Izrael: Prosba adresovaná premiérovi

David Horovitz je autorem pravidelných analytických komentářů, které nabízejí také kritický pohled na izraelskou vnitropolitickou scénu. Samozřejmě nikoli z antiizraelských pozic, ale přesně naopak: ve svých textech varuje před nebezpečími, která mohou izraelské demokracii hrozit, pakliže budou opuštěny principy, na nichž je založena. Než se dostanu k jeho nejnovějšímu komentáři z 8. července („A plea to the prime minister: Heed the lessons of our history in this land, and pull back from the brink“), zastavím se u jednoho důležitého momentu ve starověké historii. Ostatně o něčem podobném píše i Horovitz.

Hasmonejská monarchie byla jedním z dávných židovských nezávislých států. Proč o samostatnost přišla? Kvůli rozvratu způsobenému vnitřními mocenskými boji, které vyústily v občanskou válku, čehož umně využila mocná Římská republika. Nebyl to jediný případ, kdy kvůli vnitřním svárům došlo k národní tragédii.

Horovitzův komentář je vlastně naléhavou prosbou adresovanou premiérovi: Vezměte si k srdci poučení z našich dějin a odstupte od okraje propasti. Svůj text začíná citátem z Bible, který jako by do svatých Písem ani nepatřil. Cituje úryvek z 3. kapitoly starozákonní knihy proroka Micheáše:

»Slyšte to, představitelé domu Jákobova, vůdcové izraelského domu, vy, kteří si hnusíte právo a překrucujete všechno, co je přímé! Sion budujete krveprolitím, Jeruzalém bezprávím. Jeho představitelé soudí za úplatek, jeho kněží učí za odměnu, jeho proroci věští za stříbro. Přitom spoléhají na Hospodina a říkají: „Což není Hospodin uprostřed nás? Na nás nepřijde nic zlého.“ Proto bude Sion kvůli vám zorán jako pole, z Jeruzaléma budou sutiny, z hory Hospodinova domu návrší zarostlá křovím.«

Horovitz k tomu uvádí: „První chrám zničili Babylóňané, Druhý chrám Římané. Obě tyto katastrofy byly umožněny morálním úpadkem a zkorumpovaností židovských vůdců spolu s ničivými, ochromujícími vnitřními spory. Po první z těchto katastrof trvalo židovské vyhnanství ze Svaté země poměrně krátce. Po druhé tomu tak nebylo. Trvalo dva tisíce let a teprve světové zděšení z holocaustu vedlo k tomu, že bylo Židům přiznáno právo vrátit se a znovu nastolit svrchovanost ve své dávné vlasti. A přesto, jak je den ode dne zjevnější, jsme zapomněli na kruté poučení z toho, kam naši zemi a náš národ může přivést zkorumpované vedení a vzájemná nenávist.“ Komentátor připomíná, že od nejhorší katastrofy v dějinách moderního Izraele, masakru ze 7. října 2023, neuplynuly ani tři roky. Je přesvědčen, že teroristický režim vládnoucí v Pásmu Gazy se k masakru odhodlal kvůli stále hlubším rozkolům v izraelské společnosti, které vyvolala nynější vláda, jejíž hlavní prioritou po převzetí moci na konci roku 2022 bylo rozvrátit fungující a na spravedlnosti založený právní stát. Nejen to. Podle jeho mínění stejná vláda, aniž by se poučila z biblických i moderních dějin, dnes usiluje o likvidaci všech brzd své moci, prosazuje zákony vytvářející krajně nerovné podmínky a podněcuje nepřátelství vůči těm, kdo se stavějí proti její zhoubné agendě.

Podle Horovitze zakladatelé moderního Izraele, kteří byli nuceni budovat stát uprostřed války s arabskými zeměmi odhodlanými jej v zárodku zničit, se spokojili se zásadami vtělenými do Deklarace nezávislosti. Jejím cílem bylo vytvořit státní útvar s židovskou většinou a demokratických zřízením. Jako tehdejší chybu vidí autor skutečnost, že tyto principy nebyly vtěleny do ústavy. Jako neodpustitelnou chybu pak fakt, že tento nedostatek nebyl nikdy napraven.

