Článek
Co předcházelo?
My si ještě prožíváme druhý víkendový pátek (11. 3. 1983) naplno. Někde se slaví narozeniny, jinde se pokuřuje marihuana, ale nikdo z nás nepochybuje o tom, že víkend bude zase jako vždy skvělý. Jak jsme se tehdy všichni mýlili! Totiž zatím tam v těch okolních kopcích a lesích ležících nad usínajícím městem Alto Catumbela, v dobře známé oblasti Águas Claras, se připravují bojovně naladění vojáci UNITA k přepadu téměř spícího města. Ani oni prý netušili, koho ve městě ráno potkají.
Co následovalo?
Do tohoto následného sobotního rána mě probudila nepříjemná, poměrně silná střelba, která se ozývala až odněkud z Bairro Três, a protože bylo teprve čtvrt na šest, pokračoval jsem ještě ve spánku. Ten však neměl mít dlouhého trvání. Kwačové, jak tady říkali místní protivládním povstalcům, se zřejmě rozhodli, že už se dnes nevyspím. Bylo šest a střílelo se okolo lesíka mezi závodní jídelnou a fotbalovým hřištěm. Pouhým sluchem se dalo rozeznat, jak proti sobě bojují dvě velké skupiny. Bydlel jsem totiž až na severovýchodním konci sídliště Bairro Um, tak tu bylo dobře slyšet ze tří světových stran.
Začal jsem se oblékat a šel zkontrolovat situaci oknem koupelny. Obraz, který jsem spatřil, mi doslova vyrazil dech. Směrem od řeky Catumbela přes všechny naše ulice, utíkaly nahoru stovky a dost možná, že tisíce lidí vyděšených probíhajícím bojem. Sledoval jsem, co se bude dít dál, a nepříjemná překvapení pokračovala. Několik domorodých ozbrojenců, vedlo mezi sebou rodinu ředitele CCPA, Nuno Borguês da Silva, ulicí směrem k Pôsto Médico. Žena ředitele Fatima, i jejich tři malé děti, se přitom tvářili hodně vyděšeně. Oni ti vojáci, kteří je vedli, se značně lišili od vládní FAPLA. Měli všichni čepice hnědé barvy s kšiltem a někteří z nich navíc ještě takzvané anténky ze spletených vlasů, tedy typický africký účes, který byl ve FAPLA oficiálně zakázaný.
Udělal jsem si bleskovou snídani, plynový dvouvařič napájený z bomby mi naštěstí fungoval, elektřina už několik hodin nešla ani z náhradního zdroje. Dobrá černá káva a k ní dva krajíce chleba se studeným pečeným vepřovým, které jsem měl původně připravené od včerejška k dnešnímu obědu, měly být pro mě na dlouhou dobu nedostižné. To jsem ze zcela pochopitelných důvodů nemohl tušit. Klid kolem našich domů po další půlhodině byl přímo hrozivý! Nikde jsem nezaslechl žádné hlasy, ani našich lidí, co však bylo zvláštní, že nebylo slyšet ani hlasy žádných Angolanů. Ze samé nervozity jsem si ještě jednou ulehl na rozestlanou postel a intenzívně přitom přemýšlel o tom, co se bude dít dál. A skutečně se zanedlouho také dělo. Rozbíjení skel v oknech anebo dveřních výplní u sousedního bytu ze strany od naší továrny kolem čtvrt na devět, mě již varovalo o blížícím se nebezpečí.
Rozhodl jsem se k útěku do prostoru na druhé straně zadního traktu, do domu číslo 16 ležícího na Rua Checa. Chtěl jsem se ukrýt tam naproti, v domě dětského klubu, který nebyl obydlený. Ovšem Kwačové byli o mnoho chytřejší, než jsem si myslel. Nechali totiž jednoho z nich, aby jim zajistil východ ze zahrady a já mu tam vletěl přímo pod ruku. Ten voják prostě jen s ke mně napřaženým samopalem zavolal: „Camarada! Venha cá!“ (soudruhu pojď sem). Na to se nedalo udělat nic jiného, než ho prostě poslechnout a jít k němu. Měl jsem přitom také ale velké štěstí, že ten hoch nezačal střílet. Po vykročení z branky jsem periferně zahlédl vlevo od sebe nějakou postavu a nato jsem reflexivně ucukl o jeden krok zpět.
To ho mohlo vyprovokovat k nějaké nepředložené činnosti. Naštěstí se tak nestalo. Šel jsem pomalu k němu, a přitom si ho prohlížím. Jeví se mi jako ani ne dvacetiletý hoch. On, jak k němu přijdu blíž, ihned zahlásí: „Camarada tenente. Tenho aqui um búlgaro!“ Po mém upozornění, že jsem Čech a nikoli Bulhar přidal pouze opravu, že tu má jednoho Čecha. Nato sem přiběhlo odněkud z druhé strany domu několik vojáků, z nichž jeden, zřejmě ten oslovený poručík, mě informoval o tom, co se mnou bude. Oni jsou prý vojáci UNITA a já budu odveden spolu se všemi našimi lidmi na jih Angoly, kam dojdeme za čtyři až šest týdnů pochodu. Odtamtud nás potom dopraví do země našeho původu.
A tak začala dlouhá cesta, která skončila až 23. 6. 1984 příletem do Prahy.
Lubomír Sazeček, bývalý zajatec UNITA.
