Článek
Toho dne jsem popíjela kávu na balkóně a pozorovala to hemžení dole na parkovišti. Bylo čerstvé červnové ráno, sluneční paprsky se opíraly do oken a v dálce se ozývalo švitoření ptáků. Tehdy jsem ji uviděla. Marii, sousedku z třetího patra, jak vystupuje z nablýskaného červeného auta. Nového. A já jsem na chvilku zůstala s pusou dokořán. Vždyť Marie pracovala jako pokladní v supermarketu, stejně jako já.
„Odkud na to má?“ proběhlo mi hlavou, zatímco jsem z balkónu sledovala, jak pyšně zavírá dveře toho lesklého zázraku. Znaly jsme se léta, ale takový luxus by si nemohla dovolit ani z mého platu, natož z jejího.
Druhý den jsme se potkaly u popelnic. Marie zářila jako sluníčko, červená rtěnka, nová halenka a náušnice, které jsem na ní nikdy předtím neviděla.
„Vidělas to moje nové autíčko?“ chlubila se hned. „Škoda Kamiq, nejnovější model. Syn říkal, že jsem si ho zasloužila. Po těch letech dřiny.“
Její syn Patrik. Znala jsem ho od plenek. Teď už mu táhlo na čtyřicet, ale pořád bydlel u matky. Prý kvůli drahotě bytů v Praze. Nikdy pořádně nepracoval, jen nějaké brigádky, ze kterých mu tekly peníze mezi prsty rovnou do hospody.
„No to máš pěkný. To musel stát majlant,“ řekla jsem a polkla tu hořkou slinu závisti.
„Ále,“ mávla rukou, „na něco si člověk musí dopřát, ne? Život je krátkej.“
Několik dní jsem nad tím nemohla přestat přemýšlet. Večer, když jsem vařila brambory s tvarohem, abych ušetřila, Marii jsem skrz okno viděla, jak nastupuje do toho naleštěného vozu a odjíždí. Určitě do nějaké lepší restaurace.
Pak přišla ta středa. Seděla jsem u kasy v Albertu a markovala rohlíky, když přišla na řadu paní Horáková, která bydlela ve vchodu vedle nás.
„Jé, dobrý den, paní Věro,“ usmála se na mě. „Už to víte? Ta Marie, co bydlí nad vámi… její syn Patrik prý napálil nějaké důchodce. Prodával jim předražené hrnce a vysavače, i když věděl, že nemají peníze. Údajně je přesvědčil, aby si vzali půjčky. Moje kamarádka mu naletěla, vzala si kvůli němu půjčku na sto tisíc. A teď jí vyhrožuje, že když řekne něco policii, bude mít problémy ona.“
Zůstala jsem zírat. Položila jsem skenovanou konzervu vedle pokladny a najednou mi to všechno došlo. Ten blahobyt, to auto, ty nové hadry, všechno najednou dávalo smysl.
Když jsem Marii potkala druhý den na chodbě, dívala jsem se do země a prošla kolem ní bez pozdravu. Ona se zastavila, jako by čekala na naše obvyklé popovídání o počasí nebo o tom, jak nám zase zdražili nájem.
„Stalo se něco?“ zeptala se s údivem v hlase.
Podívala jsem se jí do očí. „Vím, kde Patrik bere peníze, Marie. Od důchodců. Od lidí, jako jsme my.“
Její tvář ztuhla. „To jsou jen drby, Věro. Lidi závidí.“
„Myslíš, že jsem hloupá? Přes třicet let tady žijeme vedle sebe, a najednou tvůj syn, co nikdy pořádně nepracoval, ti koupí auto za půl milionu? Nelži mi do očí, vím, odkud ty peníze pocházejí.“
Od té doby se potkáváme jen zřídka. Když se vidíme ve výtahu, dívá se skrz mě, jako bych byla vzduch. To auto stále parkuje pod okny. Já se na něj dívám z balkónu, když popíjím svou ranní kávu, a přemýšlím, kolik dalších důchodců muselo sáhnout do úspor, aby si Marie mohla dopřát luxus.
Minulý měsíc jsem se dověděla, že paní Horáková z vedlejšího vchodu dala na policii oznámení. Její sestra prý Patrikovi zaplatila za nějaké předražené nádobí. Viděla jsem Marii, jak brečí na lavičce před domem. Auto už tam nestojí. Asi ho musela prodat.
Za ty roky v paneláku jsem pochopila jednu věc: sousedské vztahy jsou jako tenký led. Stačí jedno špatné našlápnutí a všechno se proboří. Když jsem se dozvěděla tu zprávu o Patrikovi, hned jsem odsoudila Marii. Ale vlastně nevím, jestli o synových praktikách věděla. Možná byla jen šťastná, že jí syn koupil auto. Zanevřela jsem na ni bez důkazů, jen na základě klepů.
Dnes už vím, že nejhorší je soudit lidi bez znalosti celého příběhu. Závist a morální rozhořčení mě sice zbavily pocitu méněcennosti, ale nepřinesly mi žádnou radost.
Včera jsem ji zahlídla, jak se vrací z nákupu. Taška jí ztěžkla v ruce, čelo zpocené, vlasy nedávno obarvené načerno. Připadala mi najednou stará a unavená. Už to nebyla ta pyšná ženská s červenou rtěnkou a novým autem. Možná jsem s ní tehdy měla víc mluvit. Zeptat se jí, třeba by mi sama řekla, co se děje. Místo toho jsem ji rovnou odsoudila. Co vlastně o ní doopravdy vím? Třicet let jsme se potkávaly na chodbě, prohodily pár slov o počasí, pustily drby o nových nájemnících, ale nikdy jsem se nezajímala, jaký má vlastně život za těmi dveřmi s cedulkou „Marešovi“.
A teď si říkám, že jsem taky jenom stará bába, co se kochá cizím neštěstím místo toho, aby podala pomocnou ruku. Možná se zítra odhodlám a zazvoním u ní. Jen tak, na kafe. Jako dřív.
