Článek
Budu citovat a následně komentovat ty popletené a manipulativní argumenty.
Růžičková: „V momentě, když by si každá střední škola dělala svoje testy, tu máme stovky různě kvalitních a různě nastavených přijímacích testů. Takže pokud by se dítě hlásilo na tři různé školy, což mu nyní systém umožňuje, muselo by se připravovat také na tři druhy různého typu testování. Tuto situaci jsem zažívala s deváťáky jako učitel, který připravuje děti na testování už přes 20 let, několik let po sobě. Než v roce 2015 začalo pilotování CERMAT testů. Ještě mám z té doby schované sborníky s názvem TESTY. Ty se vydávaly každý rok a obsahovaly různé přijímačkové testy od různých středních škol. Jiné testy byly na průmyslovkách, jiné na zdravotnických školách, jiné na obchodních akademiích a jiné na gymnáziích. Každá škola preferovala něco jiného, každá měla svůj test.“
Líný učitel: Růžičková bere jako samozřejmost, že dobrá příprava na přijímačky znamená nacvičovat typové úlohy konkrétního testu. Proto pro ni svět bez CERMATu vypadá děsivě: tři školy → tři testy → tři sady úloh → třikrát tolik přípravy. Jenže to je důsledek jejího vlastního pojetí mizerného výuky, nikoli nutná vlastnost přijímacích zkoušek. Kvalitní učitel matematiky by neměl žáka připravovat na „matematiku CERMATu“. Měl by rozvíjet matematické myšlení: schopnost porozumět problému, převést situaci do matematického modelu, volit strategii, pracovat s neznámou úlohou, odhadovat, hledat vztahy, kontrolovat výsledek a měnit postup, když první cesta nefunguje. Takový žák nepotřebuje znát zadání dopředu. Právě schopnost poradit si s úlohou, kterou ještě nikdy neviděl, je mnohem lepším důkazem matematické kompetence než rychlost při rozpoznání nacvičeného typu.
A tady se její vzpomínka na „sborníky TESTY“ obrací proti ní. Ona ji používá jako důkaz hrůzy tehdejšího systému: musela shromažďovat testy průmyslovek, gymnázií, obchodních akademií atd. Jenže pedagogicky to současně odhaluje problém její přípravy. Proč vůbec potřebovala masu minulých testů? Protože přípravu pojímala jako adaptaci žáků na konkrétní formáty. Namísto toho měla rozvíjet obecnější matematické a čtenářské strategie, které jsou přenositelné. Tohle je přesně rozdíl mezi kvalitním učením a drilem pro near transfer. Když dítě stokrát řeší úlohu stejné struktury, naučí se rozpoznat vzorec: „aha, tohle je tenhle cermatovský typ“. Dokáže ho pak zvládnout v podobné podobě. To ale ještě neznamená, že rozumí matematice natolik, aby stejné principy použilo v nové situaci. Čím více je příprava svázána s jedním stabilním testovým formátem, tím větší je pokušení učit právě takto. To je podle mě přesně jádro, které jsi pojmenoval. Růžičková považuje teaching to the test za přirozenou a správnou pedagogiku, a proto jí jednotnost připadá jako požehnání. Z perspektivy kvalitní didaktiky ale docházíme k opačnému závěru: dobrá příprava na přijímačky by měla být kvalitní výuka matematiky (a češtiny), nikoli výcvik v řešení CERMATu.
Růžičková: „Je jim fuk, že by deváťáky čekal ještě větší stres, než doposud. Neuvědomují si, že na místo současného CERMATU by se okamžitě nahrnuly do systému další a další testovací firmy, které by chrlily různé typy testů. A na ty by se pak děti musely připravovat. Nečekal by je jen jeden systém, ale hned několik.“
Líný učitel: Tohle je hloupé hned v několika ohledech. Právě různorodost přijímaček by mohla omezit patologický dril na konkrétní formát a vrátit přípravu k opravdovému učení. Růžičkové argument s přípravnými firmami je přesně obrácený. Jednotný, dlouhodobě předvídatelný high-stakes test je pro přípravný průmysl skoro ideální produkt. Máte jeden formát, archiv úloh, předvídatelné typy problémů a obrovskou populaci zákazníků. Dá se vytvořit kurz „Jak udělat CERMAT“. Kdyby byly zkoušky různorodější, přípravný kurz by paradoxně musel být méně testově specifický a více vzdělávací. Nemohl by slíbit: „naučíme vás těchto 23 typů úloh“. Musel by říci: „naučíme vás řešit matematické problémy“. A to je pedagogicky úplně jiný svět.
Argument „děti by se musely učit tři různé testy“ stojí na manipulativním předpokladu: že při každé změně testu se dítě musí naučit nový test. Ne. Pokud opravdu ovládá matematiku, češtinu, čtenářství a řešení problémů, má být schopné zvládnout různé korektně postavené úlohy právě díky těmto kompetencím. A něco, co Růžičková jistě ani nepochopí: Jestliže změna formátu přijímacího testu znamená, že se žák musí začít učit něco úplně jiného, pak to není argument pro jednotný test. Je to obžaloba způsobu, jakým jsme ho dosud připravovali. A mimochodem tím dostává úplně jiný význam i její věta, že „na tolik typů specifických přijímaček se v jednom kurzu děti prostě nepřipraví“. Správně. A právě proto je nemáme připravovat na specifické přijímačky. Máme je připravit tak, aby zvládly nespecifický problém, který ještě nikdy neviděly. To je správné vzdělávání!
Mimochodem, Růžičková v článku evidentně naráží i na moje heslo „Zapalte CERMAT“ a pro jistotu k němu připojuje obrázek hořící budovy CERMATu s mým portrétem. To je docela půvabné: současně mi vyčítá expresivitu prý „zřejmě proto, abych zaujal“, ale sama tuto expresivitu používá jako hlavní obrazový motiv svého textu. Samozřejmě nejde o výzvu k žhářství, ale o nadsázku vyjadřující požadavek na konec systému, který podle mého názoru škodí výuce. Jenže o argumentech proti tomuto systému se diskutuje hůř než o hořící budově. Takže místo kritiky mých argumentů dostaneme obrázek požáru a poznámku, že si „nevidím na špičku nosu“. Aha. Já ji tedy vrátím obrázek, který je jistě pravdivější a který článek uvádí. Já bych samozřejmě Cermat nezapálil. Jen bych všem dal na hodinu výpověď a budovu využil třeba na nějakou pěknou Montessori školu.
Zapalte Cermat
A k tomu stresu: Stres nezpůsobuje různorodost sama o sobě; výrazně ho zvyšují zejména vysoké sázky zkoušky a vnímaná obtížnost či nepřiměřenost testu. To odpovídá i meta-analytickým zjištěním o testové úzkosti. Její tvrzení je manipulativní lež, protože ve skutečnosti by to bylo přesně naopak! Představte si žáka, který matematiku dlouhodobě nezvládá dobře, ale výborně píše, komunikuje, čte, argumentuje, umí jazyky a chce na školu, kde jsou právě tyto schopnosti podstatné. Dnes ví, že ho může od vysněné školy odstřihnout sedmdesát minut matematiky, přestože matematické dispozice třeba s budoucím studiem souvisejí jen okrajově. CERMAT sám mimochodem nabízí „přijímačky nanečisto“ výslovně také proto, aby se stres uchazečů snížil, takže ani instituce samotná netvrdí, že testová situace stres nevytváří. Kdyby naproti tomu škola řekla: „Hledáme žáky s dobrým porozuměním textu, schopností argumentovat, jazykovým citem a motivací. Přijímačky budou právě z toho. Matematiku testovat nebudeme.“ Pak je pro takového žáka stres výrazně menší, ne větší. Ví, proč se na danou školu hlásí, ví, co škola hledá, a zkouška se týká schopností, které u sebe reálně považuje za silné.
Růžičková jako obvykle bez důkazu předpokládá, že různé přijímací zkoušky musejí znamenat větší stres. Přitom nastane přesný opak. Pro žáka je mimořádně stresující právě situace, kdy o jeho přijetí na školu, pro jejíž studium má výrazné dispozice, rozhoduje z větší části standardizovaný test z předmětu, který s profilem dané školy souvisí jen málo. Specializovaná přijímací zkouška může být pro uchazeče naopak srozumitelnější: škola testuje to, co považuje pro své studium za důležité, a žák se může opřít o své skutečné silné stránky.
A je tam ještě hlubší pedagogický problém. Proč vůbec máme předpokládat, že každý maturant musí při vstupu na střední školu prokazovat stejnou kombinaci matematických a češtinářských výkonů? Jednotnost je administrativně krásná, ale vzdělávací systém přece záměrně nabízí různé obory právě proto, že děti mají různé dispozice, zájmy a profesní směry. Tady se dostáváme k paradoxu: Diverzifikujeme střední školy, ale při vstupu na ně děti měříme jedním metrem. Ne, mě není fuk, jaký čeká stres deváťáky. Mě není fuk, že dnes dítě stresujeme z matematiky i tehdy, když se hlásí na školu, která by ji při vlastní volbě přijímacích kritérií vůbec nepotřebovala zkoušet. Ale bylo by férové odhalit, jakou motivaci má Růžičková, učitelka matematiky. Kdyby matematika nebyla tak potřebná pro přijímačky, její důležitost by klesla, stejně tak by ztratily platnost její výhružky žákům a strašení přijímačkami. Kdo by slyšel na ten její dril? A kam by se poděly peníze, které její škola kasíruje za přípravné kurzy na přijímačky, které tam vede?
Ano, to je okolnost, která celý Růžičkové pohled na přijímačky staví do zajímavého světla. Růžičková nabízí placené soukromé kurzy. Její aktuální „Nalejvárna 2026/27“ stojí 850 korun za čtyřhodinovou lekci a její program obsahuje přímo „řešení testu typu CERMAT“, „nácvik strategie vypracování testu CERMAT“, nácvik práce s časem i zápisu do záznamového archu. A tady se kruh uzavírá. Přesně tohle je ta mizerná pedagogika, kterou ve svém článku obhajuje: dítě se neučí pouze matematiku, ale také konkrétní test, jeho strukturu, taktiku jeho vyplňování a způsob, jak v něm získat co nejvíce bodů. Právě díky jednotnému a předvídatelnému CERMATu lze takový kurz velmi snadno postavit. Kdyby přijímací zkoušky nebyly předvídatelným souborem stále podobných formátů, nezbývalo by než učit děti něco mnohem užitečnějšího: matematicky myslet, řešit nové problémy, volit strategie a přenášet své znalosti do situací, které předem nacvičené nemají. Je ale fér čtenáři říct, že systém, jehož zachování hájí, je současně systémem, na jehož specifický testový formát sama připravuje děti i v placených kurzech. A hlavně je to krásná ilustrace celého problému: CERMAT nevytvořil svět, v němž se děti lépe učí matematiku. Vytvořil svět, v němž mizerní učitelé drilují žáky na CERMAT a navíc se ho zastávají. A ještě berou peníze za to, že svou práci neodvedli kvalitně v řádné výuce. Zapalte Cermat.
ZDROJE:
