Dvě spřízněné rodiny na Volyni

Přepis zachovalých originálních poznámek rodiny Grmelových z jejich cesty na Volyň.

Ignác Grmela

V roce 1872 v měsíci dubnu sme se vipravili po prve na Rusii. Bidlište naše bylo v Prostějově na Moravě, kde sme měli v Žešovské ulici domek který otec prodal za 2.000 zlatych. Otec se zaměstnaval krejčovskym Mistrem, kdež se uněj nachazelo několik dělníku, praci nejvíce příjimal s fabriky tojest od obchodníka Žida Mandla. Tež byl otec vitečny Hudebnik. Hraval on směskou kapelou. Když uznal, že jest jeho mzda vipočitana jen na vezdejši hleba, probudoucnost nic, tu počal přemíšlet jakby svím dětem zabezpečil hleb vezdejši, nato onen čas byly plne noviny članku o rusii otec byl milovnnik četby a zvlašte novostí, tak vněm vzikla touha visťehovat se na rusii, kdež byl tenčas vydán vzlaštní manifest pročeši že budou se polzovat všemi pravami a jich sini nebudou vojakami a pozemek baječne laciny. Jak više oznacinem roce vipravilo se několik Mužu z Moravskeho kraje na podívanou narus Kdež se jim i zalíbilo a zakoupili si majetky v Městečku Sokolově v Žitomirském ujezdě Volinske Gubernii. Za zvlaštně vihodnych podmínek. Velkostatkař Majitel Sokolova prodal i jednotlivci dalmu pozemek inžiny zem odměřiti na to pozaplaceni vidal kupni umluvu tak zvany kupči krepost. Cena pozemku byla 20r jeden mork. Zem piskova černy pisek vječinou lesem porostla kde se nachazelo 300 silneho boroveho dřeva višky 10 až 12 sahu strmu vzdaleno od guberskyho města Žitomiru po silnici 20 verst, tak se to otci zalibylo ono všem, kdeři tam napodivanou bili zakoupilo asi 30 Hospodařu položili zadatky 5 r na mork. Otec zakoupil pouze 20 morku, mislil že dylkou času si muže přikoupit. Na to se vipravil spět na Moravu pro rodinu jelikoš byl otec prozíraví a všeho si bedlivě všimnul uznal že žadne hospodařské načini není vrussi onen čas ke koupi tak se na vše připravil nakoupil všechny Hospodařské přinadležitosti. Homouty na koně pluch železo na brany motyky lopaty vubec všechno nařadi hospodářske.

V Měsici březnu 1873 roku jsme se přisťehovali do Sokolova v provodu dvoh stričku a tetičky naše rodiny byla 5 duš. Sestra anna v staři 13 roku, mě bylo tojest Ignaci 6 roku a bratru Josefu 3 roky. Jeli sme ze Šluce Polany povoze do sokolova, cesta byla k plači, tak špatna že nas zvoštek tj. forman bez počtu převrhnul a to do kaluhy. To se našim pruvotčim nezamlouvalo, celou cestu reptali na rusko ač ono i toho zasluhovalo. Po dvoudenim pobytu v sokolově strejčkové matku přemluvili, že v Rusku ani Buh není, oni byly zaryty katolici a otec nas zabidl do pravoslavné církve, což jim přišlo se vsim nepovědome, tak třetiho dne po pobytu v nově vlasti jsme se vipravily spět na Moravu. Všechno hospodařske nařadi jsme nechali v Sokolově a otec ostal také v Rusii, čekal na pana až přide byl jakorat na vijezdě žemu vrati zadatečny peníze a mi z matkou s Strečkami sme jeli zpět, oči nam od plače neusichali. celou cestu sme plakaly, a matka cela strapena, dala strijci peníze na zapraveni cestovni outraty, to bylo bezedno. Stryc si popřal dle libosti a oučet sebou vzal tam na večnost. Ta cesta nas stala 700 r ponevač všechno nařadi ostalo v rusii.

