Článek
Je 21. 6. 1984, je po půl jedenácté večer a my opouštíme konečně místo, kde jsme celkem třikrát přespávali, a vždy to bylo za zcela jiných okolností. Nic zvláštního snad už k tomu místu ani necítím. Jsme na cestě domů!
Jedeme směrem k místu našeho oficiálního propuštění. Tam jsou před sportovně kulturním centrem opět shromážděni novináři. Ještě přichází náměstek Svoboda a podává nám na auto láhev whisky. Teď si tedy můžeme už i připít na konec zajetí. Nakonec je nám to dobré i pro zahřátí, v noci bude jistě zima. Přítomní novináři nás přitom stále fotografují. Lumír zazářil proslaveným churchillovským véčkem, které si někteří novináři přejí zopakovat. My už konečně radost z konce zajetí prožíváme naplno. Už to v nás uzrálo.
Stanislav Svoboda, novináři, ale také lidé z MČK, pojedou na letiště nepochopitelně jinudy než máme jet my. S námi jede jeden evropsky vyhlížející fotograf, snad také od MČK. Následuje ještě spousta fotografování, my dáváme některým z novinářů domácí adresy, aby nám mohli poslat nějaké fotografie a eventuálně články z novin domů. Vlastní odjezd se už hodně protahuje, začínáme být z toho nervózní. Letadlo, které má pro nás přiletět, prý má povolenu omezenou dobu pobytu na angolském území. Smí prý na nás čekat jen dvě, až tři hodiny. Konečně, těsně po jedenácté hodině večer, opouštíme definitivně Jambu.
Po druhé hodině v noci však máme defekt. Píchli jsme zadní levé kolo. Navíc těm dovedům jaksi náhodou spadlo auto ze zvedáku. Stalo se to ve chvíli, když bylo píchlé kolo sejmuté a náprava se zabořila do písku. Což způsobuje další potíže a tím větší zdržení. To už ulehám do trávy k ohni, který je rozdělán čtyři metry vedle auta, zabalen do deky, kterou jsem si předvídavě vzal s sebou. Snažím se to zaspat. Nervy mám z té situace napjaté k prasknutí. Oprava defektu jim trvá nekonečně dlouho, až nás napadá, že odtud neodletíme. Pro banální záležitost, jakou je defekt auta.
Náhle vidíme v předu mezi řídce rostoucími stromy, přímo před námi, několik cubatas a kousek za nimi vyčnívá z okolního porostu až neskutečně veliká ocasní část letadla. Jsme tedy na místě určení a snad je to ještě včas. A během několika minut sesedáme z auta dolů. Následuje pro nás ještě jeden, podle vojáků nezbytný, ceremoniál. Nějaký časný oběd, uspořádaný asi na rozloučenou s námi!
Ty cubaty zde jsou podobné těm, které byly na základně v provincii Bié. Tedy spíše velké zemljanky, z větší poloviny zapuštěné do země. A právě zde měli pro nás přichystaný slavnostní oběd. Je jím čerstvě pečené maso, z nějaké gazely, podávané s hranolky a chlebem, na pití je pivo a ovocné limonády z plechovek. Musíme se před tím obědem také ještě povinně umýt. Z té umývárny však odejdeme očištěni navíc ještě i ideologicky. Sebrali nám přitom některé z těch mála věcí, které by podle soudu vojáků neměly být vyvezeny z Angoly. Přitom se ale například Vildovi kontrolou podařilo pronést lebku buvola s rohy. Jiným naproti tomu sebrali i konzervu s goyábamy, kterou si vzali na cestu. Nikdo z nás toho však nelituje. Řada z nás se také převléká do věcí, ve kterých chceme přijet domů, zbytek z toho oblečení, které jsme v průběhu pobytu na Jambě a Slonovce dostali, jim ponecháváme jen tak pohozené na zemi. Přítomní vojáci nás tak trochu nutí k tomu, abychom si vzali s sebou vše. Prý je to vše naše. To je také další velice zajímavý obrat. Tehdy před rokem a čtvrt, v Alto Catumbela, na naše věci, a na to komu patří, tolik nedbali.
Ještě jedno poslední hromadné foto na území Angoly, vytvořené na památku s přítomnými pracovníky MČK, před herkulesem botswanského Červeného kříže. U letadla se cítíme bezpečně, euforie nastupuje. A potom už konečně vcházíme do nákladního prostoru a odstartujeme.
Je pátek 22. 6. 1984 a startovací dráha z asfaltu, která je vybudovaná v nekonečném buši, rychle zůstává dole za námi a s ní také Angola. Odlétáme jiho-jihovýchodním směrem, do největšího jihoafrického města Johannesburg.
Nakonec je tu po třech a půl hodinách Johannesburg a jeho letiště, Jan Smuts. Město je shora velkolepé. Na letišti pro nás nic z toho, co nám popisovaly ženy ze svého loňského návratu. Novináři jsou od nás izolováni. Na ploše smí být deset až patnáct metrů od nás. My jsme byli odvedeni do budovy, kde jsou salónky pro V.I.P., mimo běžný provoz letiště. Tady to máme i s občerstvením, jenže to je prostší, než nám popisovali v dopisech loni propuštění. K napití je káva, čaj, džus a coca cola v libovolném množství a několik druhů keksů a oříšky. Žádný alkoholický nápoj, jak to bylo před rokem. Jenže oni to měli s uvítáním našimi krajany, včetně květin pro ženy a bonbony pro děti.
Následuje naložení do stejného letadla a potom už pryč, směr sever. Odtud totiž letíme do Zaire a jeho hlavního města Kinshassy. Cesta je zbytečně dlouhá, trvá šest a půl hodiny. Je to pro nutný oblet Angoly. Na nočním kinshasském mezinárodním letišti vystupujeme po čtvrt na jedenáct večer. Oslňují nás reflektory a nezbytné fleše novinářů. Zde hlavně našich, československých. Na letištní ploše a poté i v hlavní letištní budově, v salóncích se s námi natáčí první oficiální rozhovory. Redaktor ČT Petr Kupka si nás postupně vyzpovídává všechny. Malé občerstvení, které je pro nás v salóncích připraveno, prý jako pozornost našeho zastupitelského úřadu, nám servírují sympatická zairská děvčata. Brzy, chvíli před půlnocí, se chystáme na odlet domů.
Nyní nás čeká to nejdůležitější, letadlo Il-62, speciál z letky ministerstva vnitra. Tam před půlnocí nasedáme, na závěrečnou část naší dlouhé cesty. V kupodivu skoro plném letadle je nám vyhrazena zadní část na konci trupu. Je tu i Jean Wolf. Belgičan, novinář a spisovatel, který se díky kontaktům na obou stranách zasloužil o to, že jsme tady a že se vracíme domů. To on, z vlastní iniciativy zprostředkoval koncem ledna jednání mezi UNITA a naší vládou, která proběhla u něho doma v Belgii. Následně pomáhal v dalším pokračování.
Při přeletu našich státních hranic, po osmé hodině, následuje ještě Svobodův proslov před novináři. K němu přípitek na uvítanou na našem území, i zde je to místy se slzami v očích.
A zakrátko nato, po několika desítkách minut, přistáváme na starém pražském letišti v Ruzyni. Z letadla se vyhrnu z celé naší dvacítky na schůdky přistavené k letadlu jako první. Nemohu se dočkat, až se dostaneme ven na letištní plochu, kde nás čeká federální ministr paliv a energetiky Ing. Vlastimil Ehrenberger, s ním je tu i pár lidí z Polytechny. Potřásáme si vzájemně rukou. Jsme konečně doma! Po velmi dlouhých čtyři sta šedesáti devíti dnech afrického zajetí! A je zase sobota, je zase osm hodin třicet minut ráno, dvacátého třetího června devatenáct set osmdesát čtyři.
Před šedesáti sedmi týdny, bylo to shodou okolností také v sobotu, jako dnes, touto dobou, jeden mladý africký voják daleko odtud, nějakých 7.000 kilometrů směrem na jih, v angolském městečku Alto Catumbela, za mým domem zavolal: „Camarada venha cá!“ a za chvíli potom: „Camarada tenente! Tenho aqui um búlgaro!“
Lubomír Sazeček, přímý účastník popsaného.
