Článek
Kdo jsou ale ti druzí, kteří usilují o to sloužit v Izraelských silách obrany (IDF), ale nemohou? Jde o děti nežidovských zahraničních pracovníků, které se v Izraeli narodily. Tito mladí lidé, chlapci i dívky, nemohou sloužit v IDF, přestože by o to stáli, protože nemají vyřešen legální pobytový status (a pochopitelně nejsou ani občany Státu Izrael). Armáda je v souladu se svými vojenskými řády a legislativou státu povolat nemůže. Uvádí se, že takových zájemců je několik tisíc, zatímco ultraortodoxních, kteří naopak sloužit odmítají, jsou vyšší desetitisíce. Je to celé jeden velký paradox. Armáda se po více než dvouleté válce s Hamásem potýká s nedostatkem lidských zdrojů a přitom ti, kdo jí chtějí pomoci, nemohou kvůli byrokratickým překážkám.
Zasáhne Nejvyšší soud?
Je mezi nimi 19letá Reign Arponová. Její rodiče přišli před léty z Filipín na základě pracovního víza, které ale mezitím vypršelo. Ona sama se narodila a vyrůstala ve středním Izraeli, vychodila základní a střední školu (celkem 12 ročníků), po jejímž absolvování její židovští spolužáci odešli vykonávat základní vojenskou službu. Ovšem bez ní, ačkoli o to měla zájem a Izrael považuje za svůj domov. Říká, že chce být státu užitečná, zejména v této době, v situaci související s válkou. Bohužel nemůže. Stejně jsou na tom i další, o některých bude zmínka níže. V poslední době se ale zdá, že se snad blýská na lepší časy. Existuje iniciativa, která by měla tuto svého druhu absurditu změnit. Koncem minulého roku podala izraelská advokátní kancelář Zari Hazan & Co., která se zabývá imigračním právem, návrh k Nejvyššímu soudu, v němž požaduje, aby děti zahraničních pracovníků žijící v Izraeli bez legálního pobytového statusu mohly být povolávány k vojenské službě. Přitom tvrdí, že zákon je na jejich straně. Mejtal Lupoljanská z této právní kanceláře vysvětluje: „Když tyto děti dokončí školu a jejich izraelští kamarádi narukují, ocitají se v jakémsi vzduchoprázdnu a zároveň nemohou zemi, která do nich tolik investovala, nic vrátit. Začaly za námi jedno po druhém chodit s otázkou, co se dá v této věci dělat.“ To bylo pro advokátní firmu impulsem, aby pomohla zorganizovat skupinu asi 50 lidí a jejich jménem pak podala uvedený návrh. Nyní s napětím očekávají odpověď Nejvyššího soudu; přijít by měla během února.
Chybějící status? Žádný problém
Jádrem petice je jednoduchý požadavek: podle izraelského práva by již měli být tito mladí v uniformě jako trvalí obyvatelé Izraele, a to bez ohledu na pobytový status. Děti narozené migrantům, kteří legálně vstoupili do Izraele za prací, ale později jim vypršelo vízum nebo jim bylo odebráno pracovní povolení, často kvůli otěhotnění, se technicky vzato nacházejí v Izraeli i se svými rodiči ilegálně. Podle aktivistů iniciativy Hotline for Refugees and Migrants se ke konci roku 2023 nacházelo v zemi asi 25 tisíc zahraničních pracovníků, nemálo z nich pak s dětmi, které se v Izraeli narodily. Bez ohledu na to, že jim hrozí zadržení a deportace, většina nelegálních migrantů a jejich dětí si v Izraeli buduje svůj život a má přístup k izraelskému vzdělávacímu systému. Navzdory tomu, že jejich právní pobytový status je nejistý. V praxi to bývá tak, že otcové jsou obvykle posíláni zpět do svých domovských zemí, ale matkám je často umožněno s dětmi zůstat, třebaže izraelské úřady jim jen málokdy umožní, aby si pobyt zlegalizovaly.
V návrhu podaném Nejvyššímu soudu je uvedeno, že v Izraeli se nachází odhadem tři a půl tisíce mladých, dětí zahraničních pracovníků, kteří sice nemají legální pobytový status, ale mohly by do IDF narukovat. Právníci argumentují, že k ilegálnímu statusu přišly děti nedobrovolně jako nezletilí, což nemohly nikterak ovlivnit. IDF ale povolávají do služby pouze izraelské občany, osoby s trvalým pobytem a držitele zvláštních víz. V návrhu ovšem právní kancelář tvrdí, že tato praxe je v rozporu se zákonem o branné službě z roku 1986, který stanoví, že armáda je povinna povolat každého muže a ženu, kteří dosáhli věku 18 let a jsou způsobilí. Z toho dovozují, že to platí i pro osoby v Izraeli trvale žijící, i když nemají občanství nebo oficiální povolení k pobytu. Právnička Lupoljanská vysvětluje, že v branném zákoně existuje klauzule, podle které každého, kdo setrvává v Izraeli déle než šest měsíců, je odpovídajícího věku a způsobilý, má armáda povolat. Na takové lidi by mělo být nahlíženo jako na ty, kdo se přistěhovali a tudíž podléhají branné povinnosti. Armáda na celou věc nahlíží ale poněkud jinak a je tedy na Nejvyšším soudu, aby do toho vnesl jasno.
Unikátní situace
Je pravda, že tato záležitost je známá už léta a akutní se stala teprve v souvislosti s válkou v Pásmu Gazy. Šéf právní kanceláře Zari Hazan řekl: „Jsme v nejdelším válečném období války od vzniku státu Izrael“ a poukázal na rostoucí zátěž záložníků, z nichž mnozí byli během více než dvou let bojů povoláni do služby čtyřikrát nebo dokonce pětkrát. „Přitom tady máme relativně velkou skupinu, která říká: »Jsme Izraelci. Chceme narukovat«.“ Ze zdrojů telavivského ministerstva obrany vyplývá, že IDF čelí v současné době nedostatku až 12 tisíc vojáků, z toho minimálně polovina je potřebná do bojových jednotek. Spolu s tím vzrostl i zájem dětí zahraničních pracovníků sloužit v IDF. Zmíněná Reign Arponová uvedla, že její touha po vstupu do armády vzrostla poté, co sledovala, jak se válka vyvíjí a jak souběžně narůstal v zahraničí antisemitismus. To posilovalo její naději, že se jednoho dne příslušnicí IDF opravdu stane. „Existují lidé, kteří Izrael milují a kteří chtějí této zemi zemi opravdu pomoci – lidé jako já. Přicházíme sem a navzdory veškeré nenávisti ve světě jsme tady, abychom pomohli. Nežádáme na oplátku nic, chceme se jen přihlásit do IDF a sloužit.“ Podobně uvažuje i 18letý Prince Justice: „Chci se zapojit. Mám pocit, že si zasloužím podílet se, že je to moje povinnost.“ Narodil se a vyrostl v Tel Avivu, ale narukovat nesmí. Jeho matka přijela do Izraele z Pobřeží slonoviny na pracovní vízum, ale jeho platnost vypršela. Ani on nemá zlegalizovaný pobyt. Přitom jeho přání vstoupit do armády má silnou osobní motivaci. V době vypuknutí války s Hamásem žil jeden jeho blízký přítel v pohraniční oblasti sousedící s Pásmem Gazy. Kruté svědectví: „Bohužel ani on, ani jeho rodina války nepřežili. Byly to jedny z prvních obětí v kibucu Kfar Aza.“ Tragédie ještě víc posílila jeho odhodlání sloužit Izraeli – a uctít tak památku přítele.
Uvnitř společnosti, ale vně systému
Dalším zájemcem o službu v IDF je 18letý Neel Vicente. Také jako Prince se narodil v Tel Avivu, matka pochází z Filipín a otec z Mauricia. Aktivně se zapojil do organizace Cofim – Hnutí hebrejských skautů, jednoho ze základních kamenů izraelského občanského života. Ve skautu se toho o Izraeli hodně naučil, i to, jak tuto zemi ještě víc milovat. Jako skaut počítal s tím, že bude vojákem IDF. Zatím marně. Sní o službě v legendární brigádě Golani nebo u parašutistů. Jeho přání se rozplynulo, když na konci střední školy začali kamarádi dostávat povolávací rozkazy – a on nic. „Naštvalo mě, že jsem nemohl narukovat, jenom proto, že oni měli občanské průkazy a já ne,“ přiznává. Stejné pocity popisuje i Reign. Když spolužáci začali dostávat předvolání k odvodu, také čekala patřičnou zásilku. Ta ale nikdy nepřišla. „Když se o tom ve třídě mluvilo, uvědomila jsem si, že jsem očividně trochu jiná. Armáda mi nikdy nic neposlala. Dlouho jsem doufala, že mě náhodou jenom přehlédli,“ vzpomíná a dodává, že se na své učitele obrátila o radu. Záhy se ukázalo, že v té záležitosti nemohou absolutně nic dělat. „A pak, na konci 12. třídy, jsem zjistila, že všichni už jsou v procesu odvodu do armády a já byla jediná, kdo zůstal stranou,“ dodala smutně.
Žít pro smysluplnou službu
Telavivská právní kancelář Zari Hazan & Co. vítá návštěvníky citátem Nelsona Mandely: „Vždycky se to zdá nemožné, dokud to není hotové.“ Duch tohoto sloganu se odráží v příběhu rotmistra Cedricka Garina, jejich bývalého klienta. Narodil se v Izraeli filipínským rodičům. Když mu byly dva roky, jeho otec byl deportován a Garina vychovávala pouze matka pracující jako uklízečka. Jako teenager opustil střední školu a krátce se dostal do problémů se zákonem, nicméně dokázal obrátit svůj život k lepšímu. Také on usiloval o vstup do IDF - a podařilo se mu to. Stal se bojovým vojákem v brigádě Givati. 22. ledna 2024 sloužil na jihu Pásma Gazy, když po výbuchu střely RPG přišel o život a s ním dalších dvacet vojáků. Pohřben je na vojenském hřbitově Givat Šaul v Tel Avivu. Na pohřbu jeho přítel vzpomínal, že ho původně chtěli zařadit k Vojenské policii, ale to mu nestačilo. Chtěl se stát bojovým vojákem. Tak dlouho na tom trval, doslova lezl kompetentním orgánům na nervy, až nakonec uspěl. Jednou v Hebronu zastavil teroristický útok tak, že útočníka záměrně střelil do nohou. Jeho přítel vysvětlil: „Nestřílel do hlavy, protože za ním stáli civilisté a děti.“ Cedrick byl šťastně ženatý, moc si přál, aby mohl maminku finančně podporovat a ona nemusela pracovat; stejně tak chtěl mít dům plný dětí. V roce 2021, ještě před válkou, pro armádní web přiznal: „Zjistil jsem, že mě ta služba baví. Kdykoli jsem na hlídce, mám pocit, že lidé doma mohou klidně spát díky nám. Kvůli tomu, že tu jsem. Tomu se chci věnovat celý život.“ Nebylo mu souzeno, válka rozhodla jinak…
Doslov autora blogu. Kdyby u nás byla vojna povinná, mnozí mladí by si ťukali na čelo, jak někdo, kdo nemusí, může tak vehementně toužit po odvodu? Inu, uvědomělost v dobrém slova smyslu. Skeptici namítnou, že je v tom kalkul. Že tito zájemci o službu se chtějí pokusit tímto způsobem zlegalizovat svůj pobyt v Izraeli. Nakonec ale, proč ne, jsou-li ochotni pro to něco udělat a třeba i riskovat vlastní život. Jako rotmistr Cedrick Garin. Nemyslím, že by tato malá skupina, pakliže by získala občanství, mohla jakkoli ohrozit židovský charakter izraelského státu.
●
Volně podle The Times of Israel (ZDE).