Otec nemohl pana dočkati, tak fše splnomocnil Krajanu Vrapcu, ten se zavazal že až pan přijede zadatek vizvedne a načimi proda a stržene peníze pošle odci na Moravu, ač Bohu žel nato zapomněl a doposud se zoučtem nepřihlasil. Tak jsme se později doznali i jemu nebyly peníze požehnany přišel pry ovše, jak zni přislovy kdo touži po cizim, přichází osve. Po navratu z rusie sme žili na Moravě rok, po roce opět otec měl touhu do ruska a také svoje přani vyplnil, poněvač moc čechu se stěhovalo doruska, tak smese opět vidali po druhé do Ruska, ale samy tojest pouze naše rodina.

V roku 1874 sme se přistěhovali opět do Ruska a to do Zdolbynova v měsíci březnu. Tam Otec najmul byt, kde jsme prozatimně ostavali. Otec jezdil a hledal kde by bylo vyhodněji zakoupiti hospodařstvy, poněvač tenkrate se mnoho spolku zbyralo na zákoupeni velkostatku. V tu dobi se schazel spolek na zákoupeni v Straklovského iměni ve vyměře 1029 desatin. Sešlo se 72 hospodařu a majetek od poměštiku skřineckych zakoupili ze 45 tisíc rublu, na tři termyny na splatku, jak podotknuto 72 hospodařu z nich nebyli hospodaři vůbec ani dva. To byl sebrany pouze řemeslinicky a dělnicky lid s malým kapytalem, tak že malo jich bylo žeby vladly měnim do 2000 tisíc rublu vječinou bylo majetni od 500 set do 1000 rublu. Pozemku si zakoupily vyce než jim peněs stačilo a přitom se dobře žilo, maso bylo lacene za 2 kopejky libra mohl si vybrat. to nejleopší prase možno bylo koupyt za 5 r pěkný vikrmeny. Krava slušna byla ke koupi do 20 r a kuň ne drašší. jelikož bylo maso laciny, tak se vařilo smažilo a jedlo se co duše račilo přitom se htělo pít, to bylo první jak se majetek zakoupil, přistěhovali se pokupitele do zamku kde vespolek do rozměřeni a postaveni svého obydly, ostavali porhomadě, hned první byla hospoda ustanovena nani misnost v zamku, kde p. Veverka čepoval semydubske již pivo. tam bylo cele dni ynoci živo, dokud byly rakousky tak to šlo bez meze, ale Bohu žel těch mnoho nebylo. Jak řečeno majetek měl byti proplaceny na tři termy, při poslednim termynu teprve dostaly hospodaři vlastnictvy tojest kupči krepost.

Prvni termyn se složil 15 tisíc rublu co za prodažni, a zavaznik byl jestly by kupujici nedodrželi a včas neproplatili termyny tak složene za prodažni peníze prodadaji. Hlavni kupujici byly co s poměštikem vijednavali p. Haba, p. Olíč. U druhe Anton Projm, p. Kubišta, p. Hnitl, p. Veverka. u jene pana Oliče obdržel co kupujici 30 morku a pan Haba nic, pan Huba byl naznačen od obce za staršiho který přijimal složene peníze a je doručil velkostatkaři včem on jeho kvitoval, přišlo se platit druhy termyn a peníze již byli vičepovany, vječina jest na to zapoměly s roskoše, tady bolo zapotřeby do mesice 15 tisíc rublu, jak nebudou propadaji zadatečné peníze, tu šlo do tenkych, kde je vzít, prodat žádný nic nemohl neměl pravo až po završeni kupni smlouvi. Tu bylo nařku a bědovani ono také bylo co nařikat, ale jak se řika dyž je nouze největši, pomoc Boži nejbliši, tak se i stalo i u nas, někteři rozumni hospodaři nestratili ducha přitomnost. jelikož ten čas, mnoho novih čechu ze zahranic se na Rus stěhovalo, a majetek u sameho vokzalu, to jest stanice se nachazi tak se stalo že mnoho novih hospodařu se dali přemluvit, a převzali od hospodařu kteři nemohli sve termyny dodržeti, a kde kdo měl jaké peníze do hospodařstvy, tak je založil, aby se složil druhy termyn, s Boži pomoci byly peníze na druhy termyn sebrany a při 10 hospodařich p. Habu na vručeni odevzadny. P. Haba člověk spravedlyvy byl souhlasny, jak naznačeny. Hospodaři počitali balíček za balíčkem, on jim věřil a peníze skladal do baliku, ale ráno mu přeci nedalo a peníze si sam přepočítava a po jeho přečitaní se mu nedostavalo 700 r, hnet přijde k memu otci a povida mu to co se stalo, že je velka mylka. Otec jako muzikant, jestliže bylo zapotřeby schuzi, tak vzal trupku a zatroubyl a hospodaži věděli co to znamena, že bude schuze, tak se všichni sešli už ten večer do pozni hodiny. peníze počitali a otut přímo nekřtený otřep, navčivyly přitom i mému otci se stalo neháda on jest byval velice na peníze, tj. když ze schuze přišel, kde peníze skladali, Bohudík že co měl větši peníze tak je obci založil ostalo mu pouze 25 r na živobiti, jelikož nás ostavalo v jednom sale 25 rodin, měl jest každý svůj koutek a ten si svimy kysnamy obložil, myslil že je doma položil peněženku na kysnu vedle posteke, když pan Huba přišel a zvěstoval mu o se stalo, tu si tež Otec spoměl na peněženku tam ležela, ale prazna, tu otec se pta matky, jestly nebrala peníze s peněženky, matky vůbec si nevšimla, tak naše poslední penize se dostali do druhych rukouch a ostali sme bez peněz. Doposud pamatuji onen příběh.

