Článek
Déšť bubnuje na okenní tabulky kavárny jako netrpělivé prsty. Monika sedí u stolu, ruce obemknuté kolem horkého šálku kávy, jako by v něm hledala útěchu. Její tmavé vlasy svázané do nedbalého culíku odhalují tvář, která by mohla být krásná, kdyby ji nezastínil stín utrpení. Je jí dvacet devět, ale v jejích očích se zračí životní zkušenost daleko starší ženy.
„Nikdy jsem nečekala, že pomoc se promění v boj o mou dceru,“ říká tiše, zatímco pozoruje kapky stékající po skle. „A už vůbec ne, že ten boj povedu s vlastní matkou.“
Moniky příběh začal před osmi lety. Jako jednadvacetiletá studentka zjistila, že je těhotná. Otec dítěte zmizel stejně rychle jako ranní mlha, hned jak uslyšel zprávu o dítěti. Nezanechal nic než prázdnotu a Moniku s pocitem, že celý svět se jí hroutí pod nohama.
„Máma byla tehdy mým záchranným lanem,“ vzpomíná Monika s hořkosladkým úsměvem. „Jarmila, moje matka, mi nabídla pomoc okamžitě. Řekla mi: ‚Zvládneme to spolu.‘ A já jsem jí věřila.“
Zpočátku vše fungovalo téměř dokonale. Monika dokončila studium, našla si práci v marketingové agentuře a malá Eliška rostla obklopená láskou. Babička Jarmila s ní trávila dny, když byla Monika v práci, a zdálo se, že jejich soužití naplňuje příslib harmonie.
Matka vychovává mou dceru podle svých pravidel
První trhliny v této idyle se začaly objevovat nenápadně. Drobné poznámky, lehké nesouhlasy, malá rozhodnutí učiněná bez konzultace.
„Vzpomínám si, jak jsem jednou přišla z práce a našla Elišku v nových šatech,“ vypráví Monika a její prsty nervózně bubnují o hrnek. „Byly krásné, ale problém nebyl v šatech. Problém byl v tom, že máma začala rozhodovat o věcech, které měly být mým rozhodnutím. Jako by se hranice mezi pomocí a přebíráním mé role začaly rozplývat.“
S postupem času se tyto hranice rozplynuly úplně. Jarmila určovala, co bude Eliška jíst, jaké kroužky bude navštěvovat, s kým se bude kamarádit. Když Monika projevila nesouhlas, Jarmila měla vždy připravenou odpověď jako dobře nabroušený meč: „Trávím s ní více času. Vím, co je pro ni nejlepší.“
„Jednoho dne jsem přišla domů a Eliška měla ostříhané vlasy,“ říká Monika a na okamžik se její hlas zlomí. „Její nádherné kudrnaté vlasy, které jsem milovala, které jsem jí každý večer rozčesávala… byly pryč. Máma rozhodla, že krátké vlasy budou praktičtější.“
V Moničině tváři se odráží bolest té vzpomínky. Nebyl to jen účes – byl to symbol toho, jak jí její matka postupně odebírala právo rozhodovat o vlastním dítěti.
Konflikty se prohlubovaly. Jarmila vyznávala tradiční, přísnou výchovu, zatímco Monika chtěla s dcerou více komunikovat, vysvětlovat. Dvě vize výchovy se střetávaly jako dvě bouřková mračna, a uprostřed tohoto střetu rostla malá Eliška, stále více zmatená tím, koho má vlastně poslouchat.
„Jednou jsem našla Elišku klečet v koutě pokoje,“ vypráví Monika a její oči se lesknou potlačovanými slzami. „Zeptala jsem se jí, co se děje, a ona mi odpověděla, že jí babička dala trest za rozbitý hrnek. Vzpomínám si, jak jsem v tu chvíli cítila, že mi něco uvnitř praská. Takovou výchovu jsem pro svou dceru nikdy nechtěla.“
Každý Moničin pokus o rozhovor s matkou skončil u stejného bodu – Jarmilina přesvědčení, že ví nejlépe, co Eliška potřebuje. Slova jako „nezkušenost“ a „nezodpovědnost“ padala z Jarmiliných úst jako kameny, každé z nich zasáhlo Moniku přímo do srdce.
Vyhrocený konflikt o narozeniny
Zlom přišel loni v létě, když Eliška oslavila osmé narozeniny. Monika pro ni naplánovala den v aquaparku s kamarádkami – malá oslava, na kterou se Eliška týdny těšila.
„Den před oslavou mi máma oznámila, že plány se mění,“ říká Monika a její hlas zní nyní pevněji, jako by vyprávění této části příběhu v ní probouzelo znovu odvahu. „Rozhodla, že Elišku vezme na chatu ke své sestře, protože tam bude sestřenice stejně stará jako Eliška. Když jsem namítla, že už máme koupené vstupenky, řekla jen: ‚Tohle bude pro Elišku lepší.‘ Jako by moje plány, moje přání, moje role matky… nic z toho nemělo žádnou váhu.“
Tentokrát se v Monice něco vzepřelo. Po letech ústupků se rozhodla postavit za své právo rozhodovat o dceři. Následovala hádka, při které padala ostrá slova.
„Křičela jsem, že Eliška je moje dcera,“ vypráví Monika a její oči nyní hoří odhodláním. „A víte, co mi máma odpověděla? ‚A kdo ji vychoval? Kdo jí byl oporou, když jsi ty byla ve škole nebo na rande? Jsi její matka jen na papíře.‘ Ta slova mě zasáhla hlouběji než cokoli, co jsem kdy slyšela.“
Monika se pokusila vzít Elišku a odejít, ale Jarmila se s vnučkou zamkla v pokoji. Když Monika pohrozila, že zavolá policii, změnila její matka taktiku.
