Cesta z Volyně do Uruguaye

Ta informace o místě narození mého otce – Mirotín, SSSR, při udávání dat rodičů, mě od dětství stále fascinovala. Věděl jsem, že otec, jako volyňský Čech, bojoval ve Svobodově armádě. Doma jsme měli na tu tématiku spoustu knih. Tituly „Z Buzuluku do Prahy“, nebo „Směr Praha“ a další, jsem měl záhy všechny přečtené. Naše raně poválečná generace problematiku II. světové války dost znala a také ji chápala.

Od mládí jsem slýchával o tom, že někteří příbuzní z otcovy strany, tedy z Volyně, se vystěhovali do Kanady, ale někteří také i do Jižní Ameriky. Jenže to bylo v době dětství tak vše, a co jsem o této problematice věděl. O životě na Volyni se doma příliš nemluvilo a až později jsem věděl proč! Označení Volyňák totiž bylo div ne hanlivé, a tehdejší režim neměl o vylepšení jejich obrazu žádný zvláštní zájem. Osvěta o tom, kdo to byli reemigranti z Volyně, nikdy neproběhla, a tak to nepochopení přetrvává dodnes. Informace se nešířily tak jako dnes. V současné době sice funguje Sdružení volyňských Čechů, ale jejich zájmy jsou spíše parciální, spočívající v prezentacích jednotlivých obcí a nebo jednotlivců.

Ale zpět k tomu americkému stěhování! V průběhu celé doby, kdy Češi v Rusku, potažmo na Ukrajině žili, docházelo k jejich pohybům. Kdysi jsem si to označil jako poziční nestálost. Jejich ochota změnit místo působení byla obdivuhodná. Tyto zkušenosti jsem získal hlavně při tvorbě rodokmenu, kdy jsem postrádal jakékoliv informace o sestře mého děda. Můj praděd Alois Sazeček žil se svou rodinou ve Straklově Českém. Tam se můj děd Václav Sazeček i jeho sestra Marie pradědečkovi v prvním manželství narodili.

Po přestěhování do Mirotína v roce 1910, se tam Marie vdala. Což dokládá zápis v „Knize sňatků“ založené roku 1909 při baptistickém sboru, číslo 84. Stojí tam, že „Do stavu manželského vstoupili dne 31. července 1921, Petr Koreň vdovec 34 roků syn Petra Koreně a ženy jeho Darije rozená Solata, s pannou Marií Sazečkovou, dcerou Alojzija Sazečky i ženy jeho Františky, rozené Melichová. Sňatek vykonal kazatel sboru Mirotínského v domě modlitebním v Mirotíně Pavel Sláma“.

O těchto příbuzných jsem však doma nikdy neslyšel. Nakonec otec svou tetu Marii v podstatě nemohl nikdy vidět. Teprve práce na zmíněném rodokmenu mě přinutila hledat je! Současné moderní technologie nám dávají nebývalé možnosti. Díky internetu a své znalosti portugalštiny a španělštiny, jsem při vytrvalém pátrání našel stížnost jakéhosi Uruguayce, jménem José Koren Sazenchek, na špatně provedenou operaci šedého zákalu. Díky znalosti užívání a stavby příjmení Iberijců jsem si byl jist, že se jedná o člena rodiny, kterou hledám. To en v Sazenchek jsem, jak se potom ukázalo správně, považoval za chybu transkripce. Díky uvedené adrese José Koreně ve stížnosti, jsem sestavil kontaktní dopis a s nadějemi ho poslal do Uruguaye.

Po půlroce čekání na odpověď jsem tuto stopu téměř vzdal. Po roce jsem se k této informaci vrátil a hledáním internetových kontaktů ve městě Paysandú, odkud ten Koreň měl být, jsem se dopracoval k nebývalému úspěchu. Ozval se mi člověk, blízký soused, který José Koreně osobně zná. Potom už to šlo jako po drátku. Maily stíhaly jeden druhého, přihlásila se i dcera Josého Cristina a dostal jsem i jejich osobní pozvání.

