Článek
Kvačové, jak tady říkávali odjakživa místní, ale s nimi také i my, protivládním povstalcům, se zřejmě rozhodli, že se dnes nevyspím. Bylo tak za pět minut šest a střílelo se někde poblíž, bylo to někde okolo lesíka mezi závodní jídelnou pro tovární dělníky a fotbalovým hřištěm. Pouhým sluchem se dalo velmi dobře rozeznat to, jak tam proti sobě bojují nějaké dvě velké skupiny. Bydlel jsem totiž až na samém severovýchodním konci celého sídliště Bairro Um a tak tu bylo slyšet dobře ze tří světových stran. Ležel jsem nadále na posteli a říkal si přitom pro sebe: „Oliveira je už konečně žene tam, kam patří!“ Personální náměstek naší továrny Oliveira byl totiž zároveň šéfem závodní složky ODP, tedy jakési místní ozbrojené milice, která měla mít hlavně za úkol zajistit pořádek v oblasti města.
Ovšem úplný opak byl pravdou. Brzy bylo slyšet nejen velmi rázné povely, ale i střelbu v bezprostřední blízkosti mého domu. A následující silná exploze, zřejmě náboje z bazooky, mě už definitivně nadzvedla z postele. Bylo to opravdu velice blízko, odhadem necelých sto metrů nahoru v uličce za mým domem, někde tam kde bydlel Tito Grilo, to je vedoucí ENE.
Začal jsem se proto pomaloučku oblékat a šel zkontrolovat vzniklou situaci oknem koupelny. Ovšem obraz který jsem v tu chvíli spatřil, mi doslova vyrazil dech. Směrem od řeky Catumbela, to jest od hřiště a koupaliště přes všechny naše ulice, utíkaly nahoru snad stovky a dost možná, že tisíce lidí vyděšených probíhajícím bojem. Sledoval jsem ještě malou chvíli co se bude dít dál, a velice nepříjemná překvapení bohužel pokračovala. Několik zjevně domorodých ozbrojenců vedlo mezi sebou rodinu ředitele „CCPA“ Nuno Borguês ulicí směrem k „Pôsto Médico“. Žena ředitele Fatima i její tři malé děti se přitom tvářili velmi vyděšeně a nebylo vůbec divu. Oni totiž ti vojáci kteří je vedli se značně lišili od vládní armády „FAPLA“. Měli prakticky všichni čepice hnědé barvy s kšiltem a někteří z nich navíc ještě takzvané anténky ze spletených vlasů, tedy africký účes, který byl ve FAPLA, jak si myslím, zakázaný. Vzal jsem si z ledničky, která již nějakou dobu neběžela, jedno ještě docela studené pivko a pomaloučku si ho u okna popíjím.
Ze samé nervozity jsem si ještě jednou ulehl na rozestlanou postel a intenzívně přitom přemýšlel o tom, co se asi bude dít dál. A skutečně se zanedlouho také dělo. Rozbíjení skel v oknech nebo dveřních výplní u sousedního bytu mého domu, z té strany jakoby od naší továrny, asi tak něco kolem čtvrt na devět, mě již opravdu varovalo o blížícím se nebezpečí. Dům ve kterém jsem právě nyní bydlel měl celkem tři malé byty odpovídající řádově bytům tak dva plus jedna u nás. A ze všech tří bytů se dalo vyjít jak na ulici k továrně, tak i zadem do společné zahrady, a tam už bylo mnohem snazší dostat se až ke mně dovnitř, tam totiž již v horní části dveří skleněná výplň byla. Rozhodl jsem se proto k útěku na druhou stranu zadního traktu. Chtěl jsem se prozatím jen ukrýt někde naproti v domě takzvaného dětského klubu. Ovšem Kvačové byli o mnoho chytřejší nežli jsem si o nich myslel.
