Článek
Jde o studenty náboženských učilišť – ješiv. Ve svém odporu ke službě v armádě (IDF) jsou podporováni jak svými náboženskými vůdci, rabíny, tak lídry politických stran, které jsou součástí vládnoucí koalice (Šas a Sjednocený judaismus Tóry). Kromě nich ale existuje jiná skupina věřících Židů, většinou ortodoxních (nikoli ultraortodoxních), kteří patří do nábožensko-sionistického tábora a navštěvují ješivy hesder, které kombinují studium svatých textů se službou v IDF. Ovšem i s nimi mohu být někdy problémy. Tak jako v noci z 25. na 26. srpna v Pásmu Gazy. Prapor Rotem, který patří do sestavy brigády Givati, připravil akci, v jejímž rámci měli vojáci použít obrněný transportér Namer. K jednotce byla přidělena žena – vojenská zdravotnice. Když to vojáci zjistili, do Nameru odmítli nastoupit. Důvod? Ve stísněném prostoru nebylo možné vyloučit fyzický kontakt s vojačkou, což považovali za neslučitelné se svými náboženskými zásadami. Na těch nekompromisně trvali, odvolávali se na pokyny svých rabínů - a výsledkem bylo zrušení akce.
Trest
Tím ale příběh neskončil a v armádním prostředí skončit nemohl. Šlo o nesplnění rozkazu, což je v jakýchkoli ozbrojených silách všude na světě neakceptovatelné. Zde je ale nutné upozornit na jedno izraelské specifikum. Protože v Izraeli slouží v IDF vedle mužů také ženy, existuje za tím účelem rozkaz Joint Service Order, který stanoví, že vojáci, kteří vedou náboženský způsob života, mají právo vykonávat operační činnost v prostředí, v němž jsou muži a ženy odděleny, ovšem pozor - s výjimkou mimořádných případů. Lze popsanou situaci charakterizovat jako mimořádnou, když kvůli odporu vojáků usednout do OT s vojačkou musela být celá mise odvolána? A kdo o tom má rozhodovat? Samotní účastníci akce? Rabíni? Političtí předáci náboženských sionistů? Nikoli. Kompetentní osobou je velitel praporu Rotem. A ten rozhodl 30. srpna takto: 16 vojáků, kteří odmítli se zdravotnicí nastoupit bude kázeňsky potrestáno; pět hlavních aktérů deseti dny vojenského vězení a jedenáct poloviční sazbou. Kromě toho dva z oněch pěti budou muset před návratem k bojové službě absolvovat pohovor před disciplinární komisí. Postih vyvolal kritické reakce. Vrchní aškenázský rabín Kalman Meir Ber vyzval ministra obrany Katze a šéfa generálního štábu genpor. Zamira, aby bylo od trestu upuštěno (více níže) a ve stejném duchu se ozval i ministr financí Smotrič, předseda strany náboženských sionistů. V příspěvku na síti X uvedl, že vojáci brigády Givati měli během služby v armádě právo „chránit své hodnoty a přesvědčení“ a trval na tom, že „mají plnou podporu“ svých náboženských sionistických rabínů.
Máme tu tedy dilema, co by mělo mít prioritu. Potřeba armády v boji s terorem, nebo přesvědčení nábožensky orientovaných vojáků? Existuje ale ještě jedno hodnocení toho, co se stalo.
Pohled ženy
Jmenuje se Judy Halperová, žije v kibucu ve středním Izraeli a je mj. aktivistkou v oblasti židovsko-arabského soužití. Na svém blogu na serveru Times of Israel nabídla úhel pohledy ženy usilující o rovnost. Píše: „Odmítnutí sdílet prostor s ženou odhaluje prohlubující se střet týkající se náboženství, rovnosti a toho, jakým Izraelem chceme být.“ A pokračuje: „Té ženy, jejíž jméno média neuvádí, se nikdo nezeptal, jak se cítila, když byla vojáky takto hrubě bojkotována. Nebyla tam proto, aby zpívala; muži se jí nemuseli dotýkat. V obrněném transportéru by se nekonaly žádné orgie jenom proto, že na jedné z jeho lavic seděla žena. Byla tam proto, že měla speciální výcvik. Její přítomnost neznamenalo žádnou výsadou. Nebyla tam proto, že má prsa nebo vagínu, ale proto, že měla v plánované akci svůj úkol - stejně jako muži.“
