Článek
Izrael není v této věci výjimkou. Nejpozději 27. října 2026 se budou v zemi konat volby do 120členného Knesetu a mezi uskupeními, která mají naději na úspěch - kvůli poměrnému volebnímu systému v koalici s jinými partajemi – je podle průzkumů strana „Jašar!“ vedená bývalým náčelníkem generálního štábu armády Gadim Eisenkotem. (Její plný název ve volném překladu: „Čestně! S Eisenkotem“.) Podle průzkumů jí patří průběžné třetí místo. To se sice může v následujících čtyřech měsících změnit, do plusu i minusu, nicméně vládnoucí Likud nenechává nic náhodě. Jde o hodně, včetně politické budoucnosti premiéra Netanjahua (a teď nemám na mysli pouze jeho trestní kauzy kvůli údajné korupci).
Zjevně v obavě z Eisenkotova úspěchu se pustil do práce Jonatan Urich, mediální poradce a blízký spolupracovník premiéra Netanjahua. Nelenil a připravil předvolební videoklip, v němž si utahuje z Eisenkotovy ne právě nejdokonalejší angličtiny. Porovnává ji s perfektní angličtinou Benjamina Netanjahua, což je samo o sobě netaktní a mezi gentlemany se to nedělá, ovšem najít gentlemana v předvolebním souboji je stejně obtížné jako ulovit ryby v Mrtvém moři nebo narazit na slona na Šumavě. Eisenkotovi nezbylo, než na Urichův výpad zareagovat. Nepopřel, že premiér je v angličtině lepší než on (dále si řekneme proč), nicméně podotkl: „Kde byla Netanjahuova vynikající angličtina 7. října? Pomohla nám s něčím? Nepomohla nám vůbec s ničím.“
Tento moment z předvolební kampaně inspiroval bývalého šéfredaktora novin The Jerusalem Post Jaakova Kace k napsání názorového článku, který byl na webu listu publikován 12. června. Hned v nadpisu novinář píše: „Ne, pane Urichu – angličtina není v Izraeli měřítkem vůdcovství.“ Začíná tím, že oba, Eisenkot i Netanjahu, jsou Izraelci s naprosto odlišnými příběhy. Oba jsou úspěšní a zaslouží si respekt. Ano, jeden z nich mluví lépe anglicky.
Pak Kac nabízí srovnání. Eisenkot se narodil v galilejské Tiberiadě rodičům, kteří se do země přistěhovali z marocké diaspory. Vyrůstal v Eilatu u Rudého moře, studoval na několika školách a v osmnácti nastoupil do armády (IDF). Sloužil u prestižní brigády Golani; pak postupoval v řadách IDF až dospěl na vrchol. V roce 2015 se stal ramatkalem, náčelníkem generálního štábu IDF, s čímž je spojena i nejvyšší armádní hodnost – rav aluf, generálporučík. Benjamin Netanjahu se narodil v Tel Avivu. Dětství prožil v Jeruzalémě a v USA. Po absolvování střední školy se z Ameriky vrátil, aby splnil vojenskou povinnost v IDF, a poté za oceán znovu zamířil. Absolvoval Massachusetts Institute of Technology, pracoval v soukromém sektoru a později v izraelské diplomatické službě – jako vysoký diplomat na ambasádě ve Washingtonu, DC a později jako velvyslanec při OSN.
Jaakov Kac argumentuje: „Kdyby se někdo, kdo ani jednoho z nich nezná, měl rozhodnout, který z obou ovládá angličtinu lépe, odpověď by byla zřejmá – ten, kdo strávil formativní léta ve Spojených státech, získal tam vysokoškolský titul a řadu let tam profesně působil.“ Tak velí zdravý rozum, není v tom nic kontroverzního. A rozhodně to nemá nic společného s inteligencí Gadiho Eisenkota. Náčelníkem generálního štábu IDF se sotva stane člověk, který by postrádal mimořádné schopnosti. Současně je ale na místě otázka, kolik příležitostí měl Eisenkot během desítek let služby v armádě, aby si mohl svou angličtinu zdokonalovat. Jaakov Kac píše: „Ano, zúčastnil se jednání se zahraničními delegacemi, cest do ciziny a občasných setkání s hostujícími důstojníky. Nic z toho se ale nedá srovnat s tím, když člověk léta žije, studuje a pracuje v zemi, kde je angličtina oficiálním jazykem.“ Dodává, že za normálních okolností by na tom nezáleželo. Vlastně – vůbec by na tom nemělo záležet.
To by z toho ale nesměl Jonatan Urich udělat téma. Přitom samotný Urich má horu másla na hlavě. Jednak patří k podezřelým v aféře zvané „Katargate“, v níž jde o to, že měl přijímat peníze za vedení PR kampaně ve prospěch pozitivní prezentace Kataru, a to zhruba během roku po 7. říjnu 2023, přestože tato země Zálivu hostila špičky teroristického hnutí Hamás. Vedle toho vzneslo 11. června 2026 státní zastupitelství proti Urichovi obvinění z předávání tajných informací s úmyslem poškodit bezpečnost Státu Izrael. Případ se týká Urichovy role při úniku utajovaného dokumentu z vojenské rozvědky IDF německým novinám Bild, k čemuž došlo v září 2024. Pravděpodobnou motivací bylo podpořit Netanjahuovo tvrzení, že dohodu o propuštění rukojmí držených v Gaze brzdí Hamás, nikoli premiér.