Otec byl Ducha veseleho on vůbec nezarmoutil, řekl na to jen když spoň peněženku nechal, peniza eště nezhynuli. Otec se uměl peníze vidělat i važil si peněz, zbytečně jich neutratil, ač byl muzikant lihovin nenáviděl, za svého živoza nebyl spyty, pyl střizmo a opatrně, jen dle svého zdravi, na to poslal Otec stríčku na Moravu, kde nám eště ostali peníze co poslední splatku za dům, by nam peníze poslali, i o tom sme měli nehodu, to jest pokupatel si dal napsati do smlouvi, platebni poslední lhutu o tok později, tak i tam panovalo šibalstvi, tak nas musil stríček založit. Huře bylo s p. Hubem, jak řečeno schuze se sešla a to v plnem počtu poněvač to bylo velke leknuti, stratili se peníze, přepočitali peníze znovu a znovu v skutku se 700 r nedostavalo, co tu dělat, někteří navrhovali že se musily zmylit včerejšim počtě, ale ty kteři peníze přepočitavali stali na svém že peníze byli dobře spočitany a že se pamatuji že byl jeden saček v obnosu 700 r. Ty se musili v rukach seshouti, tu někteří navrhovaly nahradit ony peníze p. Hubu druhy zas byly proti tomu, že peníze byli všera přijmuty, že se mohly u něj stratit, tak mu jich nahradit nechtěli a těch byla věčina, tak p. Huba s tim co kupujici přišel ovše, poněvač velke měni neměl a tu takove peníze se mu stratily, tomu moc ublížilo, obec mu udělala tu vihodu, že oněch 700 r složily a p. Hubu je co dluch ostanovili na majetku a tim byl uplně hmotně znyčeny.

