Článek
Byl to hezký, chytrý a sympatický blonďáček, možná trochu oplácaný, ale nic moc výrazného.
Jednou přišel v doprovodu své babičky a já koukám, že je nějak nápadně pohublý. Povídám:
„Co se děje, ty máš tasemnici?“
Babička to, lehce káravě, vysvětluje:
„Paní doktorko, on podle odborných názorů pochopil, že je obézní a že to není legrace! Tak se rozhodl s tím něco udělat a teď hubne!“
V duchu jsem zhodnotila výsledek chlapcova snažení a říkám mu, lehce nechápavě:
„Hele, zase ty ženský neber úplně vážně! Ony těm chlapům sice doporučí, aby zhubli a vypadali zdravě, to je pravda, ale je taky pravda, že pak přijdou domů, pustí si televizi a spustí nadšeně:
„Jéé, Depardieu!“
V tu chvíli byla babička lehce v šoku:
„Paní doktorko, nechcete mi, doufám, říct, že se vám líbí Depardieu?“
Já na to „Jasně!…V Zelenej kartě?“
Kluk na to „Jó, babi, Depardieu - ten je hezkej!“
Vážení nesouhlasící s mými, snad kapku volnějšími, postoji:
Copak můžu za to, že ten chlapec má jiný vkus než jeho babička?
