Vesnice s českou školkou i školou má ruské ostřelování na doslech

Bohemka, další zapomenutá vesnice na Ukrajině

Dnes to je asi nejbližší česká komunita současnému válečnému konfliktu na Ukrajině. Pokud ovšem neberu v úvahu téměř zaniklá místa na Krymu a jeho okolí a Veselynivku ležící o 45 km jižněji než ona Bohemka. Zas tak dobře tu situaci tady neznáme. Návštěva této vesnice mě lákala už delší dobu. Především proto, že zde mohli žít potencionální příbuzní větší části otcových strýců a tet, Hortové.

Bohemku, ležící v Mikolajevské oblasti, založili v srpnu roku 1905 potomci českých pobělohorských evangelických exulantů původem ze Zelowa v Polsku. Byli to bratři Ignác Andrš, Fridrich Horta, Fridrich Jelínek (*1867, †1957), Pavel Poláček (*1879, †1957) a František Zlatník (*1868, †1933) se svými rodinami. https://cs.wikipedia.org/wiki/Bohemka. Další vyčerpávající informace najdete na http://bohemka-ukrajina.wz.cz/ Bohemka se dělí na dvě části, hlavní a na další, zvanou Účastek, někdy také Mirotín! Prakticky titíž zakladatelé se podíleli i na založení zmíněné Veselynivky, v roce 1912.

Naše cesta od Rovna do Bohemky, byla nejdobrodružnější z celého ukrajinského výletu. Z oblíbené ubytovací základny, Velké Omelyany, jsme vyrazili v pondělí 12. 10. 2015 před devátou hodinou. Byl jsem si jistý, že do Bohemky dorazíme v dohodnutou dobu, tedy mezi 15. a 16. hodinou! Tak jsem byl domluvený s předsedkyní českého spolku paní Olgou Andršovou. Velkou Omelyanu jsem si oblíbil proto, že motel leží přímo na dálnici a do Rovna to je necelých 11 kilometrů!

Ale zpátky k cestě do Bohemky, která je přece jen poněkud delší! Podle plánování na mapách.cz to je přesně 575 kilometrů. Má to ovšem háček, ne-li rovnou dva. Úsek mezi Žitomirem, kam vede silnice dálničního typu, a kyjevskou dálnicí na Oděsu u města Stavišče 150 km dlouhý je hrozný! Přitom už průjezd Žitomirem je náročný z jednoduchého důvodu, ve městech jsou horší vozovky než mimo nich! Prostě těch 150 km vedlo sice hlavním tahem, který je ale určen pro automobily vyrobené v Rusku. Na to jsem přišel bohužel pozdě. Po děravé vozovce, plné děr, kterým říkávám „past na mamuta“, jsem jel stylem jako místní řidiči. To je ovšem se škodovkou trestuhodné. A trest se záhy dostavil! Na 252 km dálnice Kyjev – Oděsa první defekt. Náhlá ztráta tlaku pravého předního kola! No nic, vyměnil jsem za rezervu a po několika km v pneuservisu dofoukali. Na kole s defektem byly patrné stopy po „ruském“ stylu jízdy. Následných 125 km jedu trochu zaraženěji, při vědomí rizika jízdy bez rezervy!

Do Bohemky přijíždíme, po malém zakufrování na předcházející odbočku, o hodinu dříve, než bylo plánováno. Frustrující je zjištění po dojezdu, máme druhý defekt na levém předním kole! Nebylo překvapením, že trojice mladíků, která se záhy objevila, pozdravila česky. To už se ale okolo nás pohybují jak vedoucí místního Spolku paní Olga Andršová, tak i Vladimír Hort který byl mezi těmi třemi.

Paní Olga nás vítá a informuje o programu, jaký se nabízí. Předpokládala, že máme program vlastní a je překvapena jednoduchostí našeho požadavku, prostě se setkat s českými občany Bohemky. Domluvili jsme se na tom, že nás ubytují v jejich Betlémské kapli, kde mají pěkné zázemí pro návštěvy, jako jsme my, tedy z Čech! To už je s asistencí Ludmily Sverdlové, kazatelky místního sboru. Obě nám s hrdostí předvádí, co se jim podařilo po roce 1992 vybudovat. Nás zaujalo nejvíce minimuzeum s předměty, které si první Češi do Bohemky přivezli, stejně tak, jako vzácné tiskoviny a knihovnička vůbec.

Vladimír nabízí pomoc při opravě defektů a během dne dojde i na pořízení náhradních pneu, ty původní dvě jsou nepoužitelné! Pneumatiky poskytl jeden místní občan za směšnou cenu 1 kus 300 hr (1hr= 1,15Kč)! O ceně vůbec nediskutuji, nakonec ty gumy potřebuji a jsou téměř nejeté! Vladimír mi po přesunutí auta k Betlémské kapli (Václav Andrš zapůjčil svou rezervu, abych tam vůbec dojel), bere oba defekty k sobě, aby je zítra dal opravit.