Eště jest zajimave když bylo nejhuře skrze peníze na druhy termyn, tu přibyl do Straklove novi hospodař p. Latalten zakoupil od druheho hospodaře majetek a pani za něj cely obnos složil, ba eště více jak 300 r spolku zapjčil, na to se rozstonal a umřel žena ze svimy ditkami odjela spět na Moravu kde žila a prosila spolek až se najde kupec na majetek, tak by ji ho prodali a peníze ji zaslali. Na to majetek prodal a peníze které byly složeny za majetek dostala spět ale oněch vice 300 rublu to byl dluch spokovi, ty se ji nemohli dat, ostali za obcí, kde I zhynuli nez obci ale za starostem, který byl tehdy p. Rajm Anton. Na to přišlo platil třeti termyn, tu už nebylo kudy kam, peníze neměl skorem žadny, na třeti ratu, co tu dělat byla dobra rada draha, tu si někteři duchapřitomni hospodaři dali radu, dali navrch že jim snat někdo pujči když už 30 tisíc zaplatili. Tak se to stalo, někteří si přáli založit majetek v bank, někteří nechtěli bank že to lepši tak někde vipučit peníze na splatku, co se též stalo, našla se p. Lakovska ze Žitomiru která jim pujčku nabydla pod zakladnou po 12 r procent na tři roky, tak se obec usnesla a dala duvěrnost panu Rajmu co Starostu by se peníze vipujčil 15 tisíc rubli ale cifru mi peněz neudali, mnoholi se je potřeba vidlužit někteří navrhovali byse vidlužil více než potřebujou na splatku majetku, že je zapotřeby do hospodařstvy, jak se i skutku stalo, je že skorem žádna se peníze od obce nevidlužil, když se našlo za 3 rokyna místo 15 tisíc dvaadvacet tisíc, byl to arciť šum, když přišla roskladka, ony peníze zaplatit, měl to p. A. Rajm krute oučty až se při nima schoval, jak se tomu smali na huru do slamy, ale přece ho namynuli a oučty vzdati musil, jak se říká když jest nejhuře najde se pomoc nejbliže, našel se dobra počtař která oučty daval do pořadku, přitom nějaky ten součat nekřtěného vzal za svy, a ten který nevic křičel měl pravo být najblyže u bečky, tak to uplavalo a papír unes všecko, když se učty veschuzu šli pan Starosta nebyl, bylo mu špatně, ale měl dobrého písaře, ten mu s tim pomohl, počitali se procenta s procentu a krédem, cesta sem a tam, tam a sem, azvěštikum za byt a obědy, papír a pera atak dál, takže to byly oučtysmíšny, ale v pořadku se všechno zaplatilo, jak se řika všichni jenomu pomužem no jeden všem ne, v tom se utopily i ony peníze p. Latala kde doposud plavou, peníze nikdy nepřijdou nazmar, jestly se s nimi nepolzu, ten polzuval se s nimy jyny, abylo zamétny kdo mohl užiti p. Huby peníze,poněvač se voči vladě zmohol, jak se řika že nic nezustane pod pokličkou a musí to na veřejnost, tež zajimavo prodal se obecni zamek za 4000 ti rublu, ty tež uplavily, a mlyn a krčma, to vše plavalo, tak se obecně hospodařilo, s tím se i majetek zdražil, při koupi bylo započitano, že bude stat jeden mork na 26 r, při placeni s obecnimy přiraškami stal mor 45 r, tak to dopad se spolky, někdo si nažije a druhy přijde na myzinu. V roce 1875 se kupni smlouva, to jest kupči krepkostsoveršila na 72 hodpodařu, bez rozdilu byly v kupni smlouvu zapsany ač neměly rovnost v pozemku, některý měli od 1 morku až do sto morku, jediny hospdoař se našel že měl 1 mork, to byl pan Chudoba, byvali česky sedlak, jak o něm vipravěli jeho krajane, že byl važenym sedlakem v Čechah, svým lehkym živobytím přišel o vše až na Rusii korčoval les. Jediny Hospodař p. Sup měl sto morku, ostatní měly 70 i 60 i 50 i 40 i 30 i 25 i 20 i 15 i 10 i 3 morky pole bylo pouze 4 část ostatní byl to tak zvany kňák a lesa, který je vzdalen za Semyduby tj. od Straklova vice 10 verst se nachazelo 500 desatim luk na 100 desatin, řeka Ikva z neurodnou zemy na 50 desatin, s který je obecni duchod za loveni ryby od 50 desati až do sta rublu na rok.

