Článek
Připomeňme, že se jmenovala Společný komplexní akční plán – JCPOA a měla omezit íránský jaderný program výměnou za zrušení hospodářských sankcí.
Mnohými politiky a politology byla tehdy hodnocena jako špatná. Analytik Roman Joch vysvětlil to podstatné v Českém rozhlase 20. července 2015 takto: „Co dohoda přináší? Ruší okamžitě ekonomické sankce, po pěti letech ruší embargo na dovoz konvenčních zbraní, po osmi letech na dovoz raketových technologií. Takže po deseti letech bude Írán vyzbrojenou mocností. Írán ustoupil v tom, že svůj jaderný program zmrazuje, nemusí ho totálně zlikvidovat, jak se původně uvažovalo. Obama ustoupil od svého požadavku, že kontroly budou kdekoliv a kdykoliv. Nyní se kontroly musí oznámit tři týdny předem a smí být pouze v civilních zařízeních, ne v těch vojenských.“ V květnu 2018 Spojené státy, v druhém roce Trumpova prvního termínu, jako jeden ze signatářů od JCPOA odstoupily. Podle Američanů dohoda negarantovala, že Írán nezíská jadernou zbraň později v budoucnosti, neřešila balistické rakety ani proteroristické aktivity Teheránu ve vztahu k proxy spojencům a nezaručovala dostatečný inspekční režim. Významnou roli hrála nedůvěryhodnost íránského režimu. Mimo jiné proto, že na konci dubna 2018 zveřejnil izraelský premiér Netanyahu materiály získané tajnou službou Mosad, které dokazovaly, že Írán v minulosti tajně pracoval na vojenských aspektech jaderného programu (a tedy světové veřejnosti lhal).
Mezi těmi, kdo se staví nanejvýš skepticky k nynější Trumpově dohodě s Íránem, je profesor haifské univerzity Technion Jacob Nagel, brigádní generál izraelské armády v záloze, který současně působí jako vedoucí pracovník think tanku Foundation for Defense of Democracies. V minulosti sloužil jako bezpečnostní poradce premiéra Netanjahua a byl úřadujícím šéfem izraelské Rady národní bezpečnosti. Se svými obavami se svěřil 14. června deníku The Jerusalem Post, kde publikoval názorový článek, který vyšel s nadpisem „Trump’s Iran deal may be worse than Obama’s, former Netanyahu security adviser says“.
V době době, kdy J. Nagel článek psal, bylo Memorandum o porozumění (MOU) dojednané mezi USA a Íránem před podpisem, přičemž platí, že „dokud neuvidíme samotný dokument, nemůžeme s jistotou vědět, co obsahuje“. Na tom jistě panuje shoda, ovšem Nagel pokračuje: „Podle mého názoru budou lidé jeho význam odlišně interpretovat i po zveřejnění, zejména pokud se ukáže, že obsahuje nezveřejněná ujednání či tajné dohody. Někteří, jako já, označí MOU za katastrofu, zatímco jiní, včetně prezidenta Trumpa a několika evropských lídrů, jej mohou prezentovat jako vynikající dohodu. Debata se však nebude týkat pouze toho, co dohoda obsahuje, ale také toho, čeho se netýká.“ Otázkou směřující přímo na Donalda Trumpa je, jestli chce vejít do análů jako lídr, který napravil špatnou jadernou dohodu s Íránem z roku 2015 spoluuzavřenou Barackem Obamou, anebo jako někdo, kdo stojí za dohodou ještě horší, navíc podepsanou v době, kdy byl Írán mimořádně oslaben. J. Nagel má na mysli důsledek úspěšné izraelsko-americké vojenské kampaně „Roaring Lion/Epic Fury“, která eliminovala významnou část íránské jaderné infrastruktury, kapacit balistických raket i programů bezpilotních prostředků, nezničila ale íránskou hrozbu stoprocentně. Tato mise možná zahájila proces, který by mohl nakonec vést ke změně režimu, ale stejně tak mohla vyvolat opačnou reakci: radikalizaci. Problém je v tom, že Islámské revoluční gardy (IRGC), které fakticky ovládají Írán i nejvyššího vůdce Chámeneího jr., velice dobře chápou, že získání jaderných zbraní může režimu poskytnout skutečnou „pojistku“, proto pro dosažení tohoto cíle učiní maximum.
J. Nagel hodnotí vznikající porozumění mezi USA a Íránem, myšleno avizovanou dohodu (či chcete-li MOU), jako ujednání prázdné, bez skutečného obsahu a zcela odtržené od podstaty problému. Podle jeho informací se zabývá pouze tím, co je v současnosti důležité pro Trumpovu administrativu a íránský režim, tedy znovuotevřením Hormuzského průlivu za účelem zmírnění tlaku na světovou ekonomiku, zejména na státy Perského zálivu – s tím, že íránskému režimu bude zabezpečen jistý přísun finančních prostředků a dojde ke zrušení některých sankcí. Problémem je, že všechna další ustanovení uvádějí, o čem budou strany jednat později. Každá strana si tato ustanovení může vyložit po svém a tvrdit, že zvítězila. Již nyní to vidíme na íránských prohlášeních o čtrnácti principech dohody a na amerických reakcích, které tato tvrzení označují za fake news. V každém případě je obtížné věřit, že z budoucích jednání vzejde dobrá dohoda.
Autor je přesvědčen, že po úspěchu vojenské kampaně Izraele a USA, po níž se Írán ocitl v pozici bezprecedentně oslabeného protivníka „měly Spojené státy pokračovat v politice maximálního tlaku v Hormuzském průlivu, rozšířit námořní blokádu o vzdušnou oblast a pokračovat v rozsáhlých úderem proti cílům představujícím hlavní pilíře režimu, přičemž současně mohly vést rozhovory o budoucím uspořádání“. Proč se tak nestalo? K prosazení takové strategie potřeboval prezident Trump plnou podporu svých nejbližších poradců, zejména viceprezidenta Vanceho, Steva Witkoffa a Jareda Kushnera. „Místo toho čelil opaku. Domácí politické tlaky před volbami do Kongresu (midterms), obavy z cen pohonných hmot, tlak spojenců z Perského zálivu a vojenská hodnocení naznačující, že další tlak by přinesl výsledky až po delší době – to vše navedlo prezidenta na nesprávný směr.“ Když už se ale prezident chybně rozhodl usilovat o bezobsažné MOU, a to navzdory soustavnému pohrdání a aroganci ze strany Íránu, přece jenom měl něco udělat. Dát svému vyjednávacímu týmu pokyn, aby předložil jasné požadavky - takové, který by Írán s největší pravděpodobností zpočátku odmítl, ale nakonec by je pod rostoucím tlakem byl nucen přijmout, protože by neměl na výběr. Nagel uvádí úplnou likvidaci všeho, co zůstalo z íránského jaderného programu, programu balistických raket a bezpilotních prostředků, spolu s ukončením podpory terorismu a domácích represí a s bezpodmínečným znovuotevřením Hormuzského průlivu. Tato opatření měla být uvedena do praxe před podpisem MOU. Pakliže se o nich bude jednat až po podpisu a tedy poté, až začnou být pro Írán uvolňovány zmrazené finanční prostředky, poskytne to teheránskému režimu prostor pro to, co dokonale ovládá. Taktiku zdržování, obstrukcí, diplomatického manévrování, snahu přelstít partnery, s nimiž je nucen vyjednávat. Jinými slovy, nejprve musí přijít povinné kroky ze strany Íránu a až pak ústupky Západu. Například v záležitosti jaderných ambicí Teheránu je Nagel přesvědčen o tom, že „nestačí pouze pozastavit obohacování uranu, byť třeba na desetiletí, ani odvézt z Íránu již obohacený materiál všech stupňů. A už vůbec nestačí tento materiál v Íránu pouze naředit. Je zapotřebí úplně odstranit veškerá zařízení a kapacity určené k obohacování uranu, zničit všechny zásoby obohaceného materiálu, zlikvidovat všechna stávající i budoucí podzemní zařízení pro obohacování a uzavřít všechna pracoviště a laboratoře zapojené do vývoje jaderných zbraní.“
Nagel uzavírá: „Je zásadní si uvědomit, že nejvyšší prioritou Íránu je zrušení drtivých sankcí a zajištění přílivu miliard dolarů do jeho kolabující ekonomiky. I relativně omezený příliv finančních prostředků v kombinaci s pokračujícím vývozem ropy a plynu by Revolučním gardám, faktickým vládcům Íránu, umožnil potlačovat domácí odpor a zároveň využívat tyto zdroje k obnově teroristických sítí a proxy organizací, přispěl by k obnově vojenských kapacit a raketových programů, včetně těch, které by měly potenciál ohrozit Spojené státy, a umožnil pokračovat v přípravách na budoucí rychlé získání jaderné zbraně po roce 2028. Dojednat MOU, které by se skládalo pouze z bezvýznamných íránských prohlášení o zřeknutí se jaderných zbraní, zatímco by přinášelo úlevu od sankcí, zajišťovalo finanční zdroje, částečně vyřešilo otázku Hormuzského průlivu a současně odkládalo všechny ostatní klíčové problémy na budoucí jednání, by byla katastrofální chyba – šlo by o ujednání, které by bylo lepší vůbec neuzavřít.“
●
Volně podle webuThe Jerusalem Post.
