Článek
Pozvánku na sraz po padesáti letech od maturity jsem nejprve chtěl vyhodit. Moje druhá manželka Jana mě ale přemluvila: „Třeba se dozvíš, co se stalo s tou tvojí první láskou, o které občas mluvíš ze spaní.“ Zasmála se, ale trefila se přesně do černého. Jitka Nováková. Jméno, které jsem nikdy úplně nedostal z hlavy.
Hospoda U Jelena vypadala stejně zaprášeně jako před půlstoletím, kdy jsme tam chodívali zapíjet úspěšné maturity. Hned u dveří mě poplácal po zádech Milan, kdysi premiant třídy, teď majitel tří realitních kanceláří.
„Zdeňku, tebe bych poznal kdykoliv!“ zvolal nadšeně.
„To víš, některé věci se nemění,“ zasmál jsem se, ale v duchu jsem si pomyslel, že se mýlí. Změnilo se toho hodně. Hlavně já.
V zadní části lokálu sedělo asi dvacet mých bývalých spolužáků. Některé tváře byly k nepoznání, jiné jako by vůbec nezestárly. Do očí mi padl Karel - můj nejlepší přítel z gymplu, se kterým jsme se po maturitě náhle přestali vídat. Nikdy jsem nepochopil proč. Přisedl jsem si k němu.
„Karle, jak se ti vede, kamaráde?“
„Nemůžu si stěžovat,“ usmál se, ale oči mu zůstaly vážné. „Firma prosperuje, děti mají vlastní rodiny, vnoučata rostou.“
„A manželka?“ zeptal jsem se zdvořile, protože jsem věděl, že se oženil brzy po škole.
„Jde později, má nějaké zařizování.“ Rychle změnil téma. „A co ty? Pořád jsi takový světoběžník?“
Objednal jsem panáky slivovice pro nás oba. Pak další. A pak ještě jeden. S každým lokem bylo snadnější mluvit o starých časech, o společných průšvizích, o profesorech, kterým jsme pili krev.
„A vzpomínáš, jak jsme se vsadili o sto korun, kdo sbalí tu novou holku z béčka?“ smál se Karel, ale já viděl v jeho očích něco zvláštního.
„Jitku?“ řekl jsem jméno, které mě pronásledovalo v mnoha bezesných nocích.
Karel se napil. „Přesně tu. Nikdy jsem ti neřekl, že jsem se do ní tehdy zamiloval. Doopravdy, ne jako ty – jen kvůli té pitomé sázce.“
Cítil jsem, jak mi alkohol rozvazuje jazyk. „Víš, že jsem tu sázku vlastně nikdy nevyhrál čestně? Jitka se se mnou začala bavit jen proto, že jsem jí slíbil doučování z matiky. Chodila s námi na tajné mejdany do té kůlny za školou hlavně proto, že jsem jí řekl, že tam budeš ty. Zamilovala se do tebe, ale po tom, co se stalo na maturiťáku…“
Karlovi ztuhla tvář. „Co se stalo na maturiťáku?“
A pak to ze mě všechno vylétlo – jak jsem Jitce nalhal, že Karel chodí s Marcelou z céčka. Jak jsem jí tehdy ukázal fotku s Karlem a Marcelou, kterou jsem přemluvil Frantu z céčka, aby upravil v té jeho temný komoře. Jak jsem předstíral, že mi je to líto, když se rozplakala na schodech za tělocvičnou. A jak jsem ji pak pozval na zmrzlinu, abych ji utěšil.
„Celé to byla lež,“ řekl jsem tiše. „Už tehdy jsem věděl, že po ní toužíš víc než já. Ale byl jsem sobec a chtěl jsem vyhrát za každou cenu.“ Najednou jsem si uvědomil, že kolem našeho stolu se rozhostilo zvláštní ticho.
Otočil jsem hlavu a uviděl drobnou ženu se světlými vlasy prošedivělými na spáncích.