1876 roku se začaly stavět stavebni budovy ač někteři již 75 roku si postavily, stavělo se v křiku kdyby Huština, že nebylo jednu stavbu od druhé viděti a přes ulici prostřetkem visekany tak zvany prusek, potom se chodilo, kde nohy nestačily pařezi počitat, až vozi několik roku s nimy bojovaly až hnilobou s outlakem zhynuli, obrazek ulice kdyby se onen čas mohl sejmouti, stal by za peníze, tu bylo mnoho purku, na dvě poschodi, totiž jedno poschodi bylo vikopane v zemy a drihe zvrh země, tak zvane zemanky, s jednim okenkem na ulici, někteři zas měli po ruskem zpusobu, tj. stodola v ni byl hlív i sklep, i domovni staveni, pro vodu se dobytku jezdilo z bečkamy do řeky dvě verstvy vzdaleny, k piti a k vařeni se chodilo do studny na štači asi verstvu věčinou přijemnou dostal skorem každy. Zimyci, kde s nim dva i tři měsice poklepalo, ourodu první rok nasklidily hospodaři skorem žadnou ourodu, ozim byl zasety zdejšimy domorodci ba třeti snop, tak dostal každy dle svojich zabranych morku co na něj na jeho část ozimu vipadlo, třeti snop to se obecně dělilo o jařinu tu museli trhat, nebylo co žita ani sekat, poněvač bylo tolyk pyru, že nemohla bylyna jemu odolat, kdo si nasazel bramboru, tomu věčinou zamrzly, poněvač uhodily brzi zima, na českyho Vaclava přišli mrazi a drželi až do jara a kdo dostal bramboru domu tomu namrzly a shnily doma, poněvač byla zima tuha až do 30 stupňu. My sme první leto se odstěhovali do křoku, poněvač otec hnet první rok stavěl tak sme měly svoji rezidenci, pod Hubrem, kde se uděla z rošti bouda a tam sme letovaly, byl to arciť letohradek dobry, ale jen když nepršelo, ale Bohu žel že první rok se nebe rozplakalo, že nebylo k usuzeni, a to snat od žen, kterym tež tvaře od slzi neusichaly, my sme byli arciť maly nam na tom moc nezaleželo, ve dne sme vibyrali ptaci po nejvice straky, těch zde bylo velke množstvy, od čehož i vesnice ma svoji pamatku Straklov.

Rodina Sazečkových

Historie rodu sahá do konce 16. století, tak jak ukazují matriky a další dokumenty. V té době rodina žila převážně v okolí města Prostějov. Ze samotného Prostějova se roku 1881 Johanes (Jan) E. Sazeček (*1838) s rodinou (synové Alois a Josef, dcera Anna) vystěhoval do Ruska, do Volyňské gubernie. Jejich první štací byla vesnice Český Straklov, ležící v sousedství města Dubna. Označení Český nebo Česká získaly mnohé české vesnice ke zdůraznění jejich původu. K tomu vystěhování a usídlení Johanese zřejmě přesvědčil Ignác Grmela, který byl s rodinou Sazečků spřízněn již více než sto let a ve Straklově se jejich rodiny opět provázaly svatbou dětí Ignáce a Johanese, Aloise Grmely a Anny Sazečkové. Obě rodiny také lze nalézt v seznamu Čechů, kteří v roce 1888 přestoupili na pravoslaví.

Nejstarší syn Johanese Alois, se v roce 1897 ve Straklově Českém oženil s volyňskou Češkou Marií Melichovou, která zřejmě v letech 1900-1903 z nejasných příčin zemřela. Z toho manželství vzešly dvě děti – Václav (*1908) a Marie (*1900). Poté se Alois oženil s Josefou Vojtovou, rodačkou z Antonovky (uvádí se i Šumsk), která v té době u nich sloužila. Mezi lety 1904 až 1909 se jim ve Straklově narodily čtyři děti: Josef (*1905), Anna (*1906), Alexandr (*1907) a Vladimír (*1909). V dalším roce zřejmě došlo k přestěhování rodiny Sazečků do Mirotína, bylo to asi do domu č. 23. Důvod nebo nějaký impuls k tomuto přestěhování není znám.

Mirotín. Podle badatele docenta Rovenské vysoké školy pedagogické Jaroslava Pury „ještě do toho času, jak Mirotín stal českou kolonií už byl osadou, kterou založil Mirota“. První připomenutí Mirotína bylo v zápisu z roku 1652, ve kterém v seznamu majetku Ignatie Podhoreckého se vzpomíná Mirotínská doubrava, kde už tehdy mohla být nějaká usedlost, o které se zmiňuje v roce 1667. Mapy a pozemní plány od 1777-1881 let ukazují na samotu Mirotín vedle stejnojmenné lesní chalupy u staré cesty do obce Zelený Háj. V letech 1886–1887 okolí Mirotína zalidňují přistěhovalci z Čech. (Podle autora kroniky Mirotína pana Lubomíra Sazečka „Jan Němeček, Josef Nesvarba, Václav Valášek a Josef Zajíček roku 1902 zakoupili pozemek v katastru obce Hlupanin, bývalý, teď už zanedbaný majetek hrabě Kolinkova“). Co se tyče růzností v datovaní, tak v ukrajinské vesnici Hlupanin, ležící přes louku 800 m od Mirotína, už dříve bydlelo několik rodin Čechů (Hora, Sejbal, Štrojsa, Svěcený, Čapek atd.) První zápis v matrice Cyrilo-Metodějské církve obce Huleč Česká o Češích, obyvatelích Hlupanina se datuje 1895 rokem.

V Mirotíně se nacházela v té době mezi Čechy vznikající komunita baptistů a Sazečkové se brzy také stali její součástí. Manželům Aloisovi a Josefě se tu narodily postupně ještě další děti: Alexandr (*1911), Miroslav (*1914), Emílie (*1916), Libuše (*1918), Jaroslav (*1919) a Emílie (*1922). Mnohočlenné rodiny byly tehdy mezi Čechy na Volyni obvyklé.

V roce 1921 na Volyni řádil tyfus. Bohužel zasáhl i do rodiny Sazečků, postupně zemřeli Emílie (+25. 3. 1921), Libuše (+13. 4. 1921) a nakonec i otec Alois (+6. 11. 1921). Původně se hovořilo o tom, že nemoc domů zavlekl otec, ale z dat je zřejmé, že to nebylo možné, spíše naopak. Ale jak šel čas dál, tak si Aloisovi potomci začali také zakládat své rodiny. Nakonec i doba byla už příznivější pro život. Češi si svým způsobem vydobyli slušné společenské postaveni a uměli toho využít.

První to byla Marie (*1900), která vylétla z rodinného hnízda a vzala si Petra Koreně, ruského (zřejmě) vdovce a kazatele, se kterým se přestěhovala do Michalovky. Zde se jim narodily dvě děti, Anna (*1922) a Jan (*1924). V roce 1926 se potom rodina Koreňů vystěhovala až do daleké Uruguaye a usadila se poblíž města Paysandů. Petr Koreň tam působil jako evangelický kazatel, snad s finanční podporou Rockefellerova fondu. Tam měli ještě další tři děti, Naděždu (*1926), Josefa (*1927) a Marii (*1929). Jejich současní potomci vůbec netušili, že jejich babička byla Češka a děd Rus.

Jako další se oženil Václav (*1898), který si vzal Annu Matějkovou, rodačku z Michalovky, patřící do rodiny českých zelovských exulantů, z poloviny 18. století. Usadili se v Českém Háji, v přímém sousedství Mirotína a tam se jim narodily 4 děti – Václav (*1924), Anna a Marie (*1926) a Josef (*1929). Václav pracoval ve Zdolbunově v továrně, Anna se starala o domácnost a malé poličko ležící za domem. Tak jako většina žen té doby. V Mirotíně totiž mnoho příležitostí k práci nebylo. Syn Václav (*1924) v roce 1944 vstoupil do československé jednotky a prošel s ní Karpatsko-Dukelskou operaci, kde byl zraněn.

Další dcerou, která odešla z domu, byla Anna (*1906). Ta si vzala Ukrajince Eustacha Gabriluka z Ostrogu, kde také spolu žili. Eustach byl zaměřením stavitel a prý docela úspěšný. Měli tam spolu s Annou tři děti, Mečislava (*1935), Lydii (*1937) a Vladimíra (*1938). Eustach ale v roce 1939 umírá, a tak má Anna ještě do reemigrace druhého partnera, pana Wachulského, který nezištně podporoval Aninu rodinu.

Oženil se i Josef (*1904), který si bere, stejně tak jako Václav a také většina Čechů, volyňskou Češku a exulantku Emílii Hartovou (*1917). Rodina Hartů prošla Pruskem v době největší vlny odchodu exulantů z Čech v polovině 18. století. S Emílií měli na Volyni dvě děti, Vlastislava (*1936) a Helenu (*1938). Po reemigraci se jim v Čechách ještě narodila dcera Jana (*1950). V Mirotíně žili v domě společně s rodinou Antonína Jelínka. Josef se tam živil jako obuvník, kterým byl vyučený. Společné bydlení v jednom objektu bylo zde běžné. Zároveň byl Josef také aktivní v náboženské obci. Josef byl jedním ze tří Sazečků, kteří se účastnili v československé jednotce osvobozování Československa.

