Článek
Delfíní novorozeně mělo samo se sebou okamžitě potíže! Doufalo, že se mu dostane něco pupečníkové transfúze, ale pupečník se mu, během porodu, přetrhl! Také by se bylo rádo dočkalo pobytu v jemu přirozeném prostředí, ale místo toho mělo kolem sebe pět delfíních strýců, kteří je z něj - pochopte, z vody, tlačili usilovně ven! Co víc, ono dokonce plavalo nad hladinu samo a dobrovolně!
Maminka byla spokojená, že se má její miminko k světu, ale brzy zjistila, že je něco v nepořádku! Hned na kluka spustila:
„Co jsi tam, na tom vzduchu, tak dlouho dělal? Poslouchám!“
Prcek nepříliš ochotně odvětil:
„Víš, mami, byly tam nějaké delfíní slečny, tak jsem se jim musel trochu předvést!“
„Rozumím,“ odpověděla máma, „ale jak jsi to udělal?“
„Maminko, každý delfín přece ví, že když bude rychle a hluboce dýchat, tak vydrží pod vodou déle! Ona mi ten čas nahoře děvčata měří! Nebudeš mě za to, doufám, tělesně trestat! Jsem přece ještě malý, bezbranný bambulka!“
„Ty se potrestáš sám, ty obří bambulo!“ - rozčílila se máma. „Copak ty nevíš, že si takhle příliš vydýcháš kysličník uhličitý? Dovol, abych ti připomněla, že tělesné čidlo na koncentraci kysličníku uhličitého v krvi je mnohem citlivější, než je citlivé čidlo na koncentraci kyslíku v těle! Přitom je známo, že jak příliš velká koncentrace kysličníku uhličitého v krvi, tak příliš malá koncentrace kyslíku v krvi, nás nutí k tomu, začít dýchat! Myslíš si sice, když se tak před slečnami ukazuješ, že se ještě není nutné nadechnout, ale přitom už můžeš mít kyslíku v krvi málo! Kysličník uhličitý máš stále ještě po svém usilovném dýchání snížený, tak jeho čidlo zatím ještě nereaguje! Nemáš potřebu se nadechnout! Víš, co mladíků a třeba i lidských, na tohle frajeření doplatilo? Na co nám byly přednášky docenta Vlka?
Špuntík odvětí:
„No, mami, ty mi tu nadáváš a já už jsem určitě málem udušený! Vynořím se aspoň holek zeptat, kolik minut a vteřin to moje potopení do vody trvalo!“
Máma:
„Tak moment! Poplavou s tebou strýčkové!“
Potomek se vrátí pod hladinu a neskrývá rozčarování z nechtěného doprovodu:
„Mami, jdu odpočívat! Vím, že mám spát jen půlkou hlavy, abych se neutopil! Rád bych se k tobě přitiskl - kterou polovinou těla, mami, to mám udělat? Tou, co je vzhůru nebo tou, co spí?“
Maminka:
„Teď jsi mě úplně zmátl! Kdybych nepřemýšlela, tak to vím! Když je prý člověk po mrtvici a polovina těla mu špatně pracuje, tak si dává hůl na stranu toho ochrnutí! Jestli se ale ke mně přitiskneš tou spící stranou, abychom splývali - třeba také kvůli predátorům nebo vlastních potomků chtivým, cizím delfínům, tak aby ses potom zase ode mně neodlepoval…!“
Delfíní klučíci jsou pěkně vykutálení! Ten náš hned na mámu volá:
„Mami, nejsi ty, náhodou, také něco, jako blondýna?“
Chlapeček chvíli spí, ale za chvíli už zase vypráví:
„Maminko, tak jsem se jedním okem trochu začetl a zjistil jsem, že u lidí, když se jim provede jakási magnetická rezonance, se zjistí, že prý jim, přes střední čáru, sousedí matematická část mozku s jeho částí hudební! Máme to my, delfíni, podobné? Spočítal jsem své delfíní strejdy, co plují kolem nás, a je jich tu, zrovna teď, sedm! Kolik jich vidíš ty? Také sedm? To jsem rád! Na počty mám hlavu! Jdu se k tobě přitulit z druhé strany. Rád bych složil píseň!“
Za chvíli už je malý zase zcela vzhůru a snaží se od matky vzdálit.
„Plav zpátky!“, volá máma.
„Nemůžu, mami, mám tu složenou písničku a potřebuju ji otextovat!“
Maminka navrhuje:
„Zazpívej mi ji, ať se její melodii naučím! Pustíme se do textování oba, co říkáš!
Určitě se nám povede společně vytvořit nějakou svěží, stále zelenou skladbu!“
