Článek
Vyprávění zajatce UNITA – Jak jsme byli napadeni a stali se zajatci Mário de Oliveira / Joaquim Viera volně přeložil Lubomír Sazeček
Mário Manuel de Oliveira, 42 let, původem z Arganilu usazený v Angole již více než 20 let. V letošním březnu byl v oblasti Ganda, provincie Benguela zajat UNITA. Společně s více než 130 zajatými civilisty, Angolany, Portugalci a Čechoslováky. Vykonal nucený pochod přibližně 1500 km ve středu a jihu země. Nakonec byl po více něž 100 dnech zajetí osvobozen, potom co se zavázal před Jonasem Savimbi, že se nevrátí do Angoly pokud tam bude trvat válka. Na začátku července přijel do Lisabonu, kde nyní hledá zaměstnání, aby začal od nuly. Toto je příběh napsaný novinářem EXPRESSA potom, co mu jím byl vyprávěn.
Když byl rozpoután útok, v půl šesté ráno dvanáctého března, nevěřili jsme, že se to stane ani v těch nejvzdálenějších předpovědích. Několik dní předtím byl totiž mezi námi podplukovník França N´Dalo, náměstek ministra obrany a velitel generálního štábu armádních sil Angoly FAPLA, doprovázený provinčním komisařem z Benguely Kundi Payamou, aby nám řekli, že neexistuje nebezpečí, ačkoli přitom dodali, že mají v úmyslu vyslat vojenskou sílu na ochranu našich zařízení.
Továrna na celulózu CCPA v Alto Catumbela, kde jsem pracoval s úkolem vest oddělení lidských zdrojů, se nachází v izolované oblasti. Z obyvatel oblasti tam bylo asi dva tisíce sto kvalifikovaných pracovníků a asi tak osm až deset tisíc příležitostných, většinou sezónních zaměstnanců a jejich rodinných příslušníků (v celkové sumě okolo dvaceti sedmi tisíc lidí), chráněných výhradně sto padesáti pracovníky továrny sdružených v angolské milici ODP. Mezi nimi bylo rozděleno pouze dvacet kusů automatických zbraní G3 a AK47, zbytek výzbroje byl tvořen starými karabinami. Nejbližší armádní síly se nacházely v okresním městě Ganda, osmnáct kilometrů daleko.
Je jisté, že v okolí existovala určitá nestabilita. Útoky UNITA na automobily projíždějící po silnicích již dosahovaly rutiny. Ještě v prosinci byla zničena dvě naše auta a zabito několik lidí z jejich posádek. Sedmnáctého ledna byla komandem UNITA těžce poškozena přehrada Lomaum, vzdálená čtyřicet kilometrů od naší továrny. Přitom bylo zajato několik pracovníků Hydroelektriky Alto Catumbela.
Tři dny potom od nás pompézní vojenská síla odvezla dvacet jedna kubánských profesorů kteří zde pracovali. Ale navzdory všem těmto signálům ukazujících na zhoršování situace jsme důvěřovali uklidňujícím slovům která nám byla našimi představiteli přednesena. Nakonec se ale zde tohoto sobotního rána ozvalo praštění kulometů dementujíce dané sliby a garance.
Sousedé utekli do mého domu
Probuzen těmi výstřely, okamžitě jsem se zvedl, vzal svou zbraň a vyšel ven. Nechal jsem uvnitř mou družku Marii Mafaldu, jednadvacetiletou původem místní a její tříletou dceru Helenu Mafaldu. Můj dům se nacházel na centrální ulici jedné ze tří továrních čtvrtí. Stál těsně vedle policejní stanice.
Někteří z našich pracujících se snažili překročit nedaleký most vedoucí přes řeku Catumbela, hledajíce ochranu v naší čtvrti. Střelba byla intenzivní a byla stále blíž a blíž. Ačkoli ještě nevidíme kdo to střílí, rozlišujeme nezaměnitelný zvuk AK47. Skočili jsme do džípu, spolu s ředitelem Hydroelektriky, jedním Angolanem portugalského původu kterému jsme říkali Tito, bydlícím ve stejné čtvrti jako já a vyjeli jsme směrem k továrně, jeden kilometr vzdálené v opačném směru od mostu.
Silnice byla volná, ale střelba pokračovala soustředěně a blíže od nás. Zastavili jsme auto v parku autodopravy a pokusili se doplížit se poblíž plotu, který obepínal tovární zařízení směrem k velení ODP. Když jsme chtěli překročit silnici ve směru do továrny, udeřila jedna salva o zem jen málo metrů ode mne. Nemohl jsem ani odhalit kde byl střelec. Vrhl jsem se do příkopu vedle plotu a pokračoval v plížení dál. Bylo ale nemožné pokračovat přes část vpředu, ozvala se nová střelba nad mou tváří.
Jedna mina o kousek minula náš džíp
Spojil jsem se s Titem, vstupujeme zpět do džípu a letíme nazpět. Po cestě výstřel z minometu minul naše auto jen nějakých deset metrů. Dosahujeme příjezdu do naší čtvrti kde se střílelo již všude, včetně střel minometů a těžkých kulometů. Zastavujeme u policejní stanice. Policisté chodí se zbraněmi v rukou, jsou ale dezorientovaní a lze říci, že vůbec nemají možnost obrany.
S kulkami hvízdajícími nad hlavou jsem se oddělil od Tita a schoval se uvnitř svého domu. Místnosti byly plné lidí. Děti a ženy plakaly. Všichni říkali, že situace je ztracená, že jsme v beznadějné situaci. Očekáváme, že každou chvíli spadne na náš dům nějaká mina. Mezitím však nastala chvíle klidu. Někteří z nás sledujeme přes garáž vzadu, co je děje venku. Rozednívání je dnes pošmourné, po nočním drobném dešti je mlžný opar. Vidíme někoho za volantem džípu který jsem tam nechal odstavený hovořícího se skupinou lidí poblíž. Myslel jsem si, že je to Tito kdo sedí v autě a rozhodl jsem se vyjít, abych ho požádal o informaci k situaci.
Jakmile však vyjdeme na ulici, neznámá tvář oblečená do hnědé uniformy na nás začala křičet: „To jsou oni, to jsou Kubánci!“ a džíp okamžitě nastartoval. A tak můžeme vidět, že skupinka, která se nachází okolo džípu je složena z vojáků. Nemáme ale mnoho času o tom přemýšlet. Oni zalehli na zem a začali střílet nad naše hlavy. Vzali jsme nohy na ramena a všemi možnými způsoby se snažili dosáhnout nejbližšího domu. Skočili jsme odtud do mého dvora a schovali se znovu v domě.
Později mě přišlo k smíchu, to infantilní gesto které mě napadlo ještě na dvoře, zavřít bránu na visací zámek, když jste pronásledováni po zuby ozbrojenou jednotkou.
Připravujeme se odolávat až do konce
Uvnitř domu jsme jen tři muži, všichni tři narozeni v Portugalsku: ředitel naší továrny CCPA, Nuno Borguês da Silva, technický náměstek stejné továrny kterému jsme říkali Toni (vlastním jménem Antonio José Jesus da Silva) a já. Víc nemůžeme dělat, snad zaujmout pozice a odolávat do konce. Vpravdě jsme si mysleli, že nás přišli zabít a úzkost dětí a žen tento dojem ještě vyvolávala.
Tam venku zatím oblehatelé vykřikovali nějaké heslo kterému jsme nikdy neporozuměli. Potom se ozvalo: „Vítězství, vítězství, vítězství!“ a následovalo: „Jdeme do domů, jdeme do domů!“. Ve skutečnosti nepřicházejí žádné výstřely, ale oni také asi nezamýšlejí masakr, který tak zatěžuje naší mysl. Několikrát potom ale silně zabuší na dveře. Možná trochu nesmyslně se snažíme o zklidnění a zakrývání úst dětem rukama v představě, že dům bude vypadat opuštěně. Jasně, že zcela zbytečně. Následující série úderů na dveře, tentokráte energičtější, nás přivedla k otevření dveří, se strachem ze salvy která může odtamtud přijít. Předtím jsme se rozhodli ukrýt naše zbraně a granáty (které, jak si myslím, nikdy nebyly objeveny) do rohu koridoru.
Byl to sám ředitel továrny který uvolnil vojákům vchod. Prudce vnikli dovnitř s, podle příslušných distinkcí, jedním kapitánem v čele. Poručili nám: „Všichni na ulici, všichni na ulici, nebo zemřete!“ Kapitán začal mluvit v umbundo – jihoangolském dialektu, když uviděl mezi námi Afričany. Požádal jsem Mafaldu, aby odpověděla ve stejné řeči kterou dobře znala. Důstojník se ptal jestli je někdo z nás voják, což má družka popřela.
Mysleli že jsme Kubánci
Vycházíme s rukama nad hlavou. Jeden z vojáků chce vědět zda je Nuno nejvyšší činitel továrny, ale ostatní začali říkat: „Je to Kubánec, je to Kubánec!“. My jim tvrdíme, že ne, že je to opravdu ředitel. Avšak jeden z nich mě uchopil za paži a říká: „Ty jsi Kubánec! Kde máš pistoli?“ Začali mě prohlížet a já abych jim to ulehčil jsem zvedl i košili a stále přitom očekávám, že chytnu „olovo“.
Přesto však z jejich strany nepřichází žádné násilí. Tvářili se jako regulérní armáda, měli kompletní uniformy které vypadaly stejně jako uniformy FAPLA, nosili velké tlumoky a každý důstojník měl s sebou jednoho spojaře s radiostanicí na zádech, byli tedy velice sofistikovaní. Jediný hrozivý prvek na těchto vojácích byly jejich vlasy. Velká většina z nich užívala copánky a dlouhé účesy (možná až umělé), které jim dodávaly divoké a tvrdé vzezření.
Zdálo se, že pracují s důrazem. V trafostanici, která sloužila naší čtvrti, družstvo ženistů umisťovalo do nejzranitelnějších míst nálože. Uběhly již dvě hodiny od začátku útoku. Ještě se sporadicky ozývaly výstřely. Ale v našem místě se již klima začátku incidentu vytratilo. Zdá se, že pouze stanoviště ODP ještě kladlo ozbrojený odpor. Opravdu jen tam proběhly opravdové boje. Mnohem později se mi dostalo k sluchu, že na naší straně bylo celkem třicet devět padlých, mezi členy ODP a civilisty.
Během celého útoku vůbec nebyli ti kteří nás napadli obtěžováni vojskem z Gandy. Policejní rádio nefungovalo z důvodu chybějící elektrické energie po atentátu na přehradu Lomaum. Mohli jsme žádat o podporu pouze přes rádiové spojení z továrny která byla vybavená generátorem, avšak útočníci nám nedovolili se k zařízení dostat. Přesto nepochybuji, že štěkaní automatických zbraní bylo perfektně slyšitelné až v kasárnách FAPLA, stejně jako my jsme v minulosti slýchávali mnoho jiných útoků v oblasti.
Češi činí přípravy na dlouhou cestu
Těsně vedle východu z mého domu oddělili ředitele a jeho rodinu od naší skupiny. Byli jsme obklopeni různými vojáky, kteří nás dovedli až do druhé městské čtvrti. Pokračujeme beztoho, abychom věděli jaký osud na nás čeká. Troufli jsme si komunikovat pouze signály a jednoslabičně. Byli jsme spojeni s dalšími rodinami, ale po dojití na další místo nás zase oddělují. Ostatní se spojují do rozsáhlé skupiny sešikované útočníky.
Stalo se i to, že zde Mafalda objevila svou sestru. Nemohly se ovšem spolu spojit, má družka se omezila na pouhé rozhození paží, projev rezignace. Nutno poznamenat, že v samotném důsledku vlastně chtěli oddělit Afričany od evropsky vyhlížejících osob a jejich rodin.
Mezitím, na samém začátku naší cesty, tu máme také avizovanou skupinu československých kooperantů, kteří měli hlavně pracovní poradenské úkoly v naší továrně. Byly jich tři desítky a s rodinnými příslušníky dosahovali šedesáti šesti osob. Pozoruji, že se pohybovali z jedné strany na druhou, svá zavazadla v rukou, přitom jsou stále doprovázeni vojáky z přepadové jednotky. Nabízela se tu myšlenka, že se připravují na velmi dlouhou cestu, věc která se nám snad ale nepřihodí.
Jak tak přicházíme k betonovému mostu do další čtvrti, hlídanému dvěma vojáky, objevil se tu jeden hodně mladý voják, později ostatními oslovovaný praporčík Alelujá. Vydal se přímo ke mě a zeptal se mě: „Tedy Vy jste ten pan Oliveira, z Lidských zdrojů?“. Učinil stejný dotaz i na Toniho, na jeho funkci, ale stejně jako u mě, ani u něho vůbec nečekal na odpověď.
Byli jsme překvapeni precizností informaci okolo naší továrny kterými vojáci disponovali. Potom mi ještě i řekli, že jsem byl šéf vyzbrojení a bezpečnosti v oblasti. Pouze musím opravit, šéf bezpečnosti ano, ale bezpečnosti průmyslové, tedy v továrně. Přesto však neměli jasno to, jak to bylo s Kubánci.
Mezitím jak pokračujeme v pochodování, doprovázeni útočníky a strážemi ze dvou vojáků každý z nás, stále pokračují ve vyzvídání: „Neměli jste tu Kubánce?“, „Kde se nachází?“. Jejich očekávání, jak se nám jeví hlavní cíl jejich mise, bylo zklamáno rychlým stažením kubánských profesorů před dvěma měsíci.
Jsme nuceni nést si děti sebou
Ve stejné době nás náš průvodce uklidňuje. Říká abychom neměli strach, že nebudeme mít problémy. A vysmívá se přitom: „Takže jste si říkali, že se nestane aby sem UNITA přišla, není to tak? Ale nakonec se to seběhlo opačně!“. To bylo poprvé, kdy jsme slyšeli naše útočníky přiznat si svou příslušnost ke hnutí Jonase Savimbi.
Procházíme poblíž bydliště rodičů Mafaldy. Protože ještě nezná jaké „štěstí“ nás dál potká, žádá praporčíky, aby u nich mohla nechat dítě. Totéž se událo i u ženy Tonyho, která chtěla nechat své dvě děti u sestry žijící ve stejném místě. Ale vojáci byli promptní, zůstaňte se svými dětmi, což nakonec bude lepší protože dostanou dobré zacházení. Tak jsme byli varováni, že se nacházíme v ohrožení absolvovat velký pochod. Proto beru Helenu na „koně“. Ze strachu co všechno nás očekává se proto neodvažujeme zeptat Aleluji jaký bude náš osud.
Následně křižujeme odbočku cesty na farmu Águas Claras. Byl to vlastně tovární statek ve kterém se pěstovaly místní speciality. Organizovali jsme tu práce na obdělávání půdy a rok od roku dostávali odtud další nové produkty. Zamýšleli jsme tam také vybudování několika bungalovů, které by byly postupně přidělovány pracujícím továrny, na rekreační trávení volných dní. Ale nyní ta rajská vegetativní plocha zůstává za námi. Možná, že také navždy …!
Zastavujeme se uprostřed cesty, zahlédneme dvě auta z továrny (mezi kterými je i džíp který mě zavezl do centra střelby) a za zatáčkou opět skupinu Čechů s jejich rodinnými příslušníky a zavazadly. Začínáme v blízkosti našich společníků v tomto dobrodružství chápat, že nastalé věci jsou poněkud složitější, a zdá se také, že se nacházíme na místě řízení celé operace.
Vyniká zde jeden voják, s distinkcemi plukovníka, doprovázený skupinou dalších důstojníků, všech rovněž s vyššími distinkcemi: jeden podplukovník, majoři atd. Neustále udělují rozkazy prostřednictvím radiotelefonů, pravděpodobně skupinám vojáků ještě operujících v místě našich obydlí, komunikují rovněž ale i s nějakou vzdálenější základnou. Mluví portugalsky, a tak jak rozumím, chtějí hlavně získat informace k orientaci kam se mají odtud vydat. Ovšem odpověď jsem nezachytil.
