Článek
Ten den jsem do banky šla se svou oblíbenou knížkou v tašce. Potřebovala jsem vyřešit nějaké záležitosti kolem svého účtu, na který mi chodí důchod. Člověk nikdy neví, jak dlouho bude čekat.
Venku pršelo a moje bolavá kyčel, kterou jsem si zlomila před dvěma lety, dávala o sobě vědět víc než jindy. Pamatuji si, jak jsem si otírala zamlžené brýle, když jsem vešla do té nevlídné budovy.
Jak jsem zjistila, že mám nárok na 900 Kč navíc
Bohužel jsem si nevšimla cedule „Mimořádná technická údržba 10:00-11:30“. Teprve když mi bankovní poradkyně za přepážkou oznámila, že dnes už žádné transakce nevyřídím, zatmělo se mi před očima.
„Ale já potřebuji vyřešit ten přeplatek na účtu! Slíbila jsem vnučce, že jí koupím nové boty do školy,“ vyhrkla jsem zoufale a bezděky jsem se opřela o hůl, kterou jsem od té nehody musela používat.
„To je mi líto, paní. Přijďte zítra,“ odbyla mě mladá žena v kostýmku, který vypadal, jako by právě vyšel z módního časopisu.
„Já nemůžu zítra. Mám kontrolu u ortopeda a pak jedu za sestrou do Pardubic,“ trvala jsem na svém.
Vedlejší přepážku právě opouštěla naše bytná, paní Horáková. Ta ženská, která nám každý rok zdražuje nájem, aniž by jedinkrát opravila protékající záchod. Tvářila se nadmíru spokojeně. Asi jí zase schválili nějaký výhodný úvěr.
„Systém je mimo provoz, paní. Nemůžeme nic dělat,“ trvala na svém bankovní poradkyně a začala si rovnat papíry, jasný signál, že náš rozhovor skončil.
V tu chvíli se k nám naklonila jiná bankovní poradkyně z vedlejší přepážky. „Počkejte moment,“ řekla a něco zašeptala kolegyni. Ta protočila oči, ale pak vzdychla: „Tak pojďte s kolegyní. Ta má přístup do záložního systému.“
Poradkyně mě zavedla do malé kanceláře. Na stole měla fotku dvou dětí a kočky. „Vidím, že máte problémy s chůzí,“ řekla, když si všimla mé hole.
„Ano, uklouzla jsem před dvěma lety na náledí. Zlomenina krčku. Od té doby už to není ono,“ povzdechla jsem si. „Schody do druhého patra, kde bydlím, jsou pro mě hotové utrpení.“
Můj průkaz ZTP a levnější jízdné po celém městě
Začala proklikávat můj účet. „Ten přeplatek vám samozřejmě vrátíme. Ale všimla jsem si něčeho. Víte, že byste jako člověk s pohybovým omezením mohla mít nárok na příspěvek na mobilitu a možná i na průkaz osoby se zdravotním postižením? Žádala jste o to na Úřadu práce?“
Zavrtěla jsem hlavou. „To určitě nebude pro mě. Já přece nejsem invalida.“
„Příspěvek na mobilitu není jen pro lidi na vozíku,“ vysvětlovala trpělivě. „Je pro každého, kdo má středně těžké nebo těžké omezení pohyblivosti a potřebuje se pravidelně někam dopravovat. O vašem nároku ale rozhodne posudkový lékař na základě lékařských zpráv.“
„A kolik by to jako mohlo být?“ zeptala jsem se s nedůvěrou.
„Příspěvek na mobilitu je v současné době 900 korun měsíčně, ale tato částka se může časem měnit podle vládních nařízení, proto je dobré sledovat aktuální výši na webu MPSV. A s průkazem ZTP byste měla slevu na dopravu, parkování a další výhody. Navíc byste mohla mít nárok i na příspěvek na zvláštní pomůcku – třeba na madla do koupelny nebo sedačku do vany. U pomůcek v ceně do 10 000 korun je ale spoluúčast 10 %, u dražších pomůcek je spoluúčast 1 000 Kč.“
Hlavou mi blesklo, že by to řešilo můj problém s každodenním cestováním na kontroly k doktorovi i za dcerou, která bydlela na druhém konci města. Autobus pro mě byl drahý, a taxíky si nemohu dovolit.
„Proč mi to nikdo neřekl dřív?“ zeptala jsem se hořce. „Doktoři věděli, jaké mám problémy.“
Poradkyně pokrčila rameny. „Málokdo se ptá a lékaři často nevědí, na jaké sociální dávky mají jejich pacienti nárok. Navíc,“ ztišila hlas, „většina úředníků nemá čas procházet detaily každého případu.“
„A ještě jednu věc vám řeknu,“ dodala bankovní poradkyně, zatímco dokončovala transakci na mém účtu. „Kdybyste náhodou potřebovala domácí oxygenoterapii nebo plicní ventilaci, příspěvek je pak dokonce 2 900 korun měsíčně. To se vás sice netýká, ale třeba to můžete říct někomu, kdo by to potřeboval.“
Když jsem ten den odcházela z banky, nesla jsem si nejen vyřešenou záležitost s přeplatkem na účtu, ale i cenné informace o možnosti zažádat si o příspěvek na mobilitu a průkaz ZTP. Bankovní poradkyně mi vysvětlila, že tyto formuláře získám na Úřadu práce a co k nim budu potřebovat.
Pečlivě jsem si všechny informace zapsala do notýsku. Ještě ten týden jsem si zašla na Úřad práce pro formuláře. Tam mi úřednice všechno znovu podrobně vysvětlila a doma jsem pak v klidu formuláře vyplnila.
„Je to jednoduché,“ vysvětlovala mi úřednice a poposedla si blíž ke mně. „Dneska to můžete udělat třemi způsoby. Buďto zde osobně na Úřadu práce, vezmete to tu s námi krok za krokem a nikdo vás nebude honit,“ usmála se. „Nebo si formuláře stáhnete z internetu, z webovek ministerstva. Najdete to tam v sekci, co se jmenuje Formuláře. V klidu si to doma vyplníte a pak to přinesete nebo pošlete poštou.“ Nadechla se a ukázala na svůj počítač. „No a pak je tu třetí možnost. Pokud máte datovku nebo elektronický podpis, můžete to poslat rovnou z domova.“
„A co budu potřebovat?“ zeptala jsem se a lovila v kabelce propisku, abych si to zapsala.
„No, musíte vyplnit formulář, co se jmenuje Žádost o příspěvek na mobilitu,“ řekla a vytáhla z šanonu ukázkový papír. „K tomu přiložíte kopii občanky, to je jasný. A budete muset v žádosti potvrdit, že se dopravujete nebo jste dopravována za úhradu. To je základní podmínka pro získání příspěvku na mobilitu.“
Přikývla jsem a psala si poznámky na okraj novin, které jsem měla v tašce.
„A když ještě nemáte ten průkaz ZTP, tak vyplníte další papír – Žádost o průkaz osoby se zdravotním postižením. K žádosti budete muset doložit lékařské zprávy, které potvrzují vaše zdravotní omezení. Posudkový lékař může také požádat o doplňující vyšetření. Nemusíte se ale bát, že byste musela obíhat mnoho lékařů - stačí dodat zprávy, které už máte od svého ortopeda a praktického lékaře.“
„A jak dlouho to bude trvat?“ zajímalo mě. Nechtěla jsem si dělat plané naděje.
Úřednice se podívala do počítače. „No, když to všechno podáte, tak my to pošleme posudkovému lékaři. Ten buď rozhodne podle těch papírů, co dodáte, nebo si vás pozve na kontrolu. Ale nebojte, od letoška to urychlili. Ti posudkáři teď musí rozhodnout do třiceti dnů, dřív se to vleklo i půl roku.“ Usmála se. „A jakmile máme posudek, tak rozhodneme o přiznání a pošleme vám peníze. Dostanete je vždycky zpětně za předchozí měsíc. Třeba za duben vám přijdou v květnu, a tak pořád dokola.“
„A co ten příspěvek na tu sedačku do vany?“ zajímalo mě.
„To je ‚Příspěvek na zvláštní pomůcku‘. Ten vyřizuje stejná pobočka Úřadu práce, ale je to samostatná žádost. Tam budete potřebovat kromě posudku lékaře i předběžnou kalkulaci ceny od dodavatele pomůcky. U menších částek do 10 000 Kč je spoluúčast 10 %, takže byste platila jen část ceny.“
Pečlivě jsem si všechny informace zapsala do notýsku. Papíry jsem pak doma ještě jednou prošla a doplnila všechny údaje.
První částka přišla až po posouzení mého zdravotního stavu posudkovým lékařem, což trvalo zhruba dva až tři měsíce. Nyní mi peníze chodí pravidelně každý měsíc, vždy v první polovině měsíce na můj účet.
Těch 900 korun měsíčně mi úplně změnilo život. Dřív jsem dvakrát počítala, jestli si můžu dovolit jet autobusem za vnučkou na recitační soutěž nebo na kontrolu ke specialistovi. Teď si jednou týdně zajedu na kávu s kamarádkou Libuškou do cukrárny na náměstí, kam jsem dřív chodila jen na Vánoce jako na vzácnou událost.
Můj syn Petr se mě pořád ptal, proč k nim nejezdím častěji, když bydlí jen na druhém konci města. Jak jsem mu měla vysvětlit, že na ty tři autobusy tam a zpátky prostě nemám? S tím mým důchodem… Teď ho překvapím návštěvou i bez pozvání a vždycky přivezu domácí buchty. Jeho děti, moje dvě vnoučata, z toho mají radost a já taky.
Minulý měsíc jsem si konečně mohla koupit nové boty s pořádnou podrážkou. Ty staré už byly tak prošlapané, že jsem se v nich na náledí bála chodit ven. Pořád jsem to odkládala, ale s těmi penězi navíc jsem se konečně odhodlala.
Když mi pak schválili i příspěvek na zvláštní pomůcku, pořídila jsem si madla do koupelny a sedačku do vany. Zaplatila jsem jen 10 % z celkové ceny. Poprvé po dvou letech jsem se mohla vykoupat bez strachu, že nevstanu. To je takový luxus, který zdravý člověk ani neocení – prostě si lehnout do teplé vody a vědět, že se pak bezpečně dostanete ven.
Ironií osudu jsem na ulici potkala bytnou Horákovou. „Marie, vy jezdíte nějak často tím autobusem,“ prohodila podezíravě. „Nepřilepšili vám náhodou důchod?“
Ukázala jsem jí svůj průkaz ZTP. „To víte, když člověk ví, na co má nárok…“
Její výraz byl k nezaplacení. Vsadím se, že hned běžela zjišťovat, jestli by si taky nemohla o něco požádat. Ta by se divila, že má většina lidí nějaký nárok, o kterém ani neví!
Teď pokaždé, když jdu kolem úřadu, vzpomenu si na tu hodnou bankovní poradkyni. Občas jí zajdu do banky jen tak poděkovat a donesu jí domácí štrúdl, je to její oblíbený. Vždycky se usměje a zeptá se, jak se mi daří. Naposledy jsem jí ukázala fotky z narozenin vnučky – bez příspěvku bych si cestu na oslavu nemohla dovolit.
Včera jsem v čekárně u lékaře potkala paní Novákovou z našeho domu. Stěžovala si, jak je pro ni těžké dostat se na kontroly, že ji to stojí majlant. Váhala jsem, jestli jí mám říct o příspěvku na mobilitu. Nakonec jsem si pomyslela – proč ne? Ne každý musí být jako Horáková. A tak jsem jí to řekla. Bylo vidět, jak jí zajiskřilo v očích.
„A opravdu bych na to měla nárok?“ ptala se nedůvěřivě. „Já mám přece ‚jen‘ artrózu a problémy s páteří.“
„Paní Nováková, já měla taky jen zlomenou kyčel a podívejte se – pro stát je důležité, že máte problémy s pohybem a potřebujete se někam dopravovat.
Zdroj: www.kurzy.cz
