Článek
Sedím naproti Karolíně v kavárně na okraji Prahy. Mladá žena s krátkými hnědými vlasy nervózně míchá kávu a je na ní vidět, že se jí o jejím příběhu nemluví lehce.
„Nikdy bych nevěřila, že se něco takového může stát v naší rodině,“ začíná vyprávět. „S mámou jsme měly vždycky dobrý vztah. Tedy až do loňského roku.“
Karolínina matka Marie (54) byla vždy věřící, ale nikdy to nezasahovalo do běžného života rodiny. To se změnilo loni v létě, kdy se připojila k malé náboženské skupině vedené samozvaným kazatelem Jaroslavem.
„Ze začátku jsem si myslela, že jí to pomáhá. Po tátově smrti byla hodně sama. Jenže postupně se její chování měnilo. Začala vidět znamení a ďábelské symboly úplně všude,“ pokračuje Karolína.
Matka prodala vše „posedlé zlem“
Zlom nastal, když se Karolína vrátila z týdenní služební cesty. „Když jsem přišla domů, bylo to jako v jiném bytě. Máma vyházela nebo spálila všechny moje knihy o psychologii, kterou studuji. Zmizely moje oblíbené plakáty, některé šperky, dokonce i část oblečení. Prostě všechno, co podle ní mělo ‚temnou energii‘.“
Marie své dceři oznámila, že většinu věcí prodala na bleším trhu nebo rozdala lidem z modlitební skupiny. „Říkala, že to byl nutný očistný rituál. Že prý se mi v očích občas objevuje divný lesk a podle Jaroslava je to známka posedlosti.“
Situace rychle eskalovala. Když se Karolína přirozeně rozčílila kvůli ztrátě svého majetku, matka to považovala za další důkaz přítomnosti zlých sil. „Zavolala toho Jaroslava a dva další lidi z jejich skupiny. Přišli večer a chtěli na mně vykonávat jakýsi exorcismus. Drželi mě za ruce a ramena, modlili se a křičeli, ať démoni odejdou. Byla jsem v šoku.“
Po této události se Karolína sbalila a odstěhovala se ke své kamarádce. „Nejhorší je ten pocit zrady. Máma věří nějakému cizímu člověku víc než vlastní dceři. A nejde jen o ty věci, i když mi prodala i dárek od táty, což mě opravdu bolí. Jde o ten postoj, o to nepochopení.“
Od té doby uplynulo šest měsíců. Karolína se mezitím přestěhovala do malého pronajatého bytu a s matkou komunikuje jen minimálně. „Občas si zavoláme, ale vždycky to sklouzne k tomu, že máma začne mluvit o spasení a pokání. Nemá smysl se hádat.“
Náboženský fanatismus podle odborníka
Podle PhDr. Zdeňka Vojtíška, Th.D., religionisty a psychoterapeuta z Husitské teologické fakulty Univerzity Karlovy, který se dlouhodobě zabývá problematikou sekt a náboženského fanatismu, není Karolínin případ ojedinělý. Odborníci v oblasti náboženských studií pozorují, že lidé často propadají různým formám fanatismu při hledání duchovní opory v těžkých životních situacích. Problém typicky nastává, když víra přeroste v nekritické přijímání všeho, co řekne autorita v dané skupině.
- PhDr. Zdeněk Vojtíšek, Th.D. je přední český expert v oblasti nových náboženských hnutí a sekt. Působí jako vedoucí katedry religionistiky na Husitské teologické fakultě Univerzity Karlovy a je předsedou Společnosti pro studium sekt a nových náboženských směrů. Je autorem několika knih, včetně titulů "Netradiční náboženství u nás" a "Encyklopedie náboženských směrů a hnutí v České republice".
Karolína doufá, že se její matka postupně vrátí „na zem“. „Nechci se vzdát naděje, že jednou zase budeme normální rodina. Ale teď si potřebuju budovat vlastní život bez strachu, že mi někdo v mé nepřítomnosti prohledává věci a hledá v nich ďábla.“
Mezitím navazuje na přerušené studium psychologie a snaží se najít v celé situaci i něco pozitivního. „Aspoň jsem zjistila, jak důležitá je osobní svoboda a respekt k druhým. A taky že některé věci prostě nemůžeme kontrolovat, ať se snažíme sebevíc. Někdy musíme jen přijmout, že lidé, které milujeme, se mohou změnit způsobem, který nechápeme.“
Z odborného pohledu PhDr. Vojtíška a jeho publikovaných prací vyplývá důležitý poznatek: v případech náboženského fanatismu bývá kontraproduktivní snažit se blízkého člověka přesvědčit logickými argumenty nebo konfrontací. Fanatická víra totiž často není postavena na logice, ale na emocích a potřebě někam patřit. Odborníci v této oblasti proto doporučují udržet s člověkem vztah založený na respektu a trpělivosti, být přítomni jako bezpečný přístav a čekat, až případně přijde deziluze.
Karolína přiznává, že jí podobný přístup pomohl najít vnitřní klid. „Pochopila jsem, že nemohu mámu změnit silou. Mohu jen nastavit hranice a zároveň jí nechat dveře otevřené. To je možná to nejcennější, co jsem se z celé této bolestivé zkušenosti naučila – někdy je nejsilnějším projevem lásky nechat druhého jít vlastní cestou, i když s ní nesouhlasíme.“
Odchází s tím, že svou matku stále miluje, ale naučila se nastavit pevné hranice. „Pokud se někdy budeme schopné zase sblížit, bude to muset být na základě vzájemného respektu. Do té doby si budu chránit svůj prostor – a svoje věci.“