„Začala před Eliškou plakat a říkat jí, že ji chci odvést pryč od babičky navždy,“ popisuje Monika s hořkostí v hlase. „Eliška byla vyděšená a vzlykala, že nechce odejít od babičky. V té chvíli jsem si uvědomila, jak hluboce máma narušila můj vztah s dcerou.“
Když jsem se ozvala, vyhodila mě z domu
Situace se vyhrotila následující den. Když se Monika vrátila z práce, našla své věci složené v kufrech přede dveřmi. Matka jí oznámila, že v domě není místo pro dva vychovatele.
„Nejhorší bylo,“ říká Monika a její hlas klesá téměř do šepotu, „když mi Eliška řekla, že chce zůstat s babičkou, protože jí babička slíbila psa. V té chvíli jsem se psychicky zhroutila. Jako by mi někdo vyrval srdce z těla.“
Nyní žije Monika sama v pronajatém bytě a svou dceru vídá pouze o víkendech. Podala návrh na úpravu péče k soudu, ale proces se vleče jako nemocný stařec. Mezitím se snaží budovat vztah s dcerou během těch krátkých hodin, které spolu mohou trávit.
„Nedávno mi Eliška řekla, že ji babička učí, jak se má modlit, aby se její maminka ‚uzdravila v hlavě a přestala být zlá‘,“ říká Monika a v jejím hlase zní směs bolesti a odhodlání. „To bylo jako rána pěstí. Ale nevzdám to. Je to moje dcera a budu bojovat o to, abychom zase mohly být spolu.“
V jejích očích se nyní zračí nejen bolest, ale i pevné odhodlání ženy, která už nemá co ztratit. Déšť za okny kavárny mezitím ustává, jako by i počasí chtělo naznačit, že každá bouře jednou skončí.
Pohled odborníka
Dětská psycholožka PhDr. Lidmila Pekařová, autorka odborných knih o výchově, se ve své práci často věnuje problematice mezigeneračních konfliktů. Ve svých publikacích a přednáškách zdůrazňuje, že boj o moc mezi matkou a babičkou při výchově dítěte může mít vážné negativní důsledky jak pro rodinné vztahy, tak především pro dítě samotné. Podle jejích poznatků by prarodiče měli respektovat výchovný styl rodičů a nezasahovat do jejich rozhodnutí,pokud o to nejsou požádáni. Upozorňuje také, že v situacích, kdy babička usiluje o dominantní roli ve výchově, často vzniká prostředí, ve kterém se dítě naučí s dospělými manipulovat a využívat jejich neshod ve svůj prospěch.
Tento problém z jiného úhlu zkoumá Doc. PhDr. Dana Sýkorová, Ph.D., která se dlouhodobě zabývá mezigeneračními vztahy. Ve svém výzkumu zjistila, že prarodiče velmi těžce snášejí, když nemají žádný kontakt se svými dětmi a vnoučaty. Napětí mezi rodiči a prarodiči často vzniká kvůli rozdílným pohledům na výchovu dětí. Jak Sýkorová poznamenává, existuje mnoho způsobů, jak naplňovat roli prarodiče - od úplného ponoření se do této role až po téměř žádné zapojení.
Tuto problematiku rozdílných výchovných přístupů podrobněji rozebírají Attias-Donfut a Segalen. Z jejich výzkumu jasně vyplývá, že téměř třetina prarodičů (konkrétně 32 %) vyjadřuje nesouhlas se způsobem, jakým jsou jejich vnoučata vychovávána. Tento nesoulad následně způsobuje narušení rodinných vztahů a vytváří napětí, které negativně ovlivňuje všechny zúčastněné včetně dětí.
Když láska přeroste v kontrolu
Příběh Moniky není ojedinělý. V České republice žijí tisíce vícegeneračních rodin, kde se podobné konflikty mohou odehrávat za zavřenými dveřmi. Hranice mezi pomocí a převzetím kontroly je někdy tenká a překročit ji lze i s těmi nejlepšími úmysly.
„Moje zkušenost mi ukázala něco, co bych chtěla předat všem mladým matkám, které přijímají pomoc od svých rodičů,“říká Monika na závěr našeho setkání. „Vděčnost za pomoc by nikdy neměla znamenat, že se vzdáte své role matky. Nastavte si hranice hned na začátku, i když se bojíte konfliktu nebo ztráty podpory. Později je už těžké cokoliv měnit.“
Moničin příběh také otevírá otázku, jak citlivě pomáhat, aniž bychom druhým brali jejich autonomii. Jarmila nejspíš začínala s upřímnou snahou pomoci své dceři a vnučce, ale postupem času se z pomoci stala kontrola a z lásky nástroj manipulace.
Pro čtenáře, kteří se nacházejí v podobné situaci, ať už jako matky nebo prarodiče, tento příběh ukazuje, jak zásadní je pro zdravé rodinné vztahy vzájemný respekt k rolím a otevřená komunikace. Protože jak ukazuje Moničin příběh, v každém konfliktu o výchovu je největší obětí vždy dítě, které se ocitá rozdělené mezi dva světy a dvě lásky, jež by přitom měly spolupracovat, ne si konkurovat.
Zdroje: Sýkorová D., (2007), Autonomie ve stáří, Sociologické nakladatelství, Praha.
Sýkorová D., Jak žít a nezbláznit se, (2006), Attias-Donfut and Segalen 2002, s. 284, 286