Nechali totiž jednoho z nich, aby jim zajistil zadní východ ze zahrady a já mu tam vletěl přímo pod ruku. A ten voják prostě jen s napřaženým samopalem na mě zavolal: „Camarada! Venha cá!“ a na to se nedalo udělat nic jiného, než ho prostě poslechnout. Měl jsem přitom myslím ale velké štěstí, že ten hoch ihned nezačal střílet. Po vykročení z branky zahrady jsem periferně zahlédl vlevo od sebe nějakou postavu a nato jsem reflexivně ucukl o jeden krok nazpět. To ho mohlo vyprovokovat k nějaké nepředložené činnosti. Naštěstí se tak nestalo. Šel jsem tedy pomalu k němu a přitom si ho prohlížím. Jeví se mi jako ani ne dvacetiletý hoch. On, jak k němu přijdu blíž, ihned zahlásí: „Camarada tenente! Tenho aqui um búlgaro!“ Po mém upozornění, že jsem Čech a nikoli Bulhar dal pouze opravu, že tu má jednoho Čecha.
To byl Lubomír Sazeček, jeden z expertů.
A co Alexandr Ivan, oficiální tlumočník skupiny?
12. 03. 1983 - O piatej ráno, za úsvitu, zobudili nás v Alto Catumbela výstrely, dávky zo samopalov a výbuchy granátov. Nemalo zmysel pokúsiť sa uniknúť do blízkeho lesa, alebo do polí u rieky, pretože paľba prichádzala zo všetkých strán, boli sme obkľúčení. Každý sa skryl do najvzdialenejšieho kúta v dome a ľahol si ku stene. Niekoľko členov miestnej polície ODP slabo opätovalo paľbu, ale o chvíľu sa ich samopaly odmlčali.
V mojom dome, podobne ako v ostatných, prestrelili krátkou dávkou zo samopalu vonkajšie dvere a nasledujúce dvere do spálne, potom guľky rozbili skriňu so šatstvom a skončili v zadnej stene izby. Okolo šiestej držali útočníci celú štvrť jedna, vchádzali cez vylámané dvere do jednotlivých domov a vyháňali našich ľudí iba stým čo mali na sebe. Potom ich odvádzali preč do lesa. Niektorí vojaci vyťahovali jedlo z ľadničiek a brali šatstvo.
Do môjho domu, malého prístavku, ktorý považovali za neobývaný, sa vôbec nepokúsili vniknúť. Ostal som tam až do obeda, keď prišli dve vozidlá so Zlochom a dr. Hudečkovou v sprievode niekoľkých dôstojníkov, o ktorých sme sa až teraz dozvedeli, že sú príslušníci UNITA. Vyslali ich pre chýbajúcich členov skupiny a aby doniesli z domov deky, šatstvo, lieky a potraviny pre skupinu. Pozbierali sme čo-to v spustošených domoch a naložili všetko do mikrobusu. Pri chodníku ležal zastrelený jeden z našich obrancov Dominge, už mu stihli stiahnuť baganče. Viezli sme sa mikrobusom niekoľko kilometrov lesnou cestou, až sme narazili na potok, kde sme museli nechať obe vozidla aj s vecami. Väčšinu z nich sme už nikdy nevideli.
Potom sme pochodovali asi dvadsať kilometrov do kopcov v sprievode vojakov, nosičov a ďalších zajatcov, aj čiernych. Celkom vyčerpaní sme v noci prišli do tábora na vrchole kopca, kde sme sa stretli s našimi ľuďmi a ďalšími portugalskými a angolskými zajatcami z fabriky a z Alto Catumbela pozerali sme sa na seba, 28 mužov, 17 žien a 21 detí, mnohí polonahí, niektorí v domácich šľapkách, väčšina bez diek a nevedeli sme čo si navzájom povedať na povzbudenie.
Spali sme - aspoň chvíľami - pritlačení na seba na kamennej zemi. Niektorí radšej presedeli studenú noc pri biednom ohníku zo zelených vetvičiek.
Nakonec personální náměstek továrny CCPA Mário Oliveira
Když byl rozpoután útok, v půl šesté ráno dvanáctého března, nevěřili jsme, že se to stane ani v těch nejvzdálenějších předpovědích. Několik dní předtím byl totiž mezi námi podplukovník França N´Dalo, náměstek ministra obrany a velitel generálního štábu armádních sil Angoly FAPLA, doprovázený provinčním komisařem z Benguely Kundi Payamou, aby nám řekli, že neexistuje nebezpečí, ačkoli přitom dodali, že mají v úmyslu vyslat vojenskou sílu na ochranu našich zařízení.
Továrna na celulózu CCPA v Alto Catumbela, kde jsem pracoval s úkolem vest oddělení lidských zdrojů, se nachází v izolované oblasti. Z obyvatel oblasti tam bylo asi dva tisíce sto kvalifikovaných pracovníků a asi tak osm až deset tisíc příležitostných, většinou sezónních zaměstnanců a jejich rodinných příslušníků (v celkové sumě okolo dvaceti sedmi tisíc lidí), chráněných výhradně sto padesáti pracovníky továrny sdružených v angolské milici ODP. Mezi nimi bylo rozděleno pouze dvacet kusů automatických zbraní G3 a AK47, zbytek výzbroje byl tvořen starými karabinami. Nejbližší armádní síly se nacházely v okresním městě Ganda, osmnáct kilometrů daleko.
Je jisté, že v okolí existovala určitá nestabilita. Útoky UNITA na automobily projíždějící po silnicích již dosahovaly rutiny. Ještě v prosinci byla zničena dvě naše auta a zabito několik lidí z jejich posádek. Sedmnáctého ledna byla komandem UNITA těžce poškozena přehrada Lomaum, vzdálená čtyřicet kilometrů od naší továrny. Přitom bylo zajato několik pracovníků Hydroelektriky Alto Catumbela.
Tři dny potom od nás pompézní vojenská síla odvezla dvacet jedna kubánských profesorů kteří zde pracovali. Ale navzdory všem těmto signálům ukazujících na zhoršování situace jsme důvěřovali uklidňujícím slovům která nám byla našimi představiteli přednesena. Nakonec se ale zde tohoto sobotního rána ozvalo praštění kulometů dementujíce dané sliby a garance.
Sousedé utekli do mého domu
Probuzen těmi výstřely, okamžitě jsem se zvedl, vzal svou zbraň a vyšel ven. Nechal jsem uvnitř mou družku Marii Mafaldu, jednadvacetiletou původem místní a její tříletou dceru Helenu Mafaldu. Můj dům se nacházel na centrální ulici jedné ze tří továrních čtvrtí. Stál těsně vedle policejní stanice.
Někteří z našich pracujících se snažili překročit nedaleký most vedoucí přes řeku Catumbela, hledajíce ochranu v naší čtvrti. Střelba byla intenzivní a byla stále blíž a blíž. Ačkoli ještě nevidíme kdo to střílí, rozlišujeme nezaměnitelný zvuk AK47. Skočili jsme do džípu, spolu s ředitelem Hydroelektriky, jedním Angolanem portugalského původu kterému jsme říkali Tito, bydlícím ve stejné čtvrti jako já a vyjeli jsme směrem k továrně, jeden kilometr vzdálené v opačném směru od mostu.
Silnice byla volná, ale střelba pokračovala soustředěně a blíže od nás. Zastavili jsme auto v parku autodopravy a pokusili se doplížit se poblíž plotu, který obepínal tovární zařízení směrem k velení ODP. Když jsme chtěli překročit silnici ve směru do továrny, udeřila jedna salva o zem jen málo metrů ode mne. Nemohl jsem ani odhalit kde byl střelec. Vrhl jsem se do příkopu vedle plotu a pokračoval v plížení dál. Bylo ale nemožné pokračovat přes část vpředu, ozvala se nová střelba nad mou tváří.
Jedna mina o kousek minula náš džíp
Spojil jsem se s Titem, vstupujeme zpět do džípu a letíme nazpět. Po cestě výstřel z minometu minul naše auto jen nějakých deset metrů. Dosahujeme příjezdu do naší čtvrti kde se střílelo již všude, včetně střel minometů a těžkých kulometů. Zastavujeme u policejní stanice. Policisté chodí se zbraněmi v rukou, jsou ale dezorientovaní a lze říci, že vůbec nemají možnost obrany.
S kulkami hvízdajícími nad hlavou jsem se oddělil od Tita a schoval se uvnitř svého domu. Místnosti byly plné lidí. Děti a ženy plakaly. Všichni říkali, že situace je ztracená, že jsme v beznadějné situaci. Očekáváme, že každou chvíli spadne na náš dům nějaká mina. Mezitím však nastala chvíle klidu. Někteří z nás sledujeme přes garáž vzadu, co je děje venku. Rozednívání je dnes pošmourné, po nočním drobném dešti je mlžný opar. Vidíme někoho za volantem džípu který jsem tam nechal odstavený hovořícího se skupinou lidí poblíž. Myslel jsem si, že je to Tito kdo sedí v autě a rozhodl jsem se vyjít, abych ho požádal o informaci k situaci.
Jakmile však vyjdeme na ulici, neznámá tvář oblečená do hnědé uniformy na nás začala křičet: „To jsou oni, to jsou Kubánci.“ a džíp okamžitě nastartoval. A tak můžeme vidět, že skupinka, která se nachází okolo džípu je složena z vojáků. Nemáme ale mnoho času o tom přemýšlet. Oni zalehli na zem a začali střílet nad naše hlavy. Vzali jsme nohy na ramena a všemi možnými způsoby se snažili dosáhnout nejbližšího domu. Skočili jsme odtud do mého dvora a schovali se znovu v domě.
Později mě přišlo k smíchu, to infantilní gesto které mě napadlo ještě na dvoře, zavřít bránu na visací zámek, když jste pronásledováni po zuby ozbrojenou jednotkou.
František Zlocha
Ak neprežijem, prosím zástupcov Medzinárodného Červeného kríža, alebo každého dobrého človeka, ktorý nájde tieto riadky, aby ích po mojej smrti odovzdal manželke a deťom.
František Zlocha
Ul. Xxxx
999 99 Xxxxx
CHECOSLOVAQUIA
------------
Zo srdce ďakujem. Pomôže to doniesť svetlo do krátkeho momentu nášho života v histórii života a práce čs. expertov. podpis Zlocha
12. 03. 83. - V 5:30 akcia A. C.
Odchod cez III do lesa v sprievodu UNITA, pokračovanie na východ do tábora. Cesta hrozná. Večer prvá strava, fliačky v 23:00.
Privítanie a jednanie slušné už v lese, večer sa to opakovalo. Pochod v búrke a daždi až do večera, prešlo sa cca 40 km, podľa toho čo zahlásili domáci. Z lesa som sa vrátil s Máriou pre lieky na I. Zobrali čo sa dalo, hľadáme ľudí: Saša, Bezeg, Viluda, Homolovci Tono, Jana, Vanda, Dušan, nenašli sme Ľ. Sazečka.
O Doviezol som veci W až po zhorený most, odtiaľ peši. Čo som doviezol sa hneť rozdelilo. Hlavne dámske prádlo, košele, uteráky topánky, botasky.
7 hod cca 40 km
13. 03. 83. nedeľa druhý deň
Celý deň v tábore, strava polievka, na obed zastrelený býk, rozdelená strava vo skupinách 12 Janeček, Paray, Szente, Zlocha, Ivan, večer vybavený v casách, vyspaný.
Veľké problémy s našimi ľuďmi, stále nepochopili vážnosť situácie. Diskusie o situácii. Prišlo k zbieraniu zábran spoločenských.
Rozdeľovanie a doplňovanie vecí, ktoré sa doviezli. Vzadu ja, Miško, Luboš, Jirka. Ľudia sa prejavujú, chamtivosť sebeckosť. Vyznamenali sa Kriv., Kľakovi. Berú čo sa dá, nepozerajú na nikoho. Miro zobral naberačku a botasky!! Michl mydlo a ďalšie veci.
Takže to jsou výpovědi čtyř účastníků jednoho příběhu, který začal dne 12. 3. 1983 a skončil pro část zúčastněných 30. 06. 1983. Pro některé 28. 12 1983, ale pro dvacet z nich až 22. 06. 1984 včetně autora článku!
