Článek
Pro tamní věřící, jmenovitě katolíky, byla bezpochyby morální a symbolickou vzpruhou, z níž mohli čerpat duchovní posilu, ale postavení křesťanů v muslimské zemi, kde tvoří tzv. extrémní minoritu (méně než půl procenta), se nezměnilo a většina problémů přetrvává. Patří k nim
omezení evangelizační činnosti a konverzí od islámu ke křesťanství včetně společenského tlaku na konvertity, byrokratické regulace ze strany režimu a zavírání protestantských kostelů a modliteben. Jinými slovy, návštěva pontifika sice po oficiální stránce proběhla dle předpokladů, ale věřícím nic nepřinesla. Na webu Morning Star News se tomuto tématu věnuje článek „Oppressed Christians in Algeria Go Underground“(4. 8. 2026).
Už nadpis je výmluvný: Utlačovaní křesťané v Alžírsku se stahují do ilegality. Podtitulek: Církev zůstává malá, křehká, ale věrná. Co se za tím skrývá? V zemi začala v roce 2017 vlna represí, v jejímž rámci úřady zavřely s jednou výjimkou všechny evangelikální (protestantské) kostely a věřící byli nuceni stáhnout se do undergroundu, což sami označují jako vnitřní exil. (Toto slovní spojení známe mnozí z doby komunistického režimu.) Křesťané se tedy ve státě, v němž se k islámu hlásí přes 99 procent populace, schází nenápadně po domech, v garážích nebo venku pod olivovníky. Ne všichni. Mnozí zůstávají izolování a postrádají pravidelné duchovní vedení, které je v těchto poměrech dvojnásob důležité. Mohlo by se zdát, že náhradním řešením je internet a sociální sítě, ale i to má háček – hrozbu šíření bludných učení a falešných nebiblických nauk, což vede k vnitřnímu rozdělení a konfliktům.
Navzdory těmto obtížím někteří křesťané vyjadřují Bohu vděčnost a vnímají toto období jako duchovní očistu, která může vést k vybudování silnějších a zralejších sborů. „Věřící udržují bratrské vztahy v malých rodinných skupinách,“ uvedl jeden z představitelů křesťanské komunity. „Soukromě slavíme Večeři Páně i křty a věnujeme značné prostředky na charitativní pomoc v souladu s biblickým přikázáním.“ Jeden z církevních vedoucích pokračuje ve své službě tím, že navštěvuje rodiny v různých vesnicích a poskytuje jim morální a duchovní podporu. Stejně jako u dalších pastorů citovaných v tomto článku nemůže být jeho jméno z bezpečnostních důvodů zveřejněno.
„Situace je nepochybně obtížná, protože jsme zbaveni společenství,“ říká jeden z kazatelů, „ale Boží dílo se nesmí zastavit. Zoufale nám chybějí Bible a křesťanské knihy, protože celní úředníci je systematicky zabavují, i když se je naši přátelé na Západě snaží přivážet.“ Kromě blokování dovozu knih, policejních razií a zabavování nejrůznějšího vybavení jsou křesťané odříznuti od běžného společného církevního života, a to od doby, kdy úřady fakticky zbavily evangelikální zastřešující organizaci, Protestantskou církev Alžírska (EPA), právního postavení. Když EPA po přijetí zákona o sdruženích č. 12–06 z roku 2012 znovu požádala v srpnu 2014 a červenci 2015 o registraci, úřady jí potřebné potvrzení nevydaly. Organizace se tak ocitla v právním vakuu, které následně posloužilo jako záminka k nucenému zavírání většiny sborových budov. To se dělo v období let 2017 až 2019, kdy režim nechal zapečetit 46 ze 47 sborových domů. V provozu zůstalo pouze sídlo EPA v hlavním městě Alžíru, které slouží také jako jako místo bohoslužeb, a to díky přítomnosti diplomatů a jiných cizinců.
Navzdory byrokratickým překážkám zůstává předseda EPA Salah Chalah v Alžírsku a nadále tuto organizaci zastupuje. V nedávném rozhovoru pro televizní stanici SAT-7 popsal protestantskou komunitu jako malou a zranitelnou, avšak navzdory útlaku věrnou. Použil biblický obraz: „Když trpí jeden úd, trpí celé tělo.“ Dodal, že organizace i nadále usiluje o pokojné soužití, toleranci a svobodu sloužit svým komunitám s naprostou upřímností.
Nástup prezidenta Abdalmadžída Tebbúna do úřadu v prosinci 2019 znamenal oproti éře vlády prezidenta Butefliky změnu k horšímu. Nynější administrativa okázale ignoruje mezinárodní společenství a opírá se o to, že islám je státního náboženství, čímž zejména konvertitům ke křesťanství upírá právo na plnohodnotný veřejný život. Neblahá je i politická souvislost. Relativně silná přítomnost protestantů v severním regionu Kabylie vede bezpečnostní složky k tomu, že křesťanské aktivity spojují s Hnutím za sebeurčení Kabylie (MAK), které je od roku 2021 považováno režimem za teroristickou organizaci. Tato politizace umožňuje prezentovat náboženskou svobodu a svobodu svědomí jako údajnou hrozbu pro národní bezpečnost.
Důsledkem této politiky je vlna soudních postihů a administrativních překážek. Od roku 2018 soudy vynesly nad křesťany na šest desítek trestních verdiktů. Místopředseda EPA Youcef Ourahmane byl v květnu 2024 v odvolacím řízení odsouzen k jednomu roku vězení jenom za to, že organizoval duchovního setkání. Původně přitom dostal trest dvou let žaláře a pokutu. Hamid Soudad byl vězněn od ledna 2021 do července 2023 za údajnou „urážku islámu“ související s karikaturou zveřejněnou na Facebooku. Jeho celkový trest činil pět let, ale díky prezidentské milosti byl zkrácen.
Dalším případem je konvertita od islámu a obhájce lidských práv Slimane Bouhafs. Přestože měl status uprchlíka OSN, byl do Alžírska násilně navrácen z Tuniska. Po návratu byl od září 2021 do září 2024 vězněn a mučen. Ani po propuštění mu nebyla navrácena občanská práva a přišel o nárok na penzi. Jiný křesťan, jehož jméno není z bezpečnostních důvodů možné uvést, čeká na rozhodnutí Nejvyššího soudu poté, co byl odsouzen ke dvěma měsícům vězení a pokutě za sdílení internetových biblických kurzů.
Právní tlak se často opírá o nařízení č. 06–03 z roku 2006, které bylo přijato s cílem omezit šíření křesťanství a konverze mezi alžírskými občany. Toto nařízení omezuje náboženskou svobodu tím, že podřizuje bohoslužby vágně definovanému požadavku „veřejného pořádku“, vyžaduje, aby se náboženská shromáždění konala výhradně v budovách schválených komisí, která se se ale v praxi neschází, čímž vytváří administrativní patovou situaci, a jakýkoli čin, který by mohl „otřást vírou muslima“, trestá dvěma až pěti lety vězení. V praxi tak kriminalizuje i takové jednání, jako je držení Bible nebo vedení soukromých duchovních rozhovorů.
Počet křesťanů v Alžírsku odhaduje organizace Open Doors na přibližně 150 tisíc osob, což představuje 0,3 procenta z celkové populace 48 milionů obyvatel. Katolíků je kolem osmi tisíc, zatímco metodistické, anglikánské, mennonitské a jiné sbory jsou tvořeny převážně cizinci včetně diplomatů. Uzavřeny ale byly i sbory nespadající pod EPA. Sbor Severoafrické misie NAM ve městě Ouadhia a sborové společenství v Ouacifsu. Oba leží v severoalžírské provincii Tizi Ouzou a měly přes 200 věřících.
V tomto kontextu vnímali evangelikálové dubnovou papežovu návštěvu v Alžírsku spíše jako diplomatickou prezentaci a prostředek k vytvoření příznivého obrazu země v zahraničí než jako událost, která by místním křesťanům přinesla nějakou úlevu. Přestože návštěvě byla věnována rozsáhlá mediální pozornost a alžírská vláda vynaložila značné prostředky na zajištění bezchybného průběhu, mezi pronásledovanými alžírskými křesťany zanechala spíše pocit hořkosti. Je pravda, že předseda EPA, pastor Chalah, patřil mezi hosty setkání s papežem v katedrále Notre Dame d’Afrique, nicméně skutečnost, že protestanti byli zbaveni svých bohoslužebných prostor, zůstala prakticky bez povšimnutí. Protože během oficiální návštěvy nezazněla žádná zmínka o náboženských omezeních ani návrh na jejich řešení, vyvolala neblahý dojem, že papež před obhajobou křesťanů dává přednost sbližování s muslimskými představiteli Alžírska.
Organizaci EPA nezbývá, než aby nadále podávala žádosti na ministerstvo vnitra o obnovení registrace a znovuotevření svých bohoslužebných míst. Podle organizace Open Doors, která každoročně sestavuje žebříček padesáti zemí s nejvyšší mírou pronásledování křesťanů, se Alžírsko v roce 2026 umístilo na 20. místě. Hůře jsou na tom podle tohoto hodnocení křesťané v devatenácti zemích, od Severní Koreje přes Somálsko, Jemen a Súdán až po Maledivy.“
●