Je to zásadní problém? Ne tak docela. Izraelský systém sice nemá ústavu, tu ale nahrazuje soubor tematických Základní zákonů (Základní zákon: Vláda, Kneset, Prezident, Armáda, Jeruzalém a řada dalších). Autor vysvětluje, že do nástupu nynější Netanjahuovy koalice před čtyřmi roky fungovaly dvě složky státní moci, výkonná a soudní, v relativně harmonickém vztahu. „Demokraticky zvolení političtí představitelé přijímali zákony, řídili každodenní chod země, určovali zahraniční politiku a dohlíželi na obranu státu. Soudci, vybíraní na základě široké politické shody zahrnující představitele koalice i opozice, tyto zákony vykládali, rozhodovali spory od běžných občanských záležitostí až po otázky celostátního významu a dbali na to, aby vládní většina nezneužívala svoji pravomoc. Vzhledem k absenci ústavy a k tomu, že třetí složka státní moci, zákonodárný Kneset, je přímo ovládána vládní koalicí, byly a jsou soudy jedinou překážkou proti soustředění neomezené moci v rukou vlády a premiéra. Jsou také jediným ochráncem veřejných i soukromých práv tváří v tvář autokratickým tendencím.“

Pak ale nastala změna. Když se po volbách z listopadu 2022 stal po 18 měsících v opozici Netanjahu znovu premiérem, zahájil ve spolupráci s ministrem spravedlnosti Jarivem Levinem tažení vůči soudní moci a její nezávislosti. Primárně šlo a stále jde o Nejvyšší soud, který má v Izraeli unikátní dvojjedinou roli. Jako nejvyšší odvolací soud rozhoduje o opravných prostředcích v běžných právních věcech, ale také, a to je klíčové, jako Vrchní soudní dvůr vykonává dohled nad činností vlády a státních orgánů a chrání základní principy právního státu; tato jeho funkce se podobá poslání ústavního soudu v zemích, které ústavu mají (např. v ČR). Netanjahu, Levin a spol. se snažili získat kontrolu nad jmenováním soudců Nejvyššího soudu (a tím i Vrchního soudního dvora, neboť jde o stejný soudcovský sbor), jakož i soudců nižších instancí, což by mohlo vést k zásadnímu omezení schopnosti soudů chránit občany před zneužitím moci ze strany vlády, přičemž soudní reforma měla zajistit, aby možnosti soudního přezkumu zákonů a vládních rozhodnutí mohly být snadno přehlasovány.

Ačkoli vládní koalice tvrdila, že toto není jejím úmyslem, velká část veřejnosti jí nevěřila. Ulice Izraele zaplnily statisíce demonstrantů, protesty trvaly od ledna do podzimu 2023 (změnu přinesl až vpád teroristů do Izraele 7. října 2023). V březnu 2023 vstoupil na scénu ministr obrany Joav Gallant, který vyzval vlastní vládu k pozastavení reformy a zahájení dialogu s opozicí na toto téma. Současně varoval, že rozdělení společnosti prosakuje i do armády: vnitřní rozkol se stal reálnou hrozbou pro národní bezpečnost. Premiér Netanjahu reagoval tím, že Gallanta odvolal, ovšem po ještě mohutnějších protestech jeho odvolání nikdy nevstoupilo v platnost. (Zbaven funkce byl až v listopadu 2024, v jednu 2025 se vzdal poslaneckého křesla.)