Halperová se ptá, co by se dělo, kdyby se obrněný transportér dostal pod nepřátelský útok a někteří vojáci byli zraněni. Odmítli by přijmout od této ženy lékařskou pomoc? Anebo by jí velkoryse dovolili, aby se jich mohla dotknout, zastavit krvácení, ošetřit popáleninu? Připomněla knihu americko-íránské spisovatelky Azar Nafisiové „Jak jsme v Teheránu četly Lolitu“, kde autorka píše o setkáních s mužskými zaměstnanci univerzity, kde vyučovala. Muži se jí vyhýbali pohledem – někteří okázale upírali oči na okna a stěny, jiní se dívali k zemi s náznakem rozpaků. Také ona se naučila nikdy se muži nedívat do očí ani mu nepodat ruku, zároveň se však naučila tyto muže „číst“ – stejně jako sekty a skupiny, k nimž patřili – podle způsobu, jakým odvraceli oči od kousku odhalené kůže nebo neposlušného pramene vlasů vykukujícího zpod jejího šátku. A píše také o dívkách, které učila a které se nahlas smály představě, že jediný pramen vlasů nebo pohled na kotník v barevné ponožce může přivést muže do stavu nezvladatelného sexuálního vzrušení. Píše o sexuálním obtěžování a predátorství v zákoutích univerzity – o mladých ženách, které se bály promluvit. A to navzdory nesčetným pravidlům, která muže a ženy držela od sebe a ženy zahalovala od hlavy po paty do černého. Halperová konstatuje: „Nemohu se ubránit tomu, abych zde neviděla paralelu.“
Mladým ortodoxním mužům vzkazuje, že této vojačce a dalším ženám, jako je ona, jednak přisoudili obrovskou moc a současně popřeli její lidskou osobnost. Ptá se: „Je snad bohyní, před níž jste bezmocní? Sukubou (démonickou ženskou bytostí), která vás bude v noci pronásledovat? Problém spočívá v tom, že když jí přisuzujete tuto moc, zároveň jí upíráte lidskost. Tím, že s ní odmítáte sedět ve stejném prostoru jí upíráte právo účastnit se dění. Jinak řečeno, jako izraelská žena vidím, jak se sto let pokroku splachuje do záchodu.“ V jednání těch, kdo odmítli nastoupit do obrněného transportéru a v reakci IDF vidí dva světy, dvojí Izrael. Srovnává: „V mém Izraeli ženy slouží v ozbrojených silách od samého počátku a jejich odvaha byla opěvována a oceňována stejně jako odvaha mužů. Vy i já žijeme v zemi, kterou budovali společně ženy i muži - orali pole a starali se o krávy a slepice. Ve vašem Izraeli však náboženství stále více určuje, jak mají všichni občané v našem židovském státě žít.“
Autorka ujišťuje, že se snaží respektovat ortodoxní náboženské přesvědčení. Je ochotná souhlasit s tím, aby se v IDF konzumovalo pouze košer jídlo, přestože pravidla kašrutu (židovské náboženské předpisy týkající se rituální čistoty potravin a stravování) dodržuje jen část příslušníků ozbrojených sil. Píše, že chápe, že projevy religiozity u nábožensky založených vyvolávají otázku, proč několik málo ultraortodoxních vojáků může sloužit ve speciálních jednotkách, z nichž jsou ženy vyloučeny, zatímco běžní nábožensky založení vojáci, kteří údajně věří v tentýž soubor zákonů, musí být namačkáni v obrněných vozidlech se ženami, které – taková hrůza – jsou považovány za jim rovné a mohou zabírat společný prostor. Myšlenku dále rozvíjí: „Dokážu žít s kašrutem, s tím, že nábožensky založení vojáci dostávají čas na modlitbu a tak podobně. Ale tím, jak jste se zachovali k této nejmenované ženě v uniformě IDF, zasahujete do mého hluboce zakořeněného přesvědčení, která pro mě není o nic méně důležité ani méně historicky zakotvené než to vaše. Vaše postoje považuji za regresivní; je to krok zpět. Vaše podoba náboženství se postupem času stala výrazně rigidnější a méně lidskou. S podporou vládních ministrů nás vedete po nebezpečné šikmé ploše, což může skončit u zneužívání, jakého se Írán dopouští na devíti desetinách svého obyvatelstva.“
Podle Halperové je přesně zde hranice, kterou odmítá překročit. „Tato žena, tato lidská bytost, má svou práci, která je stejně tak důležitá jako ta vaše. Můžete mít ruce složené v klíně. Nemusíte se jí dívat do očí. Ale nemáte právo upírat jí lidskost. Váš obrněný transportér je místem, kde stále platí základní společenský řád, na němž byla tato země vybudována. Vaše odmítnutí sdílet tento prostor se ženou je přímou urážkou tohoto řádu. Nejde jen o vaše osobní přesvědčení, že ženy jsou nějakým způsobem méně než vy nebo že disponují nějakými zvláštními, nepřirozenými schopnostmi. Nejde jen o to, že vám nějaký rabín nebo jiná náboženská autorita vštípila do hlavy strach z cizích žen, ani o konkrétní výklad náboženských textů, jichž se držíte. To celé se dotýká samotné podstaty křehké rovnováhy, díky níž jsme jak židovskou zemí, tak zemí, v níž jsou si všichni občané, ženy i muži, rovni.“
Autorka si je vědoma toho, že nemůže ovlivnit to, jaké učení je věřícím vojákům vštěpováno v náboženských učilištích nebo synagogách. Ani jim nemůže předepisovat, jak mají doma žít. Ale je přesvědčena, že po dobu služby v IDF jsou povinni žít v souladu s vojenskými řády. Tak jako se musí naučit poslouchat rozkazy, ovládat zbraně nebo řídit vojenská vozidla, musí se také naučit sloužit po boku žen. Zpátečnické postoje ve vztahu k ženám nejsou ničím, co by bylo v rámci judaismu člověku předem dáno. Stačí prostý respekt ke všem lidským bytostem - a něco takového není s učením Bible v žádném rozporu. Závěrem těm, kdo odmítli sedět se ženou, připomíná: „Jste v bojové jednotce. Nepřítel vás ostřeluje, útočí na vás drony, jste ze všech stran posíláni do nebezpečných a nepředvídatelných situací proti dobře vyzbrojeným protivníkům. Je snad žena sedící v obrněném transportéru tím, čeho se musíte bát?“
Slovo nejvyšší náboženské autority
V zájmu objektivity jsem povinen informovat také o tom, jak se v této záležitosti zaangažoval Vrchní aškenázský rabín Kalman Meir Ber, jedna z nejvyšších izraelských duchovních autorit. Ve středu 2. srpna písemně vyzval ministra obrany Katze a náčelníka generálního štábu IDF generálporučíka Zamira, aby trest, který udělili nábožensky založeným vojákům, přehodnotili. V dopise upozornil, že věc se stala předmětem širokého veřejného zájmu a způsob, jakým k jeho řešení armáda přistoupila, může mít důsledky nejen pro samotné postižené vojáky. Vrchní rabín argumentoval, že při rozhodování o trestech by velení armády nemělo zohledňovat pouze formální předpisy, ale také širší důsledky disciplinárních rozhodnutí, které se týkají vojáků s náboženským přesvědčení. Připomněl, že biblická tradice stanovila zásady pro fungování armády, a odkázal přitom na biblickou formulaci zapsanou ve 23. kapitole knihy Deuteronomium: „Tvůj tábor bude svatý.“
Zde je ale nutné vysvětlit, v jakém smyslu má být vojenský tábor svatý. Ve zmíněné kapitole Deuteronomia se píše: „Když vytáhneš vojensky proti svým nepřátelům, vystříhej se jakékoli špatnosti. Bude-li mezi vámi někdo, kdo by nebyl čistý pro noční výron semene, vyjde ven za tábor. Nevstoupí dovnitř do tábora. K večeru se omyje vodou a při západu slunce smí vstoupit dovnitř do tábora. Vně za táborem budeš mít vyhrazené místo, kam budeš chodit na stranu (vyměšovat). Mezi svým nářadím budeš mít kolík. Než si venku dřepneš, vyhrabeš jím důlek a své výkaly zase přikryješ. Vždyť Hospodin, tvůj Bůh, chodí po tvém táboře, aby tě vysvobodil a aby ti vydal tvé nepřátele. Ať je tedy tvůj tábor svatý, aby u tebe nespatřil nic mrzkého a neodvrátil se od tebe.“ Je tedy otázka, jestli příkaz o svatosti vojenského tábora (jednotky, útvaru) lze vztáhnout na případ, který zde rozebíráme.
Vrchní rabín se dále ptal, zda je dostatečně přihlíženo k právům věřících vojáků, jejichž náboženské přesvědčení omezuje jejich účast na některých akcích, pakliže se v nich nacházejí společně muži i ženy. Přirovnal tuto věc k dlouhodobě uplatňovaným opatřením IDF, která umožňují vojákům dodržovat náboženské předpisy, například pravidla kašrutu a šabatu. Argumentoval, že podobným způsobem by měli mít náboženští vojáci možnost vyjádřit se i k otázkám společné služby mužů a žen. Ministra Katze a generála Zamira vyzval, aby příslušné armádní směrnice změnili tak, aby byly slučitelné se způsobem života věřících vojáků.
Vedle toho vyjádřil Kalman Meit Ber obavy z možného dopadu zavedeného disciplinárního opatření (výše zmíněný trest 10 nebo 5 dní vojenského vězení) na absolventy ješiv hesder a další nábožensky založené Izraelce, kteří se dobrovolně hlásí k náročné vojenské službě. Tyto vojáky označil za lidi, kteří nasazují vlastní životy při obraně Izraele, a argumentoval, že jejich náboženské přesvědčení by se nemělo stát překážkou pro jejich službu v IDF. Žádá, aby vojáci nemuseli volit mezi službou a náboženstvím a ministra a armádní velení požádal, aby rozhodnutí o kázeňském postihu nábožensky založených vojáků přehodnotili. Dopis uzavřel slovy: „Svatost izraelského národa a jeho čistota jsou součástí tajemství naší existence napříč generacemi a naší jedinečnosti, která spočívá právě v naší svatosti.“
Máme tu tedy tři pohledy na vzniklou kauzu – armádní, sekulární a náboženský. Jak mezi nimi dojít ke kompromisu? Jak spravedlivě rozřešit tuto kvadraturu kruhu?
●
Volně podle:
