Článek
Souznění přírody a člověka je možná jen milnou frází, protože každý si tento pojem přizpůsobuje své vlastní nátuře. Ale je to opravdu souznění?
Podívejme se třeba na mravence. Svým dětem vyprávíme příběhy o tom, že mravenečci jsou velmi pracovití. Říkáme jim: „Buď také pracovitý a budeš v životě šťastný.“ Jenže…
Ano, je tu jedno velké „ale“. Dnes maminka při přípravě oběda nadělala na kuchyňské lince nepořádek a najednou je tam plno mravenců. Tatínek proto musí rychle sehnat nějakou chemickou zbraň a těch pracovitých zvířátek se zbavit.
Znamená to tedy, že když budou děti pracovité, ale ocitnou se na „špatném místě“, nebo budou mít dokonce jiný názor než dospělí, také je jednoduše zavrhneme?
A můžeme pokračovat dál. Dětem říkáme, že každá rostlina má v přírodě své místo. To, že se nám nelíbí, ještě neznamená, že není důležitá nebo že nepomáhá jiným organismům. Stejně jako zvířata se i rostliny umějí přirozeně bránit.
Co třeba cannabis, tedy konopí? Je to opravdu zlá rostlina, která z lidí dělá závislé feťáky? Proč si ale nepřiznat pravdu? Tato rostlina jednoduše roste stejně jako rajčata nebo okurky. Je snad zelenina zlou nebo návykovou komoditou? Samozřejmě že ne.
Konopí může některým lidem zachránit život stejně jako mnoho jiných léčivých bylin. Naučme své děti, že chudák cannabis z lidí feťáky nedělá. Jsou to lidé sami, kdo neumí zacházet s vlastní odpovědností. Nejdříve si připadají jako machři, potom pro ně zakládáme sbírky a organizace, do kterých putují velké peníze na léčbu jejich závislostí, a někteří se nakonec ke svému zlozvyku stejně vrátí.
A tak se heřmánku v lidském světě daří skvěle, zatímco cannabis je označován za zlého lotra. Jak zvláštní a zároveň hloupé tvrzení, když přitom tato rostlina pomáhá tolika lidem ve zdravotnictví.
Co budeme s dětmi dělat o víkendu? Nejspíš je vezmeme z paneláku do nákupního centra, do nafukovacích hradů a herních zón, kde po sobě budou s tatínkem střílet z plastových zbraní. Celý den zakončíme „skvělým“ jídlem v mekáči. Ale proč ne? Děti se přece do mekáče těší a ještě dostanou dárek v podobě další plastové postavičky do sbírky.
Vzít dítě do přírody je dnes skoro až nebezpečné. Musíte mít dobitý mobilní telefon, spoustu sprejů proti všemožné havěti a nejspíš pojedete na kole, takže potřebujete i lékárničku. Navíc v lese nepotkáte žádný stánek s občerstvením.
Celou dobu se bojíte, aby dítě nespadlo ze skály. Také musíte na každém hezkém místě udělat společné selfie na sociální sítě. Co kdyby dítě spadlo do vody? Nebo se spálilo na slunci? A co když ho štípne vosa, odře si koleno nebo si strčí do pusy něco, co tam nepatří?
Je to s tou přírodou opravdu těžké. Chudák rodič.
Už téměř chápu, proč je pro některé jednodušší nasadit dítěti virtuální brýle a odvézt ho do nějaké haly, kde se kolem něj příroda promítá na dosah a všechno je dokonale bezpečné. Vždyť je přece mnohem jednodušší nechat technologie dělat to, co bychom měli děti učit sami – poznávat svět vlastníma očima, vlastníma rukama a vlastní zkušeností.
Jak je to tedy s naším souzněním s přírodou? A co budete o víkendu dělat vy?
Palec nahoru všem rodičům, kteří dávají svým dětem prostor objevovat přírodu bez mobilních telefonů, neoblékají je jako výkladní skříně a chápou, že dítě se venku může zašpinit. Že může spadnout, odřít si koleno nebo se umazat od bláta. A že když se stane nějaká drobná nepříjemnost, není důvod propadat panice, ale je to příležitost naučit dítě zvládat skutečný život.