Horovitz pokračuje: „Gallant měl pravdu. Hamás celé roky plánoval rozsáhlou, koordinovanou invazi. Bezpečnostní složky přehlížely nesčetná varovná znamení. Stejně tak i Netanjahu, který byl s krátkou přestávkou premiérem od roku 2009 a prosazoval politiku »vykupování klidu« prostřednictvím přílivu katarských peněz do Pásma Gazy. Když Jahjá Sinwár (šéf Hamásu) viděl izraelské vojenské i politické vedení zaslepené a ukolébané falešným pocitem bezpečí a společnost ochromenou vnitřními spory o podobu vlastního politického systému, dal pokyn k útoku. Tisíce teroristů vedených Hamásem prorazily nedostatečně zabezpečenou hraniční bariéru a rozpoutaly masakr.“ Autor kritizuje Netanjahua za to, že místo rezignace strávil následujících tisíc dní po 7. říjnu 2023 tím, že bránil ustavení nezávislé státní vyšetřovací komise, která by objasnila, co tu katastrofu způsobilo. Odpovědnost svaloval na kde koho, na opozici, soudce, armádu - zkrátka na kohokoli jiného než na sebe a své koaliční partnery; současně prohlašoval, že Izrael zvítězil: nejprve nad Hamásem, poté nad Hizballáhem a v poslední době i nad Íránem. Skutečnost je ale podle komentátora poněkud jiná: „Přestože všichni tito nepřátelé byli ve svém úsilí zničit Izrael výrazně oslabeni, žádný z nich nebyl definitivně poražen a všichni nyní pracují na obnově svých sil.“

28. února 2012 byl v jeruzalémském Domě prezidenta uveden do funkce nový předseda Nejvyššího soudu Ašer Grunis. Premiér Netanjahu tehdy v projevu řekl:

„Věřím, že silný a nezávislý soudní systém umožňuje existenci všech ostatních institucí v demokracii. (…) Ukažte mi jedinou diktaturu, jedinou nedemokratickou společnost, kde existuje silné a nezávislé soudnictví. Nic takového neexistuje. Tam, kde není silný a nezávislý soudní systém, nelze chránit práva občanů. Rozdíl mezi zeměmi, kde jsou práva jen na papíře, a těmi, kde jsou skutečně zaručena, spočívá právě v existenci silného a nezávislého soudnictví. Proto dělám a budu i nadále dělat vše, co je v mých silách, abych zajistil, že soudní systém zůstane silný a nezávislý. (…) Jen během několika posledních měsíců jsem odmítl každý návrh zákona, který mohl ohrozit nezávislost soudnictví – od pokusu zavést v Knesetu slyšení kandidátů přes omezení možnosti podávat návrhy k soudu až po změnu složení výboru pro výběr soudců. Tak budu postupovat i nadále. Pokaždé, když se na mém stole objeví návrh zákona, který by mohl poškodit nezávislost izraelských soudů, odstraníme jej z programu.“

Vyjádření, kterési zaslouží tesat do kamene a obtáhnout zlatou barvou. A jaká je situace dnes? Horovitz upozorňuje na kontrast. V neděli (5. 7.) vláda v bezprecedentním prohlášení oznámila, že se nebude řídit rozhodnutím Vysokého soudního dvora ve věci týkající se vlastnických poměrů jedné z komerčních televizních stanic. Samotná kauza, jakkoli není okrajová, však není tím nejpodstatnějším. Vláda poprvé zcela otevřeně prohlásila, že si sama bude vybírat, která rozhodnutí Vrchního soudního dvora bude respektovat. Pokud se jí rozsudky soudců budou hodit, bude je dodržovat.“ A pokud ne? Autor to ilustruje na příkladu. Kdyby tato koalice letos v říjnových volbách přišla o moc a Vrchní soudní dvůr potvrdil platnost volebního výsledku, pak by Netanjahu a jeho spojenci prostřednictvím nyní vytvořeného precedentu mohli rozhodnutí soudu jednoduše ignorovat, a tím fakticky neuznat výsledek voleb. Je to samozřejmě hypotéza a extrémní ilustrace, ovšem počínání koalice k takovýmto úvahám svádí. Ostatně 8. července posunul ministr spravedlnosti Levin to, co Horovitz nazývá pohrdání demokracií, o level výš, když vládu vyzval, aby odmítla respektovat verdikt Vysokého soudního dvora nařizujícího opakovaní volby státního kontrolora. Proč tak soud rozhodl?

Michael Rabello, osobní právník premiéra Netanjahua, byl zvolen 3. června po hlasování v Knesetu, které bylo opozicí označeno jako kontroverzní. Protože v prvním kolem nezískali oba kandidáti požadovanou nadpoloviční většinu (61 hlasů; bývalý soudce Nejvyššího soudu Elron obdržel 60 a Rabello 57 hlasů), konalo se kolo druhé. V něm zvítězil Rabello poměrem hlasů 61:57, ovšem opoziční zákonodárci tvrdili, že někteří koaliční poslanci si své lístky dle partajních instrukcí vyfotili (aby měli důkaz, že Rabella volili), ovšem to je v rozporu se zákonným ustanovením, že volba musí být tajná. Následovaly soudní žaloby, které vyústily ve výše zmíněný verdikt Vrchního soudního dvora o opakování voleb. K té zatím nedošlo a záležitost ustrnula na mrtvém bodě.

Horovitz dále připomíná, že legislativní program vlády zahrnuje návrhy na výrazné omezení pravomocí generální prokurátorky, která má v Izraeli dle zákona také dvojjedinou roli. Je hlavním právním poradcem kabinetu a současně nejvyšší hlavou státního zastupitelství. Netanjahova vláda bohužel vede s generální prokurátorkou Gali Baharavovou-Miarovou válku; před časem se dokonce pokusila ji odvolat kvůli „ztrátě důvěry“, což se jí ale nepodařilo – Vrchní soudní dvůr označil rozhodnutí vlády o zbavení funkce Baharav-Miaraové jako nedůvodné a zrušil ho. Od té doby panuje mezi vládou a generální prokurátorkou permanentní napětí. Horovitz pokračuje: „Vláda si rovněž zajistila schválení prvního ze tří čtení návrhu zákona, který má místo nezávislé státní vyšetřovací komise zřídit vyšetřovací komisi jmenovanou vládní koalicí a odpovědnou právě jí. Důvod je z velké části zřejmý: Netanjahu dobře ví, že jakékoli seriózní, nestranné vyšetřování, které by objasnilo skutečné příčiny katastrofy ze 7. října 2023 a navrhlo, jak zabránit jejímu opakování, by doporučilo jeho neprodlený odchod z veřejného života,“ je Horovitz přesvědčen.

Neméně problematickým projektem je záměr koalice zakotvit rozsáhlé výjimky týkající se vojenské služby ultraortodoxních Židů, což je nejrychleji rostoucí skupina izraelské společnosti. Dnes tvoří přibližně 14 procent populace, nicméně do roku 2050 by jejich podíl mohl vzrůst téměř na jednu čtvrtinu. V těchto dnech je na programu nejen vládní předloha zákona, který má tuto výjimku zachovat, ale také související legislativa, jejímž cílem je ztížit Vrchnímu soudnímu dvoru možnost takový zákon zrušit. Dále jsou na stole návrhy obsahující zákaz zatýkání členů ultraortodoxní komunity, kteří ignorují povolávací rozkazy, a rovněž návrhy zajišťující této komunitě další finanční výhody na úkor těch, kdo povinnou vojenskou službu i službu v záloze vykonávají. Rozumí se samo sebou, že odmítnutí sloužit v armádě naprostou většinou ultraortodoxních mužů představuje pro ozbrojené síly mimořádnou zátěž, zejména po 7. říjnu 2023. Horovitz píše: „Náčelník generálního štábu Ejal Zamir opakovaně – avšak marně – varuje politické vedení země, že armádě hrozí (personální) kolaps. Izraelské obranné síly znovu a znovu zdůrazňují, že naléhavě potřebují dalších 12 tisíc bojových vojáků pro základní úkoly při bezprostřední obraně státu. To vše za situace, kdy se odhaduje, že vojenské službě se vyhýbá přibližně 80 tisíc způsobilých mladých ultraortodoxních mužů. Nedostatek vojáků v pravidelné armádě zároveň vytváří mimořádný tlak na izraelské záložní síly. Muži i ženy ve věku dvaceti, třiceti, čtyřiceti let, ba i starší, od invaze Hamásu odsloužili na různých frontách už stovky dní. Jejich pocit nespravedlnosti vedle této zátěže, která zásadně ovlivňuje jejich životy, prohlubuje skutečnost, že veřejné prostředky jsou nadále ve značném rozsahu přesměrovávány k ultraortodoxní komunitě, jejíž příslušníci vojenskou službu vykonávat odmítají.

Přitom ultraortodoxní odmítači se stále více radikalizují. Svůj odpor proti jakékoli možnosti zapojit se do sdílení obranného břemene vyjadřují blokádami izraelských silnice, čímž pracujícím občanům ztěžují běžný život, a při demonstracích prohlašují, že raději zemřou, než aby bránili svou zemi. To znamená, že neultraortodoxní Izraelci nejenže fyzicky brání stát, ale zároveň financují rychle rostoucí komunitu, která vojenskou službou pohrdá a kterou vláda zvýhodňuje a chrání – přestože Vrchní soudní dvůr opakovaně rozhodl, že takový stav je v rozporu se zákonem. Vrcholem byl útok davu ultraortodoxních demonstrantů na dům místopředsedy Nejvyššího soudu Noama Sohlberga, který sám patří mezi konzervativní členy pléna; praktikuje ortodoxní judaismus (nikoli ultraortodoxní, v tom je rozdíl). Útočníci poničili vstup do domu a rozbili okna včetně skla auta. V době ataku byli soudce i jeho manželka doma. Zděšená Noama Sohlbergová pak médiím řekla: „Jsme děti přeživších holokaustu. Jak mohou Židé ubližovat jeden druhému? Podívejte se na tu spoušť, to je pogrom. Co to má být? Křišťálová noc?“ Dlužno dodat, že Sohlbergovi nebydlí ve „vnitřním“ Izraeli, tj. uvnitř linie příměří z roku 1949, ale v judské osadě Alon Švut. A proč vlastně k tomuto incidentu došlo? Letos na jaře předsedal Sohlberg senátu Vrchního soudního dvora, který konstatoval, že vláda musí začít reálně vykonávat dřívější rozhodnutí soudu o odvodech ultraortodoxních studentů. Soud požadoval konkrétní opatření, mimo jiné intenzivnější postihy osob, které se odvodu vyhýbají. Výtržníci přirozeně patřili k těm, kdo na vojnu rukovat odmítají.

Horovitz svůj reakční komentář uzavírá: „Jak připomíná prorok Micheáš (viz začátek článku) i další biblické texty, v Jeruzalémě v období Prvního chrámu vládnoucí elity zneužívaly svou moc. Přestalo fungovat právo, bohatí systematicky okrádali chudé a falešní proroci ujišťovali lid, že Jeruzalém je nedobytný. Ti, kdo na hrozící nebezpečí upozorňovali, byli pronásledováni a vězněni. Pak přišli Babylóňané.“ Něco podobného se týkalo i období Druhého chrámu. „Židovský historik Flavius Josephus ve svém díle Židovská válka popisuje, jak bylo kněžské vedení zkorumpované a jak mezi sebou židovské ozbrojené skupiny v samotném Jeruzalémě bojovaly o moc. Dokonce zapalovaly vlastní sklady potravin, čímž vyvolaly rozsáhlý hladomor. Pak přišli Římané. Následovalo vyhnanství trvající dvě tisíciletí, které skončilo teprve před osmi dekádami.“ Končí apelem na premiéra Netanjahua: „Ustupte od okraje propasti. Hned teď. Dokud ještě není pozdě.“

●

Zkrácená a upravená verze podle portálu Times of Israel.