„Ahoj, Zdeňku,“ řekla tiše Jitka. Jitka, která teď měla na prstě snubní prsten. Jitka, která stála vedle Karla.
„Vy dva jste…?“ nedokázal jsem větu dokončit.
„Čtyřicet šest let,“ odpověděl Karel a vzal svou ženu za ruku.
„Takže ty jsi věděla…?“ obrátil jsem se k Jitce.
„Ne, nevěděla,“ zavrtěla hlavou a v očích se jí zaleskly slzy. „Pořád jsem si myslela, že Karel chodil s Marcelou a pak mě opustil i Zdeněk, ten báječný Zdeněk.“ Její hlas byl tichý, ale najednou ho slyšela celá hospoda.
Následující ticho bylo ohlušující. Pak se ozval Karlův hlas: „Víš, proč jsem s tebou přerušil kontakt, Zdeňku? Protože jsem potkal Jitku na autobusovém nádraží měsíc po maturitě. Brečela tam. Řekla mi, že jsi ji nechal bez vysvětlení a odjel do Prahy. Tehdy jsem pochopil, žes ji nikdy doopravdy nemiloval. Jen jsi ji chtěl mít, protože jsem ji chtěl já.“
Cítil jsem, jak mi rudnou tváře. „Karle, Jitko, já…“
„Čtyřicet šest let,“ přerušila mě Jitka. „Čtyřicet šest let jsem s Karlem prožila krásný život. Máme tři děti, pět vnoučat. A pořád jsem si myslela, že jsme se dali dohromady, protože jsi mě opustil. Teď zjišťuji, že jsi nás oba podvedl a celé naše seznámení bylo založené na tvé lži.“
Karel ji objal kolem ramen. „Ne, lásko. Lež byla jen na začátku. Všechno ostatní je pravda.“
Díval jsem se do tváří svých bývalých spolužáků a viděl jsem v nich odsouzení. Ve svých dvou manželstvích jsem nikdy nedokázal najít to, co měli oni dva – vzájemnou důvěru a respekt. Má první žena mě opustila kvůli mým nevěrám, druhá se mnou zůstávala jen kvůli penězům.
„Omlouvám se,“ zašeptal jsem nakonec.
„Je trochu pozdě, nemyslíš?“ řekl Karel a já poprvé v jeho hlase zaslechl hněv. „Ale víš co? Jsem ti vlastně vděčný. Díky tvé lži jsem získal největší dar svého života.“ Políbil Jitku na čelo.
Od toho třídního srazu uplynul měsíc. Dopis, který jsem Karlovi napsal, zůstal bez odpovědi. Nečekal jsem nic jiného.
Teď, když po večerech sedávám sám v kuchyni s lahví piva, vracím se v myšlenkách k tomu, co se stalo. Moje blbost a ješitnost mě připravily o dvě nejdůležitější věci v životě – o opravdové přátelství a skutečnou lásku. Zatímco oni dva spolu strávili téměř půl století naplněného smíchem, důvěrou a společnými vzpomínkami, já jsem střídal vztahy jako košile, vždycky s pocitem, že to pravé teprve přijde.
A přitom jsem to měl přímo před sebou – v Karlově upřímnosti a v Jitčiných očích. Stačilo být lepším člověkem. Stačilo nemyslet jen na sebe.
Člověk občas zjistí pravdu o sobě samém až ve chvíli, kdy už je pozdě. Nikdy jsem nebyl opravdovým vítězem té dávné sázky. Tu skutečnou výhru si odnesl Karel – ne proto, že získal dívku, kterou jsme oba chtěli, ale proto, že ji dokázal milovat celý život.
Někdy si říkám, že bych dal cokoliv za možnost vrátit se v čase a změnit to jediné rozhodnutí. Ale času nevládneme. Můžeme jen žít s následky svých činů a doufat, že se z nich poučíme dřív, než bude příliš pozdě.