Alois (*1911) se oženil s volyňskou Češkou Antonií Čechákovou z blízkých Tajkur a do reemigrace žili také v Mirotíně. Spolu měli tři dcery, Marii (*1941), Jiřinu (*1943), ty dvě na Volyni a Miroslavu (*1949) už v Čechách. O jejich rodinném životě mnoho informací nemáme.

Alexandr (*1907) si bere volyňskou Češku z Mizoče, se kterou má také dvě dcery na Volyni, Miladu (*1942) a Annu (*1944), v Čechách potom ještě Marcelu (*1951). V Mirotíně žili v domě společně s rodinou Karla Nesvarby. Zde platí totéž, jako u Aloise.

Vladimír (*1909) se oženil s rozvedenou volyňskou Češkou Marií Charvátovou. Marie měla dceru Lydii (*1936) z prvního manželství a s Vladimírem snad měli na Volyni dvojčata, chlapce a děvče, která zemřela. Po reemigraci se jim narodili v Čechách dva synové, Jiří (*1947) a Rostislav (*1950). Žili spolu ve Zdolbunově odkud Marie, z rodiny pekaře a cukráře, pocházela. Vladimír byl třetím, který se účastnil v československé jednotce osvobozování Československa.

Miroslav (*1914) se dokázal oženit dokonce dvakrát, aniž by se rozvedl. Jednou v Ostrogu s volyňskou Češkou Anastázií Markovou v roce 1946, se kterou měl syna Vladimíra (*1946). Podruhé v roce 1947, těsně před reemigrací, ve Zdolbunově se Sofií Rajkovskou polsko-českého původu. Se Sofií měli dcery Alenu (*1948) a Miroslavu (*1949) a syna Jaroslava (*1952), všichni tři se narodili po reemigraci v Čechách. Miroslav byl vyučený truhlář, ale způsob jeho obživy, stejně jako činnost během války jsou obestřeny tajemstvím. Stejně jako většina jeho života na Volyni. V době po válce se nějaký čas zdržoval u své matky v Mirotíně.

Ostatní sourozenci dopadli většinou špatně, jak už bylo napsáno dvě dcery zemřely na tyfus, Jaroslav (*1919) byl v roce 1944 zabit banderovci. Nejmladší dcera Emílie (*1922) s maminkou reemigrovala do Československa a vdala se v Lovosicích. Má čtyři děti.

V Čechách se většina volyňských Čechů usadila v severních Čechách. Sazečkovi se usídlili, nebo jim spíše bylo nabídnuto Litoměřicko, což přijali. Volyňští Češi se snažili se být, pokud možno pohromadě, což jim české orgány moc nedopřávaly, měly z nich strach. To mělo vliv na sociální vazby, a tak jak žili soudržně na Volyni, tak to zde vše pomalu pomíjelo. Dokonce docházelo k rozvolňování vztahů i mezi nejbližšími příbuznými.

Od roku 2010 byl aktivním členem SČVP, zastával funkce jednatele Sdružení a redaktora Zpravodaje. Od roku 2011 byl několikrát na Ukrajině a v letech 2012–2013 spolu s režisérem Janem Mančuškou natočili dokumentární film „Volyňští“ pro Českou televizi. V letech 2014 a 2015 aktivně pomáhal potomkům Čechů na Ukrajině repatriovat se do České republiky. Napsal kroniku obci Mirotína a Českého Háje (2015). Byl jedním z organizátorů zájezdu rodáků z Mirotína a Českého Háje na Ukrajinu, kdy se v Mirotíně potkali s dnešními obyvateli obce a upevnili pamětní desku, jejíž instalaci také inicioval, na bývalé modlitebně.

Prameny: Lubomír Sazeček. „Jak šel můj čas“. Teplice, 2024.

Lubomír Sazeček. Mirotín a Český Háj „České vesnice na Volyni“. 2015

Ярослав Пура. Походження назв населених пунктів Рівненщини. Рівне, 1990.

ДАРО. Ф. Р-740. Оп. 4. Спр. 317.

https://databazeknih.cz/zivotopis/lubomir-sazecek-57396