Po několikaměsíční konverzaci mezi mnou a Paysandú padla domluva a já potom vyrazil 19. 4. 2015 ráno na celý měsíc směrem do Latinské Ameriky, do uruguayského Paysandú. Letěl jsem z Mnichova přes Paříž do Buenos Aires. Potom už jen 25minutový skok do Montevidea a 20. 4. 2015 jsem v 10:20 stál na uruguayské půdě! V jednu hodinu odpoledne potom odjíždím z centrálního autobusového nádraží Tres Cruses do cílového města Paysandú! Luxusní autobus tam jel přesně pět hodin. Město jsem měl prostřednictvím map v Googlu prostudované a už za 20 minut jsem před domem Josefa!

Setkání s ním a jeho ženou Glorií bylo velice emotivní, pro obě strany! Prožil jsem potom v Uruguayi celkem čtyři týdny za příjemného zjišťování místních poměrů našich příbuzných. Hovořil jsem prakticky se všemi neteřemi a synovcem Josého, ale i s jeho dcerou Cristinou, u které jsem strávil poslední týden pobytu. Rodina není velká, ale jedno je jisté. Odchodem Josého ze světa toto jméno zde zanikne, přestože Petr Koreň (*1887, †1943) měl celkem s Marií (*1900, †1977) pět dětí: Anna a Juan se narodily ještě na Volyni, zřejmě v Michalovce. Další už v Uruguayi, Esperanza, José a Maria, tak se následníka ve jméně od svých dětí nedočkal. Juan zemřel bezdětný a José má pouze zmíněnou dceru! Rodina Koreňových má v současnosti nejméně 26 žijících přímých potomků a s nimi ještě 13 jejich partnerů. To ale nic nemění na tom, že jméno Koreň v Uruguayi zanikne.

S podivem jsem tam konstatoval, že nikdo z těchto příbuzných ani netušil, že jsou napůl českého původu. Kromě pár slov (vareniky, boršč a dobre utro) José už nic dalšího neznal. Nakonec v žádostech o cestovní doklad měl Juan u země původu napsáno Polsko. Což byla v době jeho narození pravda. Ale stejně jako u Čechů odcházejících v polovině 19. století do Ruska jsem u rodiny Petra Koreně (a nejen u něho) obdivoval tu odvahu odejít do absolutně cizího prostředí. Snad to, že tam odjížděl s misijním posláním bylo částečným vysvětlením. José hovořil o tom, že jeho tatínek byl částečně placený nějakou Rockefellerovou nadací za misijní činnost. Nakonec po jeho smrti vyšel o něm a Marii v místních novinách článek, jako o ruských misionářích.

Celý pobyt v Latinské Americe ve mě zanechal silný pocit, podobně jako předchozí návštěvy na Volyni, kterou jsem z velké části poznal při navštívení více jak 60 vesnic a měst. Stejně jsem se cítil například i v české vesnici Bohemka (Mikolajevská oblast) loňského roku. Asi ne na každého, ale na mě všechna ta poznání působí velice emotivně a dává mi jistý pocit hrdosti na všechny ty, kteří museli odcházet z různých důvodů ze své domoviny!

Drobný dodatek redakce Exulantu, kde článek vyšel ve věstníku č. 46: Podle publikace O. Rejchrta: Paprsky kalicha v letorostech Čechů z Volyně, Petr Koreň byl misionář ruské národnosti, který se narodil v Kursku asi v roce 1886. Teologii vystudoval v Anglii. Po studiích působil v Americe, odkud přijel nějakou dobu po 1. světové válce na Volyň. V dubnu 1921 se stal kazatelem českého baptistického sboru na Michalovce, který v té době neměl vlastního kazatele. Jeho kázání přitahovala hodně posluchačů z řad Čechů i Ukrajinců. Shromažďovací místnost byla brzy nedostatečná. Proto za jeho působení byla v krátkém čase postavena nová dřevěná modlitebna o délce 16, 5 m a šířce 10 m, která byla slavnostně otevřena 15. října 1922. Působení na Michalovce Petr Koreň ukončil v roce 1923. Založil na Volyni několik baptistických sborů. Pak odjel jako misionář do Uruguaye. Dobroslav Stehlík (Exulant)

Děkuji panu Stehlíkovi za doplnění informace o Petru Koreňovi.