Článek
V naší společnosti se stále najdou oblasti, kde spravedlnost pokulhává. Jednou z nich je systém výsluh — státem garantovaných bonusů pro bývalé příslušníky armády, policie či celní správy. Na první pohled to zní jako férová odměna za službu. Ale když se podíváme blíž, zjistíme, že v mnoha případech jde spíš o odměnu za loajalitu vůči režimu, který šlapal po svobodě vlastních občanů.
Dvojitý příjem bez výčitek
V podniku, kde pracuji, mám kolem sebe několik lidí, kteří pobírají výsluhu ve výši 15–17 tisíc korun měsíčně. A k tomu mají běžnou výplatu jako každý jiný. Nejsou nemocní, nejsou vyhořelí, nejsou v důchodovém věku. Jsou to zdraví, pracující lidé, kteří si k platu připočítávají státní rentu. Výsluhu, která měla původně pomáhat těm, kdo po službě nemají kam jít. Tady ale slouží jako pohodlný přilepšovák. A my ostatní to platíme.
Komu jsme to vlastně zaplatili?
Nejvíc mě zaráží, že mnozí z těchto výsluhářů sloužili jako celníci za komunistického režimu. Jejich tehdejší „služba“ spočívala v tom, že šikanovali slušné lidi na hranicích. Prolézali kufry a tašky, zabavovali walkmany, videokazety, VHS přehrávače, nedostupné sladkosti — a pak s tím sami kšeftovali. Nechránili stát. Chránili režim. A dnes za to berou výsluhu, jako by snad hájili demokracii.
Je to stejné, jako kdybychom vypláceli rentu estébákům za to, že dobře sledovali disidenty. Jen se to dnes tváří jako „odměna za službu“. Jenže komu ta služba vlastně patřila?
Parazitismus v uniformě
Promiňte, ale můj pohled na tyto výsluháře je stejný jako na ty, kteří pobírají sociální dávky a jezdí na úřady v mercedesech. Parazitují na systému, který měl původně pomáhat těm, kdo to opravdu potřebují. Výsluhy se zvrhly v státem garantovaný přilepšovák pro ty, co si to uměli zařídit. A zatímco oni si užívají dvojitý příjem, běžný pracující člověk se dře, platí daně — a sleduje, jak se jeho peníze rozplývají v systému, který odměňuje minulost, ne zásluhy.
Kde je spravedlnost?
Výsluhy by měly být přísně vázané na zdravotní stav, nemožnost dalšího uplatnění, nebo skutečně rizikovou službu. Ne automatické pro každého, kdo si „odsloužil“ pár dekád v uniformě — zvlášť pokud ta uniforma sloužila režimu, který lidem bral důstojnost.
Je čas se ptát: komu sloužíme dnes? Těm, kteří sloužili lidem — nebo těm, kteří sloužili systému proti nim?
Hlas občana má sílu
Pokud se s tímto stavem nechceme smířit, musíme o něm mluvit nahlas. Psát, ptát se, tlačit na politiky, sdílet zkušenosti. Hlas občana má sílu něco změnit — ale jen tehdy, když se ozve. Mlčení je souhlas. A já už mlčet nebudu a VY také nemusíte!