Mezitím se ubytováváme a poté jdeme na večeři, na kterou nás pozvala kazatelka Ludmila. Je dojemné, jak se o nás všichni starají. Po večeři ještě navštěvujeme dům paní Olgy, kde probíráme život v Bohemce, o propojení místních rodin s Mirotínem a Michalovkou, možná i s Boratínem, tedy s vesnicemi na bývalé Volyni! Oba Andršovi mluví, stejně jako všichni, se kterými jsme se doposud setkali, výborně česky. Po silných zážitcích jdeme spát. To netušíme, že budeme mít ráno ještě jeden.

Další den ráno zjistíme, že jsme měli v noci návštěvu, zatímco jsme tvrdě spali, myšky nám ožraly koláče a sýr, které jsme nechali na stole v jídelně! No nic, šlo to u Sverdlovů slepicím. Dopoledním programem byla návštěva školy. Základní škola, zde první čtyři ročníky, slouží pro 14 žáčků. Součástí je i školka pro 15 dětí předškolního věku. Vyučuje se zde česky, samozřejmě s tím, že se musí vyučovat i ukrajinský jazyk. Učitelky a pracovnice školy – Kateřina Rajchertová – pracovnice školy, Alla Kušnirenková – 4. třída, Ljubov Jelínková – 3. třída, Viktoria Osypenková – 1. a 2. třídy. Paní řiditelka Naděje Andršová nám umožnila exkurzi všemi třídami i školkou.

Pro nás nejzajímavější bylo zjištění, že si učitelky navzájem poskytují „kredity“ potřebné k dosažení nároku na plat! U nás věc nevídaná, a asi i nemožná! Děti nám předvedly trochu recitačního umění, odrecitovaly česky dvě básně, zazpívali i české písničky. Potom můžeme být svědky „školního“ oběda a uložení školkových dětí na lůžka. Při podávání obědů aktivně pomáhají děti z vyšších tříd, 3. a 4.

Po prohlídce školy následuje oběd u paní kazatelky. Bylo jím, kromě klasického boršče, příjemné překvapení z bohemské kuchařky – klusky z vařených brambor (u nás doma se dělaly tzv. dubletové)! Recept je možné získat zde http://exulant.evangnet.cz/?q=system%2Ffiles%2FBohemska_kucharka_2009.pdf.Docela jsme si na nich pochutnali. Já určitě.

Odpoledne jdeme na místní hřbitov, kde se setkáváme s řadou mezi volyňskými Čechy již známých jmen. Naplňuje mě to nostalgií. Na tak vzdáleném místě, tolik společného! Po vytvoření fotodokumentace se ozývá telefonem paní Olga, že máme naše kola již opravena (na discích byly deformace od výmolů) a za krátko je Vladimír doveze. Proto se ihned vracíme, aby se na nás nečekalo. Disky perfektně opravené, gumy v pořádku a požadovaná cena? Prý 100 hr! Dávám Vladimírovi 200 a to ho musím ještě přesvědčit.

Večeři máme domluvenou u Hany Dončenkové rozená Petrákové, která se zatím jako jediná, spolu s dcerou, chystá vystěhovat se do ČR. Řeší se přitom jak čelit nepružné, nebo liknavé práci našich zastupitelských úřadů. Každá rada je tu těžká, u nás v ČR se vše prezentuje jako po drátku běžící, zde slyšíme opak! Hlavně stížnosti na mnoho byrokracie! Předtím ovšem ještě máme příjemné popovídání si s maminkou Václava Andrše, paní Marií Andršovou, rozenou Hartovou.

Paní Marie hovoří nejčistší češtinou, se kterou jsme se zde setkali. Má v hlavě mnoho vzpomínek, probíráme vše, co si mohla pamatovat. Kouzelná babička! Den opět zakončíme u Andršů, zapíšeme se do kroniky obce, vyměníme si kontakty a se slibem rozvíjení dalších vztahů a návštěv se s díky loučíme.

Ráno už jen odevzdání klíčů od tak atraktivního místa noclehu, ještě jednou poděkování za přijetí a laskavou pomoc, se plni příjemných pocitů loučíme s Olgou Andršovou i Bohemkou! Po celou cestu do další destinace, Žitomiru, probíráme ty neskutečné zážitky a pocity! Škoda jen, že mé působení v SČVP potom tak náhle skončilo.

V Žitomiru si nás rozebraly členky místního spolku na nocleh. Večer absolvujeme posezení v jejich klubovně, kde nám předvádí, jakou osvětovou činnost praktikují. Mají toho docela dost a zdá se, že jsou jako spolek poměrně dost známé. Druhý den dopoledne jdeme do oblastního rozhlasu, kde s námi redaktorka nakloněná Spolku, odvysílá naživo krátké rozhovory na téma Volyňských Čechů. Dále už následuje cesta, směr Rovno či spíše Mirotín.

Tam jen krátká zastávka u jedné preselenice, tak se označovali lidé ze Slovenska a Polska, kteří měli nahradit z Volyně vrátivší se Čechy. Potom rozloučení s Lenou Podhajskou a odjíždíme ke Lvovu, kde v hotýlku Katarina a druhý den ráno domů, do ČR.