Článek
RODINNÁ HISTORIE Mirotín
Ve věstníku spolku Exulant č. 45 byl otištěn článek o umístění pamětní desky na dřívější českou modlitebnu v Mirotíně na Volyni. Jako jeden z potomků mirotínských Čechů a iniciátor instalace pamětní desky bych se chtěl k této události vrátit a připomenout Mirotín i poválečné osudy jeho obyvatel.
Původně česká vesnice Mirotín na Volyni je vzdálená asi 17 km od okresního města Zdolbunova a 28 km od krajského města Rovna. V roce 1902 koupili Češi, pánové Jan Němeček, Josef Nesvarba, Václav Valášek a Josef Zajíček od ruského šlechtice Kolinkova v katastru ukrajinské obce Hlupanin opuštěný zemědělský dvůr se všemi pozemky. Vůbec nejaktivnější postavou celé akce byl Josef Zajíček. Nová ves, kterou zde založili, se zpočátku po nějaký čas jmenovala Český Hlupanin, což pak bylo změněno na Mirotín.
Na kupní cenu se museli budoucí obyvatelé poskládat a mnozí se přitom i hodně zadlužili. Dohromady však získali více než 800 ha polí a nejméně 100 ha luk a rašelinišť. V následujícím roce se přistěhovalo 17 českých rodin z Michalovky (Edita Štěříková: Země otců). Jejich přestěhování mělo prozaický důvod. V Michalovce se živili málo výnosným tkalcovstvím, tamní půda nebyla příliš vhodná k obdělávání. V Mirotíně to bylo s půdou naopak. Takže, když se na Michalovce dozvěděli o volné půdě, reagovali okamžitě. Přistěhovalci z Michalovky byli čeští baptisté a založili tu druhý český baptistický sbor na Volyni. Za nimi sem potom přišly ještě další rodiny. Byli to především exulanti z Boratína, Michalovky, ale i z oblasti Chersonu. Téměř všichni původně pocházeli z polského Zelova. Šlo o rodiny převážně vyznání českobratrského, baptistického a někdy i pravoslavného (v roce 1888 přijalo na Volyni kvůli půdě 5 505 Čechů pravoslaví). V době zakoupení pozemků byla celá oblast stále ještě dosti zalesněná. Dnes se tam ovšem s lesem nikde moc nepotkáte. Dokonce nedaleká původně česká vesnice jménem Zálesí už vlastně také za žádným lesem dávno neleží.
Jako rok založení Mirotína je někdy chybně uváděn rok 1870 a mezi zakladateli jsou uváděni i Češi z Bohemky, i když ta byla založena až o tři roky později než Mirotín (J. Vaculík: Dějiny volyňských Čechů I a II). Ovšem zakladatelé Bohemky byli pánové Ignác Andrš, Fridrich Horta, Fridrich Jelínek, Pavel Poláček a František Zlatník, tedy samá jména známá z Michalovky, Mirotína či spíše ze Zelova a všichni z nich byli v podstatě potomci exulantů! Jak již bylo uvedeno, po krátkém čase byla česká část nové obce, na rozdíl od té původní části ukrajinské, nazvána Mirotín. Údajně kvůli tomu, aby byl v jejich obci věčný mír. Mirotínští Češi vždy tvrdili, že vesnice Hlupanin nikdy součástí Mirotína nebyla. Dnes už to sice je jedna velká vesnice, celá označená jako Mirotín, ale mezi částmi Hlupanin a Mirotín je dodnes patrná proluka. Podle polských vojenských map z roku 1922 patřilo k Mirotínu i několik domů za Hlupaninem směrem k Lidavě a k Urvenám. V Urvenách koneckonců snad i někteří mirotínští původně bydleli. Vesnici Mirotín budovanou v sousedství ukrajinského Hlupanina obývalo záhy přes tři sta českých obyvatel. Bylo to dáno hlavně velikostí rodin, které sem přicházely. Tento počet obyvatelstva Mirotína a Českého Háje, se udržoval prakticky až do doby reemigrace. Bylo to navzdory některým pohybům směrem za oceán, do Československa, anebo také na jih, do krymské oblasti. Ony se totiž některé rodiny exulantů stěhovaly mezi všemi vyjmenovanými oblastmi.
Původ osídlenců byl mezi potomky českých pobělohorských exulantů ve Slezsku, ale důvody k jejich přesídlení ze Slezska do Polska a na Volyň byly především ekonomické. Cesta sem na Volyň byla 4× levnější než do Ameriky a půda zde byla ještě na začátku 20. století také velice levná. To vše byly pochopitelné důvody, stejně jako prvotní tolerance k jimi vyznávané víře. Ze skromných dostupných zdrojů (například čtyř matrik, vedených hlavně kazateli v rámci mirotínského baptistického sboru) zjišťujeme, jak málo vesnici zasahovaly vlivy domácího prostředí. Mám tím na mysli hlavně to, že se jen v ojedinělých případech Češi ženili, anebo také Češky vdávaly s Ukrajinci nebo Rusy. Vliv na to mělo složení obyvatel vesnice. Kdy zmínění baptisté, ale i ostatní obyvatelé, si žili životy v rámci své komunity, tedy poněkud odtažitě od jiných náboženských a občanských společenství.
Dnes je pro nás potomky mirotínských velká škoda, že se do původních zápisů matrik dostávaly informace týkající se výhradně sborového života a nebyly tam zahrnovány případy osadníků žijících mimo baptistický sbor. Ale zase jsou tam zaneseny informace o baptistech z vesnic ležících v okolní oblasti, které neměly zřejmě vlastní sborovou organizaci. Právě tyto matriky jen potvrzují tu dobrovolnou separaci od okolí, která se částečně projevovala ještě po reemigraci v Čechách. Vytváří to dojem, že exulanti vše, mimo svou sborovou komunitu, přijímali se značnou nedůvěrou.
Ze vzpomínek pana J. Němečka, mirotínského rodáka: „Začátky života českých rodin nebyly snadné, mnoho rodin si muselo půjčit peníze v bance na zakoupení půdy, výstavbu budov a pořízení živého a mrtvého inventáře. Museli maximálně šetřit, ale všichni byli šťastní, že mohou pracovat na svém a bydlet pod vlastní střechou (někteří i v provizorním). Těšilo je žít mezi spoluobčany vyznávajícími stejné duchovní a mravní hodnoty i horlivost k službě Bohu. Byla dodržována úzkostlivá čistota života ve sboru i jedinců a vládla zde přísná sborová kázeň. Při zakládání obce se občané dohodli, že v obci nesmí nikdo otevřít hospodu, kde by se prodával alkohol, a to se jim také podařilo. Až do odjezdu v r. 1947 to byl ojedinělý případ na Ukrajině.“
Vesnici tvořila a stále tvoří jedna 3,4 km dlouhá ulice, s domy jako korálky po obou stranách. Druhá řada domů se nestavěla, protože plocha za domy byla využívána k zemědělským účelům, a tak bylo jednodušší stavět vedle sebe, byť to vesnici stále jen prodlužovalo! Protože stavebního materiálu jako je kámen bylo v okolí velmi málo, tak když někdo vyoral kámen na poli, odnesl ho povinně do vsi pro stavební účely. Již při zakládání vesnice vyčlenili osadníci po vzájemné dohodě uprostřed plochu 21o celkové rozloze 2 ha. Bylo to místo určené pro kostel, školu a hřbitov. Kromě toho, měla své místo uprostřed obce i hasičská zbrojnice. Z jedné staré původní budovy, která zde stála, si udělali školu. Ta v prvních letech provizorně sloužila v neděli pro konání bohoslužeb. V dalších letech si mirotínští svépomocí vybudovali vlastní modlitebnu, respektive kostel.
Prof. Jaroslav Vaculík v „Dějinách volyňských Čechů II“ píše: „Modlitebna baptistů v Mirotíně byla postavena podle návrhu laického stavitele, mlynáře Zajíčka v roce 1912. Interiér byl vyzdoben verši z bible v českém, polském a ruském jazyce.“ Další z bohulibých aktivit pana Josefa Zajíčka, který byl velice činný, ovšem na stavbě se podíleli téměř všichni obyvatelé vesnice. Kostel byl posvěcen 28. září 1912, vešlo se prý do něj až pět set věřících a výročí slavnostního otevření kostela se pak v budoucnu stalo v Mirotíně dnem posvícenským.
Při instalaci pamětní desky v roce 2017 byl stav mirotínského kostela velmi špatný. Na štítu budovy byl dosud státní znak SSSR, který tam byl zřejmě přidělán k 50. výročí vzniku tehdejšího Sovětského svazu. Před tím prý budova delší dobu sloužila místnímu kolchozu jako skladiště obilí. Dnes je v přední části budovy zřízena jakási společenská klubovna obce a mirotínský starosta zmínil, že mají příslib financí k rekonstrukci. Takže je snad naděje ke zlepšení situace.
