Článek
S oblékáním nemáme potíže, jsme do veškerého oblečení navlečeni i do postele. A během několika minut jdeme do té samé cubaty, kde jsme byli s Jirkou a Pavlem ubytováni již loni, po prvém příjezdu na Jambu. Vůbec to tu nepoznáváme. Jsou zde nainstalovaná malá zasklená okna a v nich jsou dokonce záclonky, podlaha je zpevněná, tvrdá a na stropě několik zavěšených žárovek. Uprostřed stojí dlouhý stůl se židlemi po obou stranách, za které se postavíme. Přes výzvy vojáků k posazení čekáme všichni ve stoje na to, co se bude dít dál. Poté sem přichází ten známý brigádní generál s doprovodem několika nižších důstojníků, většinou plukovnických hodností. Jeho sdělení je docela stručné. Pozítří, v úterý 19. 6., přijede náměstek ministra zahraničních věcí, Stanislav Svoboda, aby si nás od UNITA převzal a odvezl zpět domů do Československa.
Stojíme a nikdo z nás vůbec nereaguje na nic z toho, co nám bylo právě řečeno. Nikdo z nás k tomu kupodivu vůbec nic neříká. Jen tak tam stojíme a pokukujeme navzájem po sobě. Všichni ti černí okolo nás se jen usmívají, avšak také jen mlčí, nic už dál neříkají. My sami ale snad ani nic zvláštního necítíme. Je to velice divné v tomto pro nás tak důležitém, a tak dlouho očekávaném okamžiku. A protože nikdo už dál nemá, co by ještě řekl, po malé chvíli odtud zase odcházíme nazpět. Snažíme si to cestou do našich cubatas porovnat v hlavách. Normálně usnout se nám potom nikomu příliš nedaří, ale je to mezi námi stále beze slov, myslíme všichni spíše na vše, co jsme si tu prožili a co nás vlastně ještě čeká.
Na nás dvacet čeká ještě několik jiných, a to velmi zajímavých povinností. Jdeme dopoledne před obědem do jango, které také známe z loňského června a července. Vstupuji tam jako první z nás dvaceti a tam už na nás čeká, k mému velkému překvapení, spolu s dalšími třemi vysokými důstojníky sám velký šéf UNITA generál Jonas Malheiro Savimbi. Podáváme si ruce a zdravíme se. Postupně sem dovnitř za mnou přicházejí i všichni kolegové a oba důstojníci strážní jednotky. Sedáme si na velice jednoduché lavice, které jsou nainstalované kolem stěny, a generál Savimbi si hned bere slovo. Pozdraví nás všechny ještě jednou dohromady a ptá se nás na naše zdraví, jmenovitě pak na Sašův a Lumírův stav.
A tak až ve čtvrtek ráno těsně před osmou hodinou, vlastně ihned po zde velmi časné snídani, odjíždíme obvyklým nákladním autem na místo připravované oslavy. Těsně před námi jede velmi pomalu také ještě jeden otevřený landrover na korbě s těmi několika bělochy, které jsme tu chvíli viděli již v minulou sobotu odpoledne. Měli by to být ti Bulhaři, kteří sem dorazili ze střední Angoly, z oblasti Novo Redondo. Navzájem si s nimi na sebe máváme. Stejným směrem, kam jedeme, jdou rovněž i stovky, možná tisíce domorodců trvale žijících zde na Jambě. To jejich provizorní hlavní město je opravdu velké.
Druhý den na propouštěcí akci jsme neustále ve středu zájmu zahraničních novinářů, kterých je tu mezi dvaceti pěti až třiceti. Stále si nás fotografují, vyptávají se nás na naše pocity a zážitky. Jeden z nich si dokonce vytváří exkluzivní záběr. Jednoho z vojáků nás hlídajícího tak, jak stojí s rukama v bílých rukavicích složenýma za zády, v nich drží dlouhý černý obušek. Byla v tom zcela jistě také určitá symbolika. Jedna mladičká americká novinářka se mě prostřednictvím Saši zeptá, co že prý budu dělat potom, až se zase vrátíme domů. Odpovídám jí, že bohužel budeme muset do nemocnice i když jistě znám mnohem lepší zábavu. Dívčina se tomu krátce zasmála a pelášila zase někam dál. Celá situace tu byla poněkud chaotická, pořád se na něco nebo někoho.
Stále se čeká na jeden z nejdůležitějších bodů dnešního programu, na příjezd našeho ministra zahraničí Stanislava Svobody. Tak, jak ho zde již jednou oficiálně ohlásili. Ten sem však stále zatím, z nějakých nám neznámých důvodů, nepřichází. Proto nás odvezou zase zpět do prostoru našich chýší, aby nám tam naservírovali dnešní oběd. Po obědě snězeném ve chvatu se neočekávaně s naším náměstkem ministra zahraničí setkáváme v jango. Po vzájemných pozdravech následuje už jen docela příjemné povídání o tom všem, co předcházelo tento důležitý okamžik. Mezitím náměstek také rozdal několik balíčků sparet mezi naše kuřáky. Přiznal se také ještě k tomu, že úplně zapomněl vzít s sebou láhev whisky na společný přípitek, ale že ji má stále pro nás připravenou ve svém zavazadle. V průběhu této naší krátké debaty se tu ještě dosti překvapivě objevili nám již dobře známí pracovníci Mezinárodního výboru červeného kříže, s Thiérry Germondem v čele.
Na večerní oficiální propouštěcí ceremoniál mají jít dva z nás reprezentovat naši celou skupinu při tom aktu propouštění generálem Savimbi. Navrhujeme k tomu všeobecně Tondu se Sašou, jsou oba dva vlastně z nás nejstarší, a tedy jim tímto návrhem tak nějak projevujeme úctu. Jenomže oni to oba dosti překvapivě a také velmi svorně odmítli. „Půjdeme tam tedy my dva, Petře!“ povídám nato směrem k Peterovi. A protože nikdo neměl jiný návrh, tak u toho také zůstalo. Jeden z těch tří důstojníků sedících hned těsně vedle mě, je to evropský delegát UNITA pro západní Evropu Paolo Lucamba Gato, mi po chvíli s jistou hrdostí v hlase tvrdí, že se osobně zúčastnil posledních květnových jednání s našimi úředníky z ministerstva zahraničních věcí v Praze.
Savimbi i Svoboda měli krátké projevy, po kterých následoval důležitý okamžik. Jsme my dva s Peterem vyzváni, abychom po jednom předstoupili před stůl uprostřed přístřešku. Pomalu tam přicházím okolo stolu a stojící generál Savimbi v čele stolu mi jen tak přes něj podává ruku a říká mi přitom portugalsky, se svým typickým širokým úsměvem: „Já está livre!“ Poděkoval jsem mu za to rovněž jednoduchým portugalským: „Obrigado“. Měl jsem u toho v tu chvíli opravdu velmi dobrý pocit.
Zbývá vlastní odjezd, který se už ale hodně protahuje. Začínáme být z toho dost nervózní. Letadlo, které má pro nás do Angoly přiletět, prý má povolenu jen dosti omezenou dobu svého pobytu na angolském území. Smí prý na nás čekat jen asi tak dvě až tři hodiny. Konečně tedy, těsně po jedenácté hodině večer, opouštíme definitivně hlavní základnu UNITA Jambu. Stále nás straší velice nepříjemná myšlenka, že se ještě něco stane a my zde nakonec třeba zůstaneme. Ještě jedno, už snad poslední foto pořízené na území Angoly, na památku spolu s přítomnými pracovníky Mezinárodního červeného kříže, které si uděláme před Herkulesem zapůjčeným botswanským Červeným křížem. A potom už nastoupíme a odstartujeme.
Polní letiště UNITA a letoun odvážející zajatce
Nakonec je tu po dvou a čtvrt hodinách letu pohoří Machalisberg a za ním Johannesburg s jeho letištěm, Jan Smuts. Na samotném letišti ale pro nás už nic z toho, co nám popisovaly ženy ze svého loňského návratu domů. I novináři jsou od nás trochu izolováni. Na ploše smí být jen deset až patnáct metrů stranou od nás. Po hodině a čtvrt následuje naložení do stejného letadla a potom už hurá pryč, směrem na sever. Odtud letíme do Zaire a jeho hlavního města Kinshassy. Cesta tam je zbytečně hodně dlouhá, je to snad pro nutný oblet celé Angoly.
Při přeletu ČSSR hranic. Vpravo pan Wolf, ten zařídil přímý kontakt s UNITA
Nyní na nás čeká jen to nejdůležitější, to už je konečně naše letadlo Il-62, speciál z letky ministerstva vnitra. Tam také před půlnocí nasedáme na snad už závěrečnou část naší dlouhé cesty. My všichni zajatí jsme byli malou chvíli předtím navlečeni do jiných teplákových souprav, nyní však československé výroby. Po loňském příletu skupiny žen a dětí vznikl politický problém kvůli teplákovým soupravám značky adidas, ve kterých první parta přijela domů. My jsme tedy byli ideologicky naprosto čistí i pro naše nejvyšší úřady. I když já sám například chtěl být oblečen ve vlastních jeansech, v těch, které jsem si na tuto pro nás tak vzácnou chvíli po celou dobu zajetí pečlivě šetřil. Přesto jsem si musel ty stupidní tepláky navléknout také.
První kroky doma po 469 dnech zajetí
V půl deváté přistáváme na starém pražském letišti v Ruzyni. Z letadla se vyhrnu z celé naší dvacítky na schůdky přistavené k letadlu jako první, nějak se už nemohu dočkat až se dostaneme ven na letištní plochu. A je dnes zase sobota jako tehdy, a je zase osm hodin třicet minut ráno, ale je to dvacátého třetího června devatenáct set osmdesát čtyři. Před celými šedesáti sedmi týdny, bylo to totiž nějakou shodou okolností také v sobotu tak jako dnes. A bylo to zrovna touto dobou, kdy jeden hodně mladý africký voják daleko odtud, nějakých 7.000 kilometrů směrem na jih, v maličkém angolském městečku jménem Alto Catumbela těsně za mým domem zavolal: „Camarada venha cá!“ Za malou chvíli potom ještě i: „Camarada tenente! Tenho aqui um búlgaro!“
Takže jsme na konci jedné dlouhé epizody. Šlo o největší únos čs. občanů v novodobé historii naší země. Na některé věci by se nemělo zapomínat.
Zdroj: SAZEČEK, Lubomír. Zajati v Angole - Rok v buši. Brno: L. Sazeček, 2009; SAZEČEK, Lubomír. Zajati v Angole - Po 25 letech. Brno: L. Sazeček, 2010; Národní Archiv - Na Chodovci v Praze
předchází
