Článek
18.04.83 den předtím
Celá hlavní skupina za námi totiž zastavila také a my se potom museli asi tak pět, šest kilometrů vrátit se nazpět za nimi. Toto už se mi stalo vlastně podruhé. Vyžádal jsem si pro nás šest od aspiranta Peny, který se často pohyboval v naší blízkosti, alespoň trochu sušeného mléka na posilněnou před tím návratem. Vlastenec Franta se na té mé žádosti také honem přiživil, ale budiž mu přáno. Se zbytkem našich se setkáváme až něco okolo půl šesté, je to už téměř před setměním. Jarda už zatím suší všechny deky z našich báglů. Bylo mu prý po cestě velmi zle a tak ho museli nějakou chvíli nést. Říkal, že jim snad dokonce jednou spadl z nosítek. A ani prý neví, jak se mu to stalo. Bylo mu údajně tak špatně, že přitom téměř vůbec nic nevnímal. Při zvedání nosítek a ukládání si jich na své na hlavy ho ti zesláblí nosiči nějak vyklopili na zem a on se přitom snad uhodil do hlavy. Potom prý už šel dál raději pomalu, ale po svých.
19.04.83. to byl ten den
Krátce po poledni už s cestováním pro dnešek skončíme. Po ujití jen nějakých sedmnácti kilometrů. Je to sice málo, ale já sám to tentokráte mimořádně rád uvítám. Následovalo dále jen pro nás obvyklé přehazování z místa na místo. Až nás uložili na jedné maličké základně, kde bylo na poměrně souvisle ohraničené rovné ploše rozestavěno asi tak čtyřicet až padesát již postarších cubatas. Naše sedma si rychle zabrala ta první dvě, která se ale potom po přesunutí zbytku skupiny vlastně stala posledními. Přičemž v předposledním jsou uloženi Jarka, Jarda a Pavel, v tom posledním Eva, Milada, Jirka a já. Vydali jsme se také okamžitě nasbírat si do našeho nejbližšího okolí dřevo na tradiční odpolední a večerní oheň, který si hodláme rozdělat mezi oběma chýšemi. To byla pro nás obvyklá činnost po dojití na cílové místo, která příslušela zejména nám mužům, ženy mezitím připravily většinou to konkrétní místo, kde se bude tento den spát. A protože je do večeře ještě relativně hodně času, jen tak na chvíli zaléháme abychom si po cestě odpočinuli.
Ale už krátce po čtvrté hodině odpolední na nás od vedle Jarka volá, že se Jardovi udělalo hodně špatně. Nemůže se prý vůbec zvednout. Tehdy ležel venku ve stínu, v trávě pod jedním velikým stromem. Když jsme k němu došli, tak byl vlastně v hlubokém bezvědomí. Začalo to s ním být náhle špatné. Nějakou chvíli trvalo než sem přišla nejen Marie a potom také konečně i vojenský enfermeiro. Ale stále zásadně chyběly jakékoli léčebné prostředky kterými by se mu mohlo nějak, a hlavně rychle, pomoci. Protože snad bylo také podezření na cukrovku vyšašili vojáci kdesi alespoň cukrovou šťávu. Tu však Jarda už nebyl schopen ani polknout. Enfermeiro také někde ještě vyhrabal nějakou infúzi (jednalo se podle nich o 5% glukózu). To bylo ale vlastně vše, co byli schopni pro něho v tuto chvíli udělat. Poté už tam ti vojáci jen tak stáli a prostě se usmívali. To mi připadalo na danou situaci strašně kruté, oni se zřejmě usmívali z rozpaků. Pro nás to ovšem byla dosti neuvěřitelná reakce na situaci, kdy tady umíral jeden z nás. Bylo to opravdu velice zoufalé. Jen Marie se za malou chvíli zeptala kolik je hodin. Bylo sedmnáct hodin čtyřicet pět minut a náš kolega Jaroslav právě zemřel.
Všechny ženy okolo plakaly a slzy se dokonce objevily i v očích některých z našich mužů kteří tu nablízku právě jsou. Bylo nás kolem něho z celé naší početné skupiny zajatců jen pár. Všichni ostatní jakoby se této situace tak trochu báli. Jenom tak zpovzdálí, nebo raději zalezlí ve svých cubatas, zevnitř sledovali to, co se venku kolem Jardy děje. Snad prostý živočišný strach, že se totéž může stát i někomu dalšímu z nás. Anebo jednoduše jenom velká obava ze zlých zpráv. Kdo ví, co všechno může člověk cítit v takovou těžkou chvíli. Nejhorší ze všeho snad byla ta naše nekonečná beznaděj. Dolehlo to na nás na všechny opravdu hodně zle. Potom Marie s Jarkou a Miladou Jardu společně trochu upravili a také ho zabalily do jednoho většího prostěradla, které jim k tomu účelu vojáci ochotně dodali. Pak byl nebožtík uložen v té stejné chýši ve které vlastně měl dnes původně přespat. Jarka s Pavlem se ještě malou chvilku předtím přestěhovali k nám čtyřem do sousední chýše.
Coronel nám mezitím ještě po aspirantech vzkázal, že by si chtěl promluvit s deseti z nás, kteří nejlépe rozumíme portugalsky. Toto chtěl asi proto, aby se přitom nemusel ztrácet čas tlumočením. Máme si za ním přijít do místního jango v devět hodin večerna kratičkou poradu. Tam potom od nás přišli Marie, Dalibor, Emil, Fero, Láďa, Lumír, Michal, Peter, Tonda a já. A kromě nás deseti Čechoslováků jsou s námi i Nuno a Tony.
Velící coronel nám tam nejdříve vyjádřil svou osobní lítost nad tím co se dnes večer stalo. Oznámil nám poté, že byla neprodleně vyslána zpráva do jejich hlavního stanu. Nyní jen čekají na nějakou konkrétní odpověď, která má odtamtud přijít. Zdůraznil potom také to, že i oni mají také velké ztráty na životech. To už prostě nese každá válka. Potom nás informoval o tom, jaká jednání již údajně proběhla ve prospěch našeho propuštění, hlavně ta z iniciativy naší vlády. Pro naše propuštění se prý také měla vyjádřit řada různých vlád, předních světových politiků, jakož i mezinárodních institucí a významných osobností. Náš ministr zahraničí prý údajně podnikl několik zahraničních cest na kterých vedl hlavně jednání o našem současném problému. A sám papež se prý dokonce několikrát veřejně vyjádřil v náš prospěch.
Dále nám také oznámil, že naše děti a ženy budou poslány domů hned po dosažení jejich cílových základen ležících na jihu země. O propuštění nás mužů se potom má rozhodnout o něco později. Nakonec ještě jednou na samý závěr vyjádřil lítost nad úmrtím Jaroslava. Zopakoval, že i mnoho z nich stále umírá a to nejen muži. Navrhl nám formu projevu smutku tady v Africe dost obvyklou, tedy obřad s plačkami. My tedy po krátké poradě mezi sebou souhlasili s jednou hodinou tohoto zde obvyklého projevu. Potom jsme se v klidu rozešli a vojáci připravili u té chýše kde byl Jarda uložen několik jednoduchých lavic z klád a nanosili dřevo na oheň.
Mezi dvacátou druhou a dvacátou třetí hodinou se nás tam sešla většina zajatých, přišli i všichni vyšší důstojníci UNITA a asi takových čtrnáct, patnáct děvčat z party okolo kuchyně. Ta zazpívala smuteční písně převážně v domorodém jazyce „umbundo“. Mezitím všechna plakala tak, jako by jim zemřel někdo velmi blízký. Je nutno říci, že jejich projev byl skutečně velice dojímavý, takže citlivější povahy mezi námi si přitom zaplakaly také. Po hodině jsme se rozešli spát s obavami z příštích dnů. U té cubaty se zesnulým Jardou potom, asi po celou noc, stála dvoučlenná hlídka vojáků z našeho doprovodu.
Deprese padla na celou skupinu. Jarda je první obětí. Je ale také i poslední? Další dny ukázaly, platila ta lepší varianta.
