Článek
Nová byla patnáctka soutěžících, mezi nimi i české želízko v ohni – Daniel Žižka a jeho píseň „Crossroads“. Mimoděk jsem si vzpomněl na skladbu Václava Neckáře „Křižovatky“, která vznikla rok předtím (1975), než jsem slyšel Eurovizi poprvé – ovšem Žižkovy a Neckářovy „Křižovatky“ se od sebe liší asi jako „nebe a dudy“. Eurovizní píseň je příliš pomalá, „utahaná“, skvělý hlas jistě, ale sotva zapamatovatelná, hrozí pocit nudy a obava, že song nikam nesměřuje, pomineme-li prezentaci zpěvákova rozsahu, není zle vymyšlená, horší je celkový dojem. Naproti tomu „Křižovatky“ Neckáře s Bacily jsou energické, mají drive a skvělou finální gradaci. Tuto píseň, nikoli Žižkovy „Crossroads“, si lidé rádi poslechnou cestou v autě, domnívám se. Ale je to jen mé ryze subjektivní hodnocení.
Přiznám se, že jsem si během čtvrtečního semifinále zapsal sedm písní, které bych poslal do závěrečného klání – a český soutěžní příspěvek mezi nimi nebyl. Z oněch sedmi jsem se s mezinárodním publikem a národními porotami shodl na čtyřech skladbách.
Bizár? Částečně ano
Mnozí kritici vyjadřující se v internetových diskusích píší o eurovizním bizáru, maškarádě a tak podobně. Z velké části mají pravdu. Ani já jako člověk, který tuto soutěž sleduje půl století, nejsem zdaleka srozuměn se vším, co mimohudebního je na této akci k vidění, přičemž je to co dekáda horší než lepší, ba až obludně výstřední. Tytam jsou doby, kdy se jednalo o „normální“ popovou soutěž, bez všemožných „excesů“ a jejího postupného zamořování progresivismem. Opět hovořím pouze sám za sebe: jestliže vítězství trans ženy Dany International z Izraele v Birminghamu v roce 1998 bylo „na hraně“ a vše zachránil jeho/její skvělý hit „Diva“, pak za hranou a zlomovým bodem bylo kodaňské vystoupení Thomase Neuwirtha alias „vousaté zpěvačky“ Conchity Wurst v roce 2014. Od té doby se Eurovize vydala směrem, s nímž mám z jistých důvodů obrovský problém. Přesto jsem na ni s ohledem na dávné ročníky konané v dobré tradici a také kvůli nostalgii nezanevřel. Některé progresivistické, místy až infantilní projevy musím prostě přehlédnout a soustředit se to podstatné - na hudební vyznění jednotlivých soutěžních písniček.
Propagace progresivismu
O tom, že se toto klání vydalo cestou propagace progresivismu svědčí i čtvrteční přestávková epizoda, v níž moderátorka Victoria Swarovski v roli „profesorky Eurovize“ držela, po dotazu jednoho „studenta“, přednášku na téma gayové na soutěži. Jako by organizátoři zapomněli na to, že čím masivnější mediální tlaky ve prospěch menšinově orientovaných jedinců, tím větší odpor to celé může vyvolat. Ne proti těmto jedincům, ale proti tomu, jak se k celé problematice přistupuje. Méně je prostě více. Mohou umělci LGBTQ+ na Eurovizi soutěžit? Mohou. Jsou diskriminováni? Nejsou, spíše naopak. Mohou vítězit? Samozřejmě. Tak proč u toho nezůstane? Proč je veřejnosti „menšinovost“ stále dávána na odiv?
Toto vše musí sedmdesátník, který sleduje Eurovizi od svých dvaceti let a je konzervativního zaměření (ne hudebně, ale lidsky), přetrpět, chce-li té původně skvělé myšlence zůstat věrný. Už z úcty k dlouhé řadě vydařených hitů, které mě kulturně obohatily. Samostatnou kapitolou je politizace soutěže pěticí zemí, které ji bojkotují – z politických důvodů kvůli přítomnosti Izraele. Rozepisovat se o jejich hanebnosti nechci, Izrael ve Vídni je, soutěží, postoupil do finále, tak co víc. Jenom nechápu, proč se o něčem tak stupidním, jako je bojkot klání kvůli jednomu účastníkovi, moderátor české jazykové verze Ondřej Cikán vůbec nezmínil. Nemyslím, že bych se přeslechl.
Na eurovizním webu se už objevilo pořadí pro finálový galavečer. Daniel Žižka vystoupí z 25 interpretů jako jedenáctý v pořadí. Můj osobní tip na vítěze, působivý příspěvek Finska, zazní jako sedmnáctý. Jistěže bych si přál, aby se co nejvýše dostal Noam Bettan z Izraele, jehož skladbu „Michelle“ považuji za jednu z nejlepších. Tak v sobotu šestnáctého v devět večer.
●
