Článek
Bránit se fyzicky někomu, koho máme rádi, je však daleko těžší než se ubránit neznámému člověku. Jak se v lásce a zamilovanosti efektivně bránit a ubránit? Jak souvisí láska se sebeobranou? Pozvání k virtuálnímu rozhovoru přijala má kamarádka Markéta Šetinová, která je zakladatelkou Institutu Moderní láska, autorkou mnoha výzkumů týkajících se moderních vztahů, a také psychoterapeutkou.
Ráda bych společně probrala pět zásad sebeobrany dle konceptu Empowerment Self Defense, který v Česku vyučuji pod pojmem Sebeobrana pro všechny. První z nich je pokyn Mysli. Zahrnuje využívání smyslů, důvěru ve vlastní intuici a klade důraz na prevenci. Velká láska nemusí vždycky začínat velkým vzplanutím. Co když mi intuice říká, že partner, se kterým se seznamuji, není úplně nejvhodnější? Může nás intuice zradit nebo má vždycky pravdu? Na svých workshopech používám příklad laně, která po zapraskání větévky zbystří a uteče. Neřeší, zdali se jí to nezdá, jestli nemůže jít o signál přátelského kontaktu.
Intuice může mít v randění několik rovin. Pokud jde o bezpečnost, určitě bych na ni dala, a pokud mám z protějšku pocit, že mi na něm něco nesedí, postupovala bych ve sbližování opatrně a vyhýbala se situacím, které můžou být potenciálně nebezpečné. Třeba zůstávat s ním či s ní o samotě. Takže i tady mi přijde metafora laně vhodná.
Pokud jde o intuici ve výběru partnera, tam je věc, myslím, komplexnější a naši intuici je třeba zkoumat kritičtěji. V seznamování někdy zbytečně přeceňujeme přitažlivost a velké vzplanutí. Zároveň máme tendenci být k partnerům v první fázi poznávání spíše kritičtí a někdy nám pozornost berou detaily – „moc nahlas se směje, málo sportuje, má velký nos“. Tady se hodí umět vědomě přesměrovat pozornost k věcem, které jsou pro vztah důležité. Třeba laskavost, respektující chování nebo podobné hodnoty.
Existují ve vztazích nějaké výstražné „červené vlajky“? Signály, že člověk může být potenciálním agresorem? Ve svých kurzech doporučuji dávat pozor na to, zda nás partner opravdu respektuje, neshazuje nás před ostatními, ctí naše hranice, a v neposlední řadě, jaký vztah má ke slabším či zvířatům. Na co bys doporučila dávat pozor ty?
S tím, co jsi zmínila, souhlasím. Ještě bych přidala vůli věnovat pozornost tomu, jestli jejich slova a sliby odpovídají činům, a zdali jsou ve svém chování konzistentní. Pokud je to jeden den velká láska, ale pak mi týden neodpoví na zprávu, určitě bych byla opatrná. V neposlední řadě je nutné se s protějškem shodnout na záměru se vztahem. Chceme oba vážnou známost? Nebo se chceme vídat nezávazně, a pokud ano, co to v praxi znamená? Když nám někdo řekne, že nehledá vážný vztah, věřme jim a nesnažme se je přesvědčit, že chtějí něco jiného. Změna se většinou nepovede a mívá to bolestivý konec.
Druhou zásadou, již vyučuji, je Zakřič. Toto doporučení není pouze o křiku, ale o využívání hlasu pro stanovení hranic. Doporučuješ komunikovat otevřeně a přímo od začátku? Raději definovat hranice a pak je uvolňovat? Často se setkávám s tím, že druzí nám ne vždy chtějí škodit, ale pokud se neozveme, tak naše hranice vlastně nevnímají.
Věřím tomu, že kulturu otevřené komunikace je nejlepší nastavovat od úplného začátku. Už po prvním rande se můžu začít ptát, jak to mezi námi protějšek vnímá, nebo jej třeba upozornit na věci, které mi nejsou příjemné. Ano, je to náročné, protože se stáváme zranitelnými, ukazujeme své pocity a potřeby. Ale druzí nám neumí číst myšlenky, a jedině otevřenou komunikací dokážeme vytvořit vztah, ve kterém nám bude oběma dobře. Není dobrý nápad odkládat komunikaci do pozdější fáze nebo dokonce do konfliktní situace. Možná je to paradoxní, ale nejjednodušeji se o vztahu komunikuje na začátku, kdy se vazba mezi námi ještě vytváří.
Třetí zásadou je Uteč. Nejde o fyzický útěk, ale v širší rovině se jedná o odchod z nepříjemné situace, její deeskalace či odchod z nefunkčního vztahu. Je nějaký vzorec, kdy ještě odpouštět a kdy už odejít?
Tady asi nelze odpovědět obecně. Pokud je ve vztahu fyzické nebo psychické násilí, tak samozřejmě nedává smysl ve vztahu setrvávat. Ale zároveň věřím tomu, že hodně problémů se ve vztahu zvládnout dá a že na krizi dokážeme vyrůst jako pár i jako jednotlivci. Zásadní je, že oba partneři musí o vztah mít zájem. Nepřijde mi dobré zůstávat ve vztahu, o který druhý člověk nestojí a my jej musíme přesvědčovat o vlastní hodnotě. Na jednu stranu je důležité vnímat vztah jako dovednost a pracovat na něm, když se objeví problémy. Na druhou stranu je dobré umět rozeznat ukončené a odejít.
Mnohé účastníky mých kurzů Sebeobrany pro všechny překvapí, že pokyn Bojuj, fyzická obrana, se objevuje až čtvrtý v pořadí. Jak jsem předeslala, někdy je těžší ubránit se blízkému, se kterým nás pojí dobré chvíle, minulost a třeba i děti. Kde je podle tebe pomyslná hranice, kterou už není dobré překračovat?
Tuto hranici má každý jinde a mně přijde hlavně důležité neodcházet ze vztahů rychle a v afektu, ale vidět odloučení jako delší proces, kterým jsme si prošli jako pár. Víme, kvůli čemu se rozcházíme? Zkoušeli jsme naše problémy řešit? Pokud se stejné problémy objevovaly i v mých minulých vztazích, nevychází mi z této zkušenosti nějaká práce na sobě samé, které se mám před rozchodem věnovat? Těch otázek je samozřejmě řada, spíš chci zdůraznit důležitost vědomého přístupu k rozchodu. V každém případě platí, že konec vztahu není selhání, ale je třeba soustředit se na způsob, jakým se rozcházíme, a zajistit, aby náš budoucí kontakt byl respektující – to hlavně v případě, že jsme rodiči.
Posledním bodem je Sdílení. Sdílení bez obviňování, odsuzování a takzvané sekundární viktimizace. Tak, jako máme pět zásad sebeobrany, bychom měli mít pět přátel, kterým bychom se mohli či mohly svěřit. Ovšem ne každý nás vyslechne v nejnutnější chvíli, a ne každý pro nás bude mít pochopení. Jaké zásady pro sdílení doporučuješ ty?
Souhlasím, že sdílení je důležitý prvek mezilidských vztahů a napadají mě k němu tři tipy. Zaprvé, ověřme si, že druhá strana má prostor a zájem si nás vyslechnout. Třeba jednoduchou otázkou: „Mohla bych ti povědět o svém rande s Honzou, bylo nějaké zvláštní, tak by mi pomohlo ty zážitky probrat, máš teď chvíli?“. Zadruhé, pokud druhá strana rychle skáče k radám a k řešení situace, ale my na to nejsme ještě připraveni, můžeme citlivě říct, co potřebujeme: „To jsou skvělé tipy, jen ještě asi nejsem ve fázi, kdy bych zvládla konstruktivně přemýšlet o řešení, nejvíc by mi pomohlo, kdybych ti to teď jen mohla říct.“ A závěrem: sdílení není povinnost. I když se pro něj rozhodneme, nemusíme sdílet všechno a můžeme kdykoliv přestat.
Rozhovor vedla: Linda Štucbartová
Odpovídala: Markéta Šetinová, socioložka, psychoterapeutka a zakladatelka Institutu Moderní láska. Vystudovala sociologii na Univerzitě v Oxfordu, v současné době studuje Ph.D. na Univerzitě Karlově.
