Článek
Abych to srozumitelně vysvětlil. Ve středu 25. března 2026, kdy liturgické církve, případně i jiné, slaví svátek Zvěstování Páně, konal se v canterburské katedrále velkolepý obřad. Do úřadu byla slavnostně uvedena nejvyšší duchovní představitelka Anglikánské církve, už dříve zvolená Sarah Mullallyová. Nejen jako historicky první žena na tomto postu, ale jako osoba, kterou pravověrní anglikáni, lpící úzkostlivě na biblickém učení a z něj vycházející anglikánské věrouky, považují za někoho, kdo patří do liberálního, revizionistického tábora. Jádrem sporu jsou otázky kolem manželství (vztah muže a ženy versus vztah muž-muž/žena-žena) a homosexuality (svěcení otevřeně homosexuálních duchovních - ano versus ne). Konfliktních otázek je ovšem víc (autorita Bible, role žen v církvi, pojetí jednoty společenství).
Asi není třeba vypisovat, jaké postoje preferují liberálové (modernisté, progresivisté, revizionisté) a jaké konzervativci (pravověrní, tradicionalisté). Jelikož konzervativci považují Mullallyovou za stoupenkyni liberálního křídla, odmítají ji uznat jako „první mezi rovnými“ (formální pozice canterburského arcibiskupa ve vztahu ke globálnímu anglikánskému společenství, které vedle Anglikánské církve v Anglii tvoří další více než čtyři desítkyprovincií - celkem dvaačtyřicet - na celém světě. Jde o církve jak anglikánské, tak i ty, které mají v názvu slovo episkopální.
Anglikánští konzervativci ustavili nedávno na shromáždění v Nigérii Globální anglikánské společenství (GAC) a Globální anglikánskou radu – ta má být protiváhou pozice canterburské arcibiskupky, neboť, znovu opakuji, GAC arcibiskupku Mullallyovou jako „první mezi rovnými“ neuznává a odmítá participovat na další třech „instrumentech společenství“, kam patří Lambethská konference, Anglikánská poradní rada a setkání anglikánských primasů. Dlužno dodat, že zatím nejde o otevřené schizma, definitivní rozkol, a vytvoření dvou církevních společenství, ale o jasnou polarizaci uvnitř anglikanismu.
Ta se projevila také v tom, kdo přijel či spíše nepřijel do Canterbury, aby se zúčastnil intronizace Mulallyové, tedy jejího uvedenína stolec svatého Augustina z Canterbury (historicky první canterburský arcibiskup ještě z římskokatolické éry, zakladatel křesťanství v Anglii, zemřel na zač. 7. století, uznáván i anglikány). Susie Leafeová, ředitelka konzervativní náboženské organizace Anglican Futures, na zpravodajském webu Christian Today napsala, že obřadu se zúčastnili primasové z 24 provincií, další dvě vyslaly zástupce nižší úrovně a tři hodnostáři se omluvili z technických důvodů (válka v Íránu, problémy s cestováním). Tím jsme i s „mateřskou“ anglickou provincií na čísle třicet. Zbývajících dvanáct primasů podle Leafeové obřad bojkotovalo. Jmenovitě hierarchové z Alexandrie, Chile, Konga, Indického oceánu, Keni, Myanmaru, Nigérie, Rwandy, Jihovýchodní Asie, Jižního Súdánu, Súdánu a Ugandy. Jde o reprezentanty konzervativní větve Anglikánského společenství sdružené v organizacích Gafcon nebo Společenství anglikánů globálního Jihu. Ačkoli početně tvoří primasové menšinu, zaokrouhleně 29 procent (12 ze 42), pokud jde o množství věřících, které reprezentují, jde při minimalistickém odhadu o polovinu, reálně ale možná až o 60 procent všech celosvětově registrovaných anglikánů. Z toho Leafeová dovozuje: „Je smutné, že středeční (25. 3. 2026) intronizace ( Mullallyové), jakkoli ve vší své okázalosti a slavnostnosti působila honosně, nebyla setkáním »skutečně globálním«. Faktem je, že zástupci velké většiny anglikánů po celém světě se ke Canterbury otočili zády a hledají nové způsoby, jak v rámci anglikánské komunity zachovat pravé Kristovo společenství.“
Toto jsem považoval za nutné úvodem sdělit, neboť bez tohoto aspektu věci by mohl vzniknout falešný dojem, že globální anglikánské společenství je jednota sama, což se při sledování obřadu na internetu nebo v televizi mohlo nezasvěcenému tak jevit. Takový dojem by byl ale zavádějící a já nemám sebemenší důvod ani zájem takovouto nepravdu šířit.
Postřehy z obřadu
Nepopírám: bylo to představení typu „pastvy pro oči i pro uši“. Samotná katedrála je impozantní, do toho hudba mistrů. Varhany, hymny, sborový zpěv, procesí, rozmanitá liturgická roucha duchovních, kříž a svíce. Dva tisíce hostů, mezi nimi princ a princezna z Walesu, premiér Starmer. To vše rámováno opusy Bacha, Mendelssona Bartholdyho a Francka. A dalších, méně známých tvůrců duchovní hudby.Úchvatné. Klíčová ceremoniální role při obřadu patřila děkanu canterburské katedrály Davidu Monteithovi. Své role se zhostil skvěle, ovšem pro konzervativní křídlo jde o problematickou osobu, neboť jako homosexuál žije v registrovaném partnerství s jiným mužem, dle zdrojů církve je jejich vztah celibátní.
Na výzvu děkana přečetl hlavní registrátor canterburské provincie Darren Oliver v hlavní lodi mandát – oficiální sdělení o zvolení Sarah Mullallyové do funkce canterburské arcibiskupky a veřejné potvrzení, že je oprávněna úřad vykonávat. Pak se procesí přesunulo k západnímu portálu, za jehož dveřmi již čekala Sarah Mullallyová; do této chvíle nebyla v katedrále přítomna. Oděna do pluviálu, vnějšího liturgického pláště, štoly a s mitrou na hlavě, vše ve zlaté barvě, udeřila třikrát pastorační holí do dveří. Po otevření na ni čekaly tři děti z Akademie Johna Wallise v Ashfordu a odehrál se tento dialog:
Děti: Zdravíme vás ve jménu Krista. Kdo jste a proč žádáte o vstup?
Arcibiskupka: Jsem Sarah, služebnice Ježíše Krista, a přicházím jako ta, která hledá Boží milost, abych s vámi společně kráčela v jeho službě.
Děti: Proč jste k nám byla poslána?
Arcibiskupka: Jsem poslána jako arcibiskupka, abych vám sloužila, hlásala Kristovu lásku a spolu s vámi Ho uctívala a milovala celým srdcem i duší, myslí i silou.
Děti: Jak k nám přicházíte a s jakou jistotou?
Arcibiskupka: Přicházím, ačkoli neznám nic než Ježíše Krista, a to Krista ukřižovaného, a přicházím v slabosti, v bázni a s velkým chvěním.
Děti: Pokloňme se tedy před Bohem v pokoře a společně hledejme jeho milosrdenství a sílu.
Tato chvíle patřila při obřadu k nejpůsobivějším. Následovala kajícná modlitba arcibiskupky, zpěv Kyrie Eleison v urdštině, po němž děkan Monteith arcibiskupku v katedrále oficiálně přivítal a procesí se přesunulo k oltáři v hlavní lodi, kde se konala další část obřadu. Arcibiskupka před oltářem poklekla, shromáždění na pokyn děkana předneslo Modlitbu Páně, po níž následovala liturgická modlitba u příležitosti svátku Zvěstování Páně. Poté arcibiskupka povstala, aby složila slib. Přednesl ho Stephen Cottrell, arcibiskup z Yorku, druhý nejvyšší hodnostář Anglikánské církve, Sarah Mulallyová v souhlasném slovním vyjádření a poté s rukou na Písmu svatém slib potvrdila.
Sarah Mullallyová.
Dalším bodem programu byl podpis ekumenického závazku ke spolupráci mezi církvemi sdruženými v organizaci Churches Together in England, k němuž se nová arcibiskupka jako jedna z šesti předsedů ochotně připojila. Se slovy: „S radostí sdílím s vámi službu církví této země a zavazuji se usilovat o plnou, viditelnou jednotu Kristovy církve v pravdě a lásce.“ Informovaný pozorovatel si ovšem neodpustí poznámku, že k viditelné jednotě Kristovy církve se zavazuje nejvýše postavená duchovní představitelka společenství, které prochází procesem ostré polarizace, přičemž jedním z důvodů nesouladu je ona sama. Leč zaměřme se na to, co je pozitivnější. V navazující fázi obřadu poutalo pozornost hudebně-taneční vystoupení Afrického sboru z Norfolku. Slyšeli jsme aklamace v afrických jazycích, ve svahilštině a řeči herero. Čtením z evangelia byla pověřena biskupka Alba Sally Sue Hernández Garcíaová, primas Anglikánské církve Mexika. Vzhledem k svátku Zvěstování Páně byl vybrán oddíl z první kapitoly Lukášova evangelia, podle něhož anděl Gabriel oznámil v Nazaretu panně jménem Maria, že z rozhodnutí Nejvyššího počne z Ducha svatého a porodí chlapce, jemuž dá jméno Ježíš. Řekl: „Tvé dítě bude svaté a bude nazváno Syn Boží.“ Biblický text byl přednesen španělsky a anglicky. Následoval přesun Sarah Mullallyové s procesím k arcibiskupskému trůnu, kde po požehnání obdržela od hodnostářů pastýřskou berlu, přičemž další část proběhla u druhého katedrálního trůnu, starobylého stolce svatého Augustina, na který ji slavnostně uvedl katedrální děkan David Monteith. Vzápětí Anthony Poggo, generální tajemník Anglikánského společenství, jí předal odznak – symbol tohoto společenství, tzv. Compass Rose, kterému dominuje 16paprsková kompasová růžice. Albert Chama, primas anglikánské Církve středoafrické provincie pronesl modlitbu v jazyce bemba za novou arcibiskupku, která odpověděla: „Slavnostně se před vámi zavazuji ke službě Anglikánské církvi, Anglikánskému společenství i celé Kristově církvi po celém světě, abychom společně hlásali evangelium Ježíše Krista, který nás smiřuje s Bohem a boří zdi, jež nás rozdělují.“ Na pokyn děkana Monteitha ocenila plná katedrála arcibiskupku mohutným, bezmála minutovým potleskem.
U Boha není nic nemožné
Když se ohlížím zpět na svůj život a vzpomínám na dospívající Sarah, která vložila svou víru v Boha a zavázala se následovat Ježíše, nikdy bych si nedokázala představit budoucnost, která mě pak čekala, a už vůbec ne službu, ke které jsem nyní povolána.
Po těchto ceremoniích vedla Sarah Mullallyová společný přednes Nicejského vyznání víry ze 4. století. Z obsáhlého kázání proneseného ze stolce sv. Augustina vybírám tuto krátkou pasáž: „Když se ohlížím zpět na svůj život a vzpomínám na dospívající Sarah, která vložila svou víru v Boha a zavázala se následovat Ježíše, nikdy bych si nedokázala představit budoucnost, která mě pak čekala, a už vůbec ne službu, ke které jsem nyní povolána. Marie šla ve stopách věrných. Její příběh rezonuje s nádhernými příběhy žen, jako je například Anna (starozákonní žena víry - LS), které najdeme v Písmu. Marie vložila svou naději do Boží budoucnosti. Věřila, že Bůh je s ní – a skrze ni učinil něco nového. S blížícím se Svatým týdnem a Velikonocemi také víme, že Mariina cesta nebyla snadná a že čelila nepředstavitelným výzvám. Meč zármutku a bolesti probodl Mariinu duši, přesně jak předpověděl Simeon, nejvíce pak na kříži, ale i to se proměnilo v radost a naději vzkříšení. Ale zde, ve chvíli setkání s andělem, ještě než se celý příběh začal odvíjet, byla Marie vyzvána, aby otevřela své srdce, nabídla sama sebe a řekla »Hle, jsem zde « a vložila svou naději do slov anděla: »Neboť u Boha není nic nemožné.«“
Následovaly krátké modlitby, výzva arcibiskupky k závazku, aby všichni křesťané společně, podle příkladu Ježíše Krista a jeho učedníků, následovali Krista ve víře, ctili ve všech lidech Boží obraz a vážili si této země jako Božího daru. Závěrečné slovo Sarah Mullallyové patřilo požehnání: „Kristus, Syn Boží, narozený z Marie, naplň vás svou milostí, abyste důvěřovali jeho slibům a poslouchali jeho vůli; a požehnání všemohoucího Boha, Otce i Syna i Ducha svatého, ať je mezi vámi a zůstane s vámi navždy. Amen.“ Procesí se pak odebralo na malé náměstí Buttermarket poblíž katedrály, kde bylo proneseno požehnání určené městu a canterburské diecézi.
Dvouhodinový přenos skončil. Obřad byl působivý, honosný, dokonale zvládnutý, programově bezchybný, nezapomenutelný. Škoda jen, že na pozadí toho všeho nelze pominout nepříjemnou pravdu, že globální anglikanismus prochází už řadu let krizí, k jejímuž vyřešení volba Sarah Mullallyové do úřadu canterburské arcibiskupky sotva může přispět.
●
Volně podle pramenů:
