, jen s dlátem a kladivem.“
Druhý den přinesl domů omšelou knihu vázanou v kůži. Poznala jsem razítko místní knihovny. Listoval stránkami s kresbami starých skříní, komod a židlí, popisujícími postupy renovace a restaurování. V jeho tváři se zračilo zaujetí, ale jiné než tehdy u burzy. Tohle bylo… opravdovější, hlubší.
V tu chvíli mi to viděla jasně. Karel hledal něco, co by ho bavilo, co by mu dávalo smysl a naplnění. Investování byla jen slepá ulička v jeho hledání. To pravé objevil až teď – v umění, jak starým věcem vrátit lesk a život.
Štěstí v nečekané podobě
Během následujících týdnů Karel koupil tu starou truhlu za směšnou cenu - byla prý příliš poškozená, než aby o ni měl někdo zájem. Naše garáž se postupně změnila v malou dílnu. Karel si pořídil základní nářadí a pomalu, trpělivě začal pracovat na renovaci svého prvního kusu.
Kdybychom tohle věděli dřív… možná bychom si ušetřili spoustu starostí. Ale třeba to tak muselo být. Třeba nás ta finanční lekce měla dovést právě sem, k tomuto cennějšímu objevu. Dnes vidím Karla s radostí pracovat na restaurování jeho třetího kusu - staré komody, kterou našel vyhozenu u popelnic - a vím, že jsme našli mnohem víc než jen výhodnou investici. Našli jsme štěstí v nečekané podobě.
