Článek
Válka a Svobodovci
Jestliže se první světová válka Mirotína nijak nedotkla, tak druhá už přinesla mnohé utrpení a výrazné ztráty na životech. Už při přechodu fronty na východ došlo k materiálním ztrátám. Protože se západní Volyň po 17. 9. 1939 dostala do ruského, tedy správně sovětského područí, některé z mirotínských mužů německý útok zastihl v řadách Rudé armády jako vojáky základní vojenské služby.
Okupací sovětským Ruskem v září 1939 se život v Mirotíně, ale i na celé Západní Volyni vůbec značným způsobem změnil. Sověti zavedli jejich, tedy kolchozní systém, zemědělcům sebrali veškerý majetek, dobytek, ale i běžné zásoby potravin a krmiva pro dobytek. Majitelům vlastnícím výrazně nad 10 ha polí, nebo nějakou továrnu či větší dílnu, hrozilo vystěhování na Sibiř do nechvalně proslulých gulagů. Před tímto osudem je paradoxně zachránilo nečekané napadení SSSR Německem, v roce 1941.
Pro zbytek mirotínských a českohájeckých mužů bylo velkým štěstím, že Němci z počátku Rusy válcovali neskutečným způsobem. Nemohlo tak ani dojít k vojenské mobilizaci a odvlečení zdravých mužů do armády. Podle zjištění, ale i Kroniky Jiřího Němečka, postihla služba v Rudé armádě jen několik mirotínských mužů. Dva z nich ovšem přitom padli.
Německá správa Ukrajiny byla tvrdá, ale v každém případě byla snesitelnější než předchozí „sovětská“. Přestože se Němci také s nikým příliš nepárali. Co však bylo horší bylo to, že z dezertujících Ukrajinců časem vznikla takzvaná Ukrajinská osvobozenecká armáda, která nebojovala pouze proti Němcům. V čele této armády stáli šovinističtí nacionalisté Dmytro Kljačkivskyj („Klym Savur“, 1942–1943), Roman Šuchevyč („Taras Čuprinka“, 1943–1950), kteří si vytkli za hlavní cíl zbavit Ukrajinu Poláků. Po porážce Ruska Polskem v roce 1921 se na Západní Ukrajinu dostali mnozí Poláci a tak se jich zde mnoho dostalo k poměrně velkým majetkům. A právě ti ukrajinští nacionalisté chtěli využít probíhajícího válečného konfliktu k tomu, aby Ukrajinu od Poláků „očistili“! Jenže se k tomu dost často „připletli“ i Češi, kteří neměli na těchto národnostních třenicích žádný osobní zájem.
Jestliže nikdy předtím to neměli Češi na Volyni lehké, tak současný život na venkově byl v této době opravdu nesmírně těžký. Okupační správa německé armády byla nedostatečná a v prostoru tak působily mnohé partyzánské jednotky. A to nejen ukrajinské. V lesích byla kromě jiného činná i polská takzvaná Armáda Krajova, dvě skupiny ruských partyzánů a nakonec i již zmínění Ukrajinci, kteří se vlastně také štěpili na dvě větve.
A v noci potom přicházeli do mnohých vesnic partyzáni, chodili si tam pro proviant a další nutné materiální zabezpečení. Partizánských skupin bylo tolik, že v tom nikdo ani nemohl mít přehled. Ve dne zase přišli Němci a následně trestali každou zjištěnou podporu partyzánů a pochopitelně, že si pro sebe proviant brali také. Nikdo se na nic neptal a každý odpor byl potlačován silou a tou je ve válce zbraň! A tresty přicházely ze všech stran a velice tvrdé. Nakonec i vypálení Českého Malína mohlo být důsledkem domnělé pomoci partyzánům.
Tíže válečných let a jejich dopad na životy Čechů přinesly důsledek v podobě spontánního nástupu většiny mužů a mnohých žen do československé jednotky v Sovětském svazu, při první možné příležitosti. Ta přišla na jaře roku 1944. Do československé jednotky se jich přihlásilo dle J. Němečka 42+11, což je úctyhodné číslo. Mně se jich podařilo napočítat 51. Některá jména uváděná panem Němečkem jsem v VHÚ jsem prostě nenašel a proto jsem je nezahrnul, zato tam byla jiná, která on neuváděl. Rovněž v případě ztrát na životě jsme se rozešli v počtech. Nejen v padlých na frontě, ale i v zabitých Banderovci (osm mužů). Zase zde mám jeden konkrétní příklad z naší rodiny, když nejkontroverznější osobnost, Miroslav Sazeček, byl snad nějak zapojen do ozbrojených složek SSSR. Prokazatelně ovšem nevíme jak. Rozhodně ho VHÚ ve svých databázích neuvádí. Takových případů mohlo být docela dobře více!
Ještě před příchodem Rudé armády se údajně připravovalo toto řešení a jak Londýnská, tak potom i Moskevská část zahraničního vedení měla na volyňských Češích zájem. Skutečnost, jaká potom nastala, tak to nikdo ani ve snu nepředpokládal. Z volyňských Čechů se dobrovolně a spontánně přihlásilo do jednotky gen. Svobody téměř 11.000 mužů a několik set žen. Dokonce se muselo mnohdy rozhodovat o tom, že se někteří z mužů nuceně vraceli do vesnic, protože by tam žádný nezůstal. Mladí se ostaršovali a staří omlazovali, aby mohli být do československé armády přijati.
Byla to ze strany volyňských Čechů, jak se později ukázalo, skutečně nesmírná oběť a při vědomí, že tehdy šli bojovat za vlast, za zem, kterou nikdy v životě neviděli to bylo opravdu neuvěřitelné! Nastoupilo jich tehdy téměř 26,7% z celého českého etnika, což v žádné jiné společnosti, národě ani skupině nemělo historické obdoby!!!
Jak již zmíněno tak několik mirotínských a českohájeckých občanů bylo zavražděno banderovci. V tomto případě je nutné zmínit se o tom, jak byli banderovci krutí, ve svém jednání neomluvitelní. To nejen proto, že Češi pro ně nebyli fakticky žádným nebezpečím a vlastně ani původním cílem, ale spíše tím, jak se svými oběťmi zacházeli. Probodávání vidlemi, podřezávání kosou, nebo přibíjení na vrata, byly jejich běžné způsoby, jak své oběti mučili. I sami Němci mnohdy nevěřili tomu, co se tam dělo!
Pro ilustraci života na Volyni jeden příběh z knihy Václava Pěničky pocházejícího z Hrušvice a vztahující se částečně k Mirotínu:
Vladimír Kazilovský dvakrát zavražděn
Vláďa Kazilovský pocházel z Mirotína, kde měli jeho rodiče velký statek. U nás v Novokrajově vlastnil velký mlýn. Ten byl v provozu 2-3krát ročně. Spouštěly ho vždy po žních a před Vánocemi. Někdy provozoval mletí sám majitel, jindy ho pronajímal panu Chomickému nebo Židovi, panu Ušerovi. Kazilovski nebyl ženatý. Bylo mu asi 30 let. U mlýna měl postavený pěkný cihelný domek, ve kterém měl kancelář, místnost pro sebe a byt pro strojníka. Když vedl sezonu mletí sám, tak chodil k nám na obědy. Po příchodu Němců koupil gasogenerator z vyhořelého mlýna v Hošči. To byl motor na dřevoplyn, který instaloval místo starého parního kotle. Kazilovski si koncem roku 1942, kdy bylo jasné, že Hitler Ukrajincům žádnou samostatnou Ukrajinu nedá, z mužíků utahoval. Na jejich pozdrav: ,,Dobrý den, pane Kazilovski,“ zvedal pravici a odpovídal: ,,Sláva Herojam, nebo sláva Ukrajině.“ To byly pozdravy Ukrajinských nacionalistů, kdy byli ještě přesvědčení, že jsou Němcům rovnocennými spojenci a samostatná Ukrajina je hotová věc. Teď to Ukrajinci považovali za provokaci. Teta pana Kazilovského varovala, ať ty mužíky neprovokuje, vidí, jak ty Banderovci začínají kolem řádit. On se jenom smál a říkal: ,,Však je to jenom legrace.“
Jednoho dne přišli za ním do mlýna dva chlapi s puškami a nařídili mu, ať se obleče, že musí jít s nimi. Vláďa si tedy vzal kožené sako, doklady a peníze, myslel, že ho vedou k nějakému výslechu. Oni ho ale vedli rovnou do lesa na popravu. Když přišli na místo popravy, tak mu nařídili, aby si sundal sako, zul boty a sundal kalhoty. To jsem osobně slyšel z jeho úst, když jsme ho byli navštívit v německé vojenské nemocnici v Rovně. Pak mu řekli, aby si klekl a modlil se. Vladimír si klekl a začal se modlit. Byl to dlouhý čtyřhranný sovětský bodák. Vladimír ještě viděl, jak mu hrot bodáku vyběhl na prsou. To ještě pořád klečel na kolenou, teprve když dostal ránu pažbou do hlavy, ztratil vědomí a skácel se. Jak dlouho ležel v bezvědomí, neví. Odhadoval to asi na půldruhé hodiny. Bandité ho pokládali za mrtvého, stáhli mu ještě zlatý prsten s monogramem a náramkové hodinky.
Když si uvědomil, co se stalo, šel z lesa ven a tam zrovna Kastlovi vybírali brambory. Ty ho naložili na vůz, přikryli naťovinou a ujížděli s ním do Oženina na železniční stanici. Tam byla Německá posádka. Na nádraží zrovna stál sanitní vlak, tam ho ošetřili a vzali sebou do vojenské nemocnice v Rovně. Rodiče pana Kazilovského pak zařídili, že v té vojenské nemocnici zůstal až do plného vyléčení. Když jsem s tetou za ním byl, tak to už mohl mluvit. Říkal, že mu dávali nějakou vložku do dýchací trubice, která byla poškozená bodákem.
Teta ho nabádala, aby po vyléčení odjel do Čech. Že má dost peněz a známostí u Němců, aby si to mohl zařídit. Teď po něm Banderovci teprve půjdou, když se dozvědí, že nebyl mrtvý. Vladimír na to měl ale jiný názor. ,,To ne, já to těm kurvám nedaruji. Já si je dobře pamatuji, myslím, že to byli kluci z Novosilek. Mám také dost známých Ukrajinců, kteří za metrák mouky vypátrají, kdo ti dva byli. Dříve či později je zabiju jako psy.“ Jestli se podařilo Kazilovskému zabít ty dva Banderovce nevím. Byl jsem zavlečen do Německa na práci, tak nevím, co se na Volyni dělo.
Po příjezdu našich krajanů z Volyně v roce 1947 mi vyprávěli, že po příchodu Sovětu se organizovaly tzv. istrebitělnyje bataliony pro boj s Banderovci. Vladimír prý byl velitelem jednoho takového oddílu. Při jedné takové akci, jejich auto přepadli v lese Banderovci. Cestu jim zatarasili pokácenými stromy. Strybky se bez odporu vzdali. Nebylo divu. Často totiž pocházela jedna i druhá strana z jedné vesnice. Kazilovského poznali a na místě uškrtili. Měli na to svou metodu. Uvázali mu kolem krku drát, vzadu strčili roubík, kterým při otáčení utahovali smyčku.
Tak končil život odvážného člověka, který se nechtěl smířit se zločinem, který byl na něm spáchán. Vladimír byl zavražděn dvakrát. Taková byla doba na Volyni ještě několik let po válce. To bylo Volyňské Sarajevo, o kterém neměli lidé v Čechách ani potuchy.
Asi v roce 1995 jedeme se zájezdem na Volyň. Ve skupince je asi 17 Novokrajeváků. Domluvili jsme se s šoférem, že mu dáme každý sto korun, aby nás dovezl do Novokrajeva. To je z Rovna 22 kilometrů. Bývalý Kazilovského mlýn nestojí. Nepodařilo se dosídlencům, ale rozkrást úplně všechno. Ze dvoumetrových kopřiv vyčnívá setrvačník bývalého gasogenerátoru. Ten je moc těžký. Dosídlenkyně v bývalém Zajícově domě, co sousedil s mlýnem, říká, že předminulý rok přijela sestra pana Kazilovského se stařičkým otcem, měl úplně bílé vlasy. Chodili po tom zbořeništi. Starý pán prý brečel. Doufal, že mlýn ještě stojí a dělá lidem užitek.
Tolik příběh pana Pěničky!
Když potom v březnu roku 1944 odešla většina českých mužů do Svobodovy armády, musela v českých vesnicích být založena domobrana. Banderovci totiž i na osvobozeném území Ukrajiny měli stále navrch. Rudá armáda bohužel neměla čas je řešit! Musela postupovat za ustupujícími německými armádami a místní samospráva byla bezzubá. V knize Volyňští Češi v prvním a druhém odboji je uvedeno osm jmen mirotínských mužů, kteří byli zavražděni banderovci v průběhu let 1943 a 1944!
Do obranných uskupení na českých vesnicích se proto zapojovaly i ženy, stejně tak do činnosti hasičských sborů. Prostě v době, když většina mužů chyběla to ani jinak nešlo. Veškeré práce na polích, v dílnách a továrnách museli stíhat ti, kteří nebyli odvedeni a s nimi hlavně ženy a mládež.
Čeští muži mezitím absolvovali krátký vojenský výcvik a až poté byli zařazeni do bojových jednotek, se kterými prošli celou cestu až do hlavního města, Prahy.
Doba od odchodu mužů v březnu 1944 do armády až do jara 1947 nebyla na Volyni pro Čechy vůbec lehká. Po celé ty dlouhé tři roky hrozilo oslabeným vesnicím nebezpečí ze strany v lesích ukrytých banderovců, ruský režim oslabený skončenou válkou se s nimi po celou dobu neuměl efektivně vypořádat! V rozsáhlých lesích operující bandy byly prakticky zlikvidovány až v polovině padesátých let. Tedy více než deset let po skončení války!
Složitou situaci po odchodu mužů do armády a bezpečnostní situaci hlavně na venkově také dokládá i následující vyprávění Jiřího Němečka, Příběh z Mirotína, uveřejněný ve Zpravodaji SČVP číslo 3 z roku 2010. Bezesporu se jednalo o nejhorší podmínky které na Volyni panovaly za celou dobu české přítomnosti.
Poslední tři roky před odjezdem do vlasti z obce Mirotína, okres Zdolbunov, kraj Rovno nebyly bezpečné, žili jsme ve stálém strachu. Báli jsme se, kdy nás přepadnou banderovci, kteří okrádali a vraždili. Na bezbranném obyvatelstvu páchali neuvěřitelná zvěrstva. Naše obec musela zřídit domobranu a tím zabránila, aby nás kdykoliv napadli. Když odešli do Svobodovy armády schopní muži i ženy, byla ještě větší obava, jak dále uchránit obec před banderovci. Do domobrany se zapojili všichni, kteří nebyli odvedeni do armády, i mladí hoši, kteří nebyli plnoletí. Také se přihlásily některé ženy. Musela se udělat opatření pro ochranu obyvatel. Jedním z opatření bylo, že se občané, kteří neměli zděný dům, uchylovali na noc do zděných domů, aby v případě střelby byli ochráněni. Také se musela zabezpečit okna okenicemi a dveře závorami. Domobrana byla soustředěna do dvou nebo tří domů jako pohotovost.
Ostatní muži hlídali venku a v případě napadení dali znamení ostatním, že se blíží nepřítel. Všichni byli připraveni se bránit. V takovém ovzduší napětí a stálého nebezpečí jsme žili až do odjezdu do vlasti. Občané naši vesnice nevěděli, co je to dobře se vyspat, protože většina z nich byla zapojena v hlídkách. Takový to byl těžký život.
Manželky, které měly muže na frontě, se musely postarat o celou zemědělskou usedlost, obstarat děti i obstarat všechnu práci, která s tím byla spojena a to jak ve žních, tak i na podzim. Najímaly si pracovní síly, kde jen to bylo možné, žebráky, kteří jezdili z Ruska prosit o kousek chleba, nebo Ukrajince ze sousedních obcí.
Na podzim, když se měly vybírat brambory, jeden občan jel koňmi do sousední ukrajinské vesnice najmout dělníky. Tam ho banderovci zajali a drželi ho až do setmění. Donutili ho pod pohrůžkou zabití, aby oklamal hlídku obce a tak aby se dostali do vesnice a mohli konat své zhoubné dílo. Občan ze strachu o svůj život na to přistoupil, a tak se stalo, že on banderovce přivedl do obce. Přemohli první hlídku a odzbrojili ji, šli po vesnici, potkali dva občany a vzali je s sebou jako rukojmí a žádali je, aby je zavedli k starostovi obce, což byl právě můj otec. Starostovi nadiktovali své požadavky, které byly veliké. Požadovali, aby jim zajistil od občanů hovězí a vepřový dobytek, mouku a zbraně. Vyhrožovali, že když nebudou splněny jejich požadavky, vezmou si je sami a udělají s obcí, co uznají a řekli, že jestli vyjde jeden výstřel, celou naši rodinu zabijí i s rukojmími. Netrvalo dlouho a ve vesnici se ozvala střelba. Tak naši rodinu a tři občany vyvedli na dvůr a postavili je ke zdi domu, aby vykonali to, co slíbili. Když jsme stáli v řadě u zdi a před námi stáli popravčí, uvědomili jsme si, že přišel náš konec.
Ještě předtím vedoucí banderovců nařídil svému podřízenému, aby šel zapálit stoh slámy, který byl u stodoly. Maminka vyběhla od zdi a s pláčem objala kolem krku vedoucího banderovců a prosila ho, aby nás nechal žít a nenechal zapálit stoh. Jeho srdce se pohnulo a maminčino přání splnil a rozkaz odvolal. Tehdy jsem pochopil, že Pán Bůh pohnul srdcem toho zlosyna a on nevykonal to, co chtěl a tak jsme byli zachráněni.
Vtom přišla zpráva od banderovské spojky, že ve vesnici jsou ranění i zabití banderovci „naši chlopci“ jak si říkali. Vzali mého tatínka a ty tři občany s sebou jako rukojmí a rychle šli dál, do vesnice na místo střelby. Mě, sestru a maminku nechali být. Za chvíli se ozvala střelba a viděli jsme oheň, zapálili stodolu toho občana, který je přivedl do vesnice. Dozvěděli jsme se, že při přestřelce byl banderovci zastřelen Jaroslav Jelínek a tři občané byli zraněni. Mezi raněnými byl i můj tatínek Josef Němeček. Na druhém místě přestřelky byl zastřelen banderovci Antonín Zajíček. Právě v tom měsíci ještě padl u Dukly jeho nejmladší bratr Rostislav Zajíček.
Na tuto příhodu vzpomínáme s bolesti. Věřím, že všichni, kteří jsme přijeli v roce 1947 do své vlasti, toho nelitujeme, i když netrvalo dlouho a sovětský komunizmus se socialistickými „vymoženostmi“ přijel za námi… Přesto jsme rádi, že žijeme opět nyní ve svobodné, drahé vlasti a ne tak jak to prožívali naši prapředkové exulanti.
Samozřejmě, že cesta Sobodovců vedla přes všechna nejznámější místa velkých bojů, jako jsou Dukelský průsmyk (s největšími ztrátami Čechů na životech u Machnóvky a Wrocanky), boje na západním Slovensku, Ostravská operace a mnohé další.
Protože i příslib reemigrace pozitivně ovlivnil nábor Čechů na Volyni, potom bylo jasné, že většina z volyňáků zůstala v Čechách. Rozhodnutí kde je po válce umístit padlo na Žatecko. Tam byla dislokována Svobodova armáda a tam byla nakonec i v roce 1946 rozpuštěna. Pro vládu ČSR to byl takový malý problém. Najednou zde bylo skoro deset tisíc vojáků a nevědělo se co s nimi.
Protože zde neměli žádné civilní zázemí, pohybovali se všichni neustále ve svých uniformách, což na někoho působilo hrozivě. Proto byla snaha je co nejrychleji rozptýlit. Svobodné a i další ochotné jít na pomoc českému venkovu, nasadili hlavně v pohraničí k sedlákům na výpomoc. Ostatně většina z nich měla k zemědělství hodně blízko.
Mezitím se řešila na mezivládní úrovni reemigrace rodin, vyrovnání hodnoty majetku, který musel zůstat na Ukrajině a podobně. To se vleklo, protože Stalin neměl zájem přijít o významnou pracovní sílu na svém území. A až když se vymýšlela náhrada, někdo dostal šílený nápad odjíždějící Čechy nahradit Rusíny, Lemky a Huculy, tak teprve potom jednání konečně pokročila. Beztak Stalin otázku majetku odložil vychytrale na dobu po reemigraci a potom už z něho téměř nic nevypadlo. Došlo tak k velkým majetkovým ztrátám, které nikdy nebyly nahrazeny.
