Článek
V listu The Jerusalem Post si této disproporce všímá Shimon Cohen, zakladatel britské agentury Roath PR Consultants, která se specializuje na public relations, krizovou komunikaci a vztahy s veřejnými institucemi („When Nigeria bombs a market, it’s a tragedy. When Israel does, it’s a cause“/9. 6. 2026). Vrací se k reportáži britských novin The Sunday Times z prvního červnového víkendu. Tématem jsou letecké útoky nigerijských vzdušných sil během operací proti džihádistům a ozbrojeným gangům na severu země, při nichž bylo v nedávné minulosti zabito velké množství civilistů, ženy a děti nevyjímaje. Přeživší hovořili o zasažených tržištích, zaživa upálených dětech a rodinách vyhlazených během krátkého zlomku času. Ne že by o tom svět nevěděl. Amnesty International a řada mezinárodních zdrojů uvádí, že ataky armády způsobily masové civilní ztráty. Jen v květnu bylo ve státě Zamfara údajně zabito více než sto civilistů. Další útok ve státě Yobe si podle zpráv vyžádal desítky obětí. Přesto ve veřejném prostoru provází tyto informace až znepokojivé ticho. To se ale netýká izraelských protiteroristických kampaní.
Porovnáme-li tón, způsob mediálního zpracování a následnou reakci veřejnosti na vojenské akce v Nigérii a operace Izraele proti Hamásu a Hizballáhu, rozdíl sotva můžeme přehlédnout. Jistě: cosi je tu shodné. V obou případech vlády tvrdí, že bojují proti teroristickým organizacím ukrytým mezi civilním obyvatelstvem. V obou případech umírají ve velkém počtu nezúčastnění, včetně dětí. A v obou případech lidskoprávní organizace obviňují armádu z nepřiměřeného použití síly a z možného porušování mezinárodního práva.
Přesto si nelze nevšimnout: článek v Sunday Times nebyl publikován na titulní straně s morální naléhavostí vyžadující celonárodní zpytování svědomí. Prezentován byl jako jakákoli jiná zahraniční zpráva z problematického a vzdáleného místa světa. Ano, Amnesty International vyjádřila znepokojení a hovořila o vyšetřování a možných válečných zločinech. Neobjevil se však žádný vážný pokus hlavního proudu médií spojovat nigerijskou kampaň se slovem „genocida“.
Kromě toho: žádní poslanci Dolní sněmovny nepožadují vyhlášení sankcí proti Nigérii. Na britských univerzitách nepropukly mohutné protesty proti nigerijským vojenským operacím. Nikdo neobsazuje budovy firem spojených s Nigérii, nikdo nerozbíjí jejich okna. Před nigerijským vysokým komisariátem v Londýně (název ambasády členské země Commonwealthu) se nekonají masové demonstrace. Centrem britské metropole neprocházejí týden co týden protestující odsuzující nigerijský stát. Británie vyváží do Nigérie vojenský materiál a poskytuje tamním ozbrojeným silám podporu, stejně jako některé západní země vojensky a diplomaticky podporují Izrael. Přesto v britském parlamentu nejsme svědky odporu kvůli vývozu zbraní do Nigérie, ve Spojeném království neprobíhají dlouhodobé mediální kampaně požadující embargo a aktivisté se nepřipoutávají k branám továren s vojenským výrobním programem.
Shimon Cohen si dále všímá absence společenských dopadů na početnou nigerijskou komunitu v Británii. V zemi působí desítky a desítky nigerijských kostelů a křesťanských sborů, letničních, anglikánských, katolických, evangelikálních, které sloužící jedné z největších a nejúspěšnějších přistěhovaleckých komunit v monarchii. Žádný z nich nepotřebuje betonové zátarasy, ozbrojenou ochranu ani mimořádná bezpečnostní opatření. Nigerijská komunitní centra normálně fungují. Bez obav, že budou napadena kvůli událostem na severu Nigérie. Nigerijci nejsou na britských ulicích napadáni v odvetě kvůli tomu, jak si počíná nigerijská armáda. Nigerijské podniky nejsou vandalizovány. Nikdo nepožaduje, aby britští Nigerijci veřejně odsoudili vládu v Abuje, než budou přijati do slušné společnosti.
Proč tomu tak je?
Shimon Cohen soudí, že zčásti proto, že téměř nikdo vážně nevěří tomu, že by běžní Nigerijci žijící v Británii měli být kolektivně odpovědní za vojenské akce prováděné tři tisíce mil daleko. Tento princip ovšem přestává platit, když místo Nigérie dosadíme Izrael. Vedle toho hraje roli ideologická móda. Izrael se nachází na křižovatce západních posedlostí: kolonialismu, rasových otázek, americké moci, politiky identity a protizápadního radikalismu. Ne tak Nigérie. Tragický bombový útok v severonigerijském státě Zamfara je považován za politováníhodný africký konflikt. Naproti tomu Gaza se stává jakýmsi kosmickým morálním dramatem, do něhož Západ projektuje své vlastní úzkosti a vnitřní rozdělení. A pak je tu tzv. faktor známosti. Nigerijská komunita se v Británii integrovala - úspěšně a bez větších politických dramat. Nigerijské křesťanství je společensky konzervativní, sociálně ambiciózní a do značné míry (probritsky) vlastenecké. Nezapadá do aktivistického rámce utlačovatelé vs utlačovaní. Není tu emoční mechanismus, který by podporoval trvalé pobouření proti ní.
Autor komentáře závěrem charakterizuje jasný dvojí metr: „Když Nigérie v rámci boje proti teroristům zasáhne tržiště, je to tragédie. Když totéž udělá Izrael, stává se z toho ústřední morální krize celé jedné epochy.“
●
Volně podle webu novin The Jerusalem Post.
