Článek
Bylo to v dubnu 1976 ve vysílání BBC Radio 2 na dlouhých vlnách. Soutěž tenkrát hostilo Nizozemí, zvítězila britská skupina Brotherhood of Man s písní „Save Your Kisses For Me“ (u nás ji pak převzalo duo Vondráčková-Korn jako „Já půjdu tam a ty tam“). Skladba to byla natolik efektně vykalkulovaná, že jsem se začal zajímat o tuto přehlídku blíže (soutěž se v té době jmenovala Velká cena Eurovize) a s výjimkou několika ročníků (vojna apod.) ji sleduji s větším či menším nadšením dodnes. Vlastně jsem u ní i zestárl – začínal jsem ve dvaceti, letos mi je sedmdesát…
Právě proto, že Eurovizi poměrně dobře znám a jsem realista, nikoli nekritický fanoušek, ale ani netolerantní odpůrce, vím své. Naprostá většina skladeb skončila v trvalém zapomnění a jen několik mě za to půlstoletí oslovilo. Nechci opakovat mnohokrát akcentovaný úspěch a raketový nástup skupiny ABBA po triumfu v Brightonu 1974; eurovizních písniček, které se mi prostě líbí a které si rád pro sebe zahraju doma na klávesy, je celá řada. Ačkoli nejsem žánrově nikterak vyhraněn, nebudu zastírat, že miluju melodie, které mají na první poslech „hitový potenciál“ – a takové se na Eurovizi vždycky najdou, třebaže i v této oblasti je to víc a víc obtížnější.
Co má na Eurovizi co dělat Izrael?
Je o mně známo, že mám zvláštní kladný vztah k Izraeli a tudíž s obzvláštním zájmem sleduji účinkování a umístění jeho interpretů na eurovizních soutěžích. Ty mimochodem čtyřikrát vyhráli. Například v roce 1979 na domácí půdě s mimořádně zdařilým šlágrem „Hallelujah“ (u nás je známá pod názvem „Hrajme píseň“). Je v tom jistý paradox. Tento izraelský eurovizní hit byl ve zmíněné české verzi vysílán v komunistické Československé televizi v závěru zábavního pořadu Abeceda v druhé polovině 80. let, a to přesto, že stejná televize v té době vyřazovala izraelské písničky z vlastních záznamů eurovizních soutěží (s českým průvodním slovem Miloše Skalky). Pokud by někoho zajímalo proč, tak z politických důvodů.
Snaha eliminovat Izrael z Eurovize přetrvala v různých podobách do současnosti. Patrné je to i v diskusích pod články o letošním prvním semifinále, kde se opakovaně setkáváme s názorem, jak je možné, že neevropský Izrael se účastní evropské soutěže, v horším případě, že izraelští soutěžící nemají na Eurovizi co dělat. Nezbývá než trpělivě vysvětlovat princip. Soutěžní přehlídku pořádá Evropská vysílací unie, jejímiž členy jsou veřejnoprávní mediální organizace (TV a rozhlas) primárně z Evropy, ale také ze zemí z jiných kontinentů. Izrael byl přijat za řádného člena v roce 1965 a má tudíž plné právo podniku Eurovision Song Contest se zúčastnit. Premiéru si odbyl v roce 1973, jak již zmíněno čtyřikrát zvítězil a třikrát Eurovizi hostil.
Kromě nepřátelské kampaně založené na falešném geografickém důvodu čelí Izrael nenávisti z důvodů politických. Hysterický odpor proti účasti izraelských umělců na Eurovizi vygradoval v této době, přičemž jako záminka slouží protiteroristická válka izraelské armády v Pásmu Gazy. Aktivisté zcela ignorují agresi Hamásu jako proxy spojence Íránu a počínají si stejně pošetile, jako kdyby žádali vyloučení Ukrajiny proto, že se brání agresi ruské (a zabíjí tak ruské vojáky). Pěti zemím vydírání ve stylu „buď Izrael, nebo my“ naštěstí nevyšlo a tak se samy o tuto show připravily. Jenom pro pořádek a zřejmě zbytečně připomenu, že jde o Irsko, Island, Nizozemí, Slovinsko a Španělsko, přičemž vedle bojkotu soutěže přistoupily televize v některých z těchto zemí také k bojkotu přenosů z Vídně. Slovinská televize sdělila, že místo Eurovize bude vysílat cyklus „Glasovi Palestine“ (Hlasy Palestiny), v němž „prostřednictvím filmů, dokumentů, diskusních pořadů a analýz osvětlí příběhy lidí a širší kontext aktuálního dění na Blízkém východě“. Nezbývá než tamním divákům popřát ostrý obraz a kvalitní zvuk – a také dobrou zábavu. A zeptat se, kdo že to mezinárodní hudební soutěž vlastně politizuje.
Nekulturní barbaři na kulturní akci
K televizní obrazovce jsem v úterý 12. května usedl s lehkým rozechvěním. Se sluchátky na uších jsem letmo zavzpomínal, jak v podkrovním mládeneckém pokojíku před oněmi pěti dekádami začala moje „eurovizní éra“. Tentokrát jsem si v zájmu zachování momentu překvapení předem žádnou soutěžní písničku na YouTube neposlechl a vše si tedy vychutnal v opravdové premiéře. Po pravdě řečeno, první semifinále po hudební stránce příliš nápadité nebylo, nicméně několik skladeb mě zaujalo a jsem rád, že postoupily do finále, byť ne všechny z mých tipů. Izraelská skladba „Michelle“ v podání Noama Bettana patřila k tomu lepšímu a jsem rád, že postoupila, byť s vítězstvím v sobotu počítat nelze. Značně mě ale rozladily výkřiky z publika, které zaznamenaly ruchové mikrofony na začátku Bettanova vystoupení – podle serverů tam kdosi, po mém soudu někdo, kdo se zúčastnil proto, aby hudební svátek zneužil k politické propagandě, tedy kulturní barbar na kulturní akci, vykřikoval „Stop genocidě“. Bylo to tak rušivé, že jsem si po skončení přenosu musel poslechnout studiovou nahrávku songu „Michelle“, abych si ji patřičně vychutnal.
Nadějné je, že navzdory poměrně masivní protiizraelské kampani izraelský soutěžní příspěvek do finále postoupil. I to je dílčí vítězství.
●