A tento člověk má tu opovážlivost „řešit“ Eisenkotovu angličtinu! Na sociálních sítích sdílel starší video, na němž Eisenkot hovoří ve Washingtonském institutu, a posměšně ho označil za „pana Hasbaru“ (hasbara je hebrejský termín pro veřejnou diplomacii, vysvětlování a obhajobu izraelských postojů v zahraničí). Jeho záměr byl zřejmý. Pokoušel se vykreslit Eisenkota jako člověka nezpůsobilého k vedení země jen proto, že neovládá angličtinu tak dokonale jako Netanjahu. Leč nejen to. Když Eisenkot vyzval premiéra k předvolební debatě, zareagoval Urich pohrdavou otázkou: „Jste připraven vést ji v angličtině?“ Absurdita takového požadavku je do očí bijící. Kac dovozuje: „Neexistuje žádný důvod, proč by kandidáti na izraelského premiéra měli debatovat v angličtině. Pokud by se debata vůbec uskutečnila, a Netanjahu ji bohužel odmítá, probíhala by samozřejmě v hebrejštině, protože oba usilují o vrcholný vládní post v Izraeli.“ Urichův záměr je průhledný. Chce, aby si voliči mysleli, že horší angličtina znamená i horší vůdcovské schopnosti. Je tomu ale tak?
Jaakov Kac se ptá, jestli je angličtina důležitá. Odpovídá: „Jistěže. Může plynulá znalost jazyka pomoci při diplomatických jednáních? Bezpochyby. Určuje ale, jestli je lídr schopen sjednotit izraelskou společnost? Naznačuje, zda rozumí hrozbám na hranicích země? Vypovídá něco o schopnosti vytvářet vojenskou strategii, zvládat ekonomické krize nebo činit pod tlakem rozhodnutí o životě a smrti? Samozřejmě že ne.“ Podotýká, že dějiny jsou plné mimořádných vůdců, kteří anglicky mluvili jen málo nebo vůbec. Jejich význam byl posuzován podle úsudku, charakteru, vize a schopnosti vést národ, nikoli podle výslovnosti.
Autor dále oponuje Urichově snaze prezentovat Eisenkota jako někoho, kdo díky své nedokonalé angličtině nebude schopen vysvětlovat světu izraelské postoje. Argumentuje nedávným průzkumem washingtonské organizace Pew Research Center, podle kterého mají respondenti v 36 zemích, včetně USA, Kanady, Británie, Itálie, Španělska, Švédska a Polska, na Izrael většinově negativní názor. Navíc Gallupův ústav na začátku roku 2026 zjistil, že poprvé za čtvrt století víc Američanů sympatizuje s Palestinci než s Izraelci. „Tyto trendy se objevily v době, kdy byl Izrael veden premiérem s výbornou angličtinou. Kdyby byla plynulá angličtina tajemstvím úspěšné veřejné diplomacie, musela by tato čísla vypadat docela jinak,“ dovozuje Kac.
O co tedy jde? O angličtinu? Rozhodně ne. Smyslem toho všeho je očernit oponenta a najít způsob, jak zpochybnit legitimitu politického soupeře. Jaakov Kac v další části, s odkazem nejen na angličtinu jednoho opozičního lídra, ale na celkovou podobu předvolební kampaně Likudu, konstatuje: „Zarážející není jen obsah těchto útoků, ale také naprostá absence čehokoli pozitivního. Neexistuje žádná snaha vysvětlit, proč by voliči měli podpořit Netanjahuovu vizi, ani snaha předložit plán pro budoucnost. Nevede se žádná debata o politických programech, strategii či národních prioritách. Místo toho je veškerá pozornost soustředěna na jediné – na dehonestaci politických protivníků.“
Nepřipomíná nám to něco?
Jaakov Kac uzavírá, že primárně nejde o Eisenkota. „Jde o nás a o politickou kulturu, kterou jsme ochotni akceptovat. Kdykoli jsou v Izraeli vysloveny obavy ohledně úrovně politické kultury, vždy se najde někdo, kdo namítne, že politika je ošklivá všude - v Americe, ve Spojeném království, ve Francii. Snad ano. Jenomže my nežijeme ani v Americe, ani v Británii, ani ve Francii. Žijeme v Izraeli. Izraelci často říkají, že jsou jiní než ostatní národy. Poukazujeme na svou historii, na bezpečnostní výzvy, kterým čelíme, na náš společný pocit sounáležitosti a společný osud a také na mimořádné okolnosti, za nichž tento stát existuje.
Pokud tomu skutečně věříme, pak nastal čas to dokázat. Musíme odmítnout politickou kulturu založenou výhradně na posměchu, rozdělování společnosti a osobních útocích. Musíme od svých politických představitelů požadovat, aby nabízeli myšlenky místo urážek. A především můžeme odmítnout, aby lidé jako Jonatan Urich určovali tón celospolečenské debaty.“
Není to inspirující i pro nás, komu záleží na politické kultuře v České republice?
●
Volně s použitím zdrojů:
