Článek
Nemohl se zrodit do horších poměrů, na velkolepé oslavy nebyl čas. Všudypřítomná arabská nenávist se přetvořila v existenční hrozbu. Říká-li se, že Stát Izrael (Stát) byl zrozen v boji, pak je to všechno jiné, jen ne vzletná fráze. Je to krvavá skutečnost.
Několik hodin poté, co odpoledne 14. května 1948 přečetl David Ben Gurion Deklaraci nezávislosti, kterou pak podepsalo 37 zástupců nejrůznějších frakcí sionistické a obecně židovské komunity, čelil Stát arabské agresi. Šlo o boj kdo s koho – v případě porážky Izraele by byla jeho existence smrtelně ohrožena. To se nestalo, ovšem nikoli díky pomoci mezinárodního společenství, které se zmohlo pouze na vyhlášení zbraňového embarga, případně na posazení příměří, nýbrž díky těm zemím, které embargo porušily – zde hrdě připomeňme klíčovou pomoc Československa.
Trvalé poučení pro Izrael: spoléhat se primárně sám na sebe a na pomoc skutečných přátel, jednotlivých zemí, a nic dobrého nečekat od mezinárodního společenství. Pravdivost této tvrdé lekce se později bezpočtukrát potvrdila – a tato prapodivná politika vůči Izraeli trvá dodnes.
Válka a vítězství jako jediná možná alternativa patřila mezi množinu problémů, které start Státu nepředstavitelným způsobem komplikovaly. Byla to totální arabská ekonomická blokáda a arabský politický bojkot. Ten byl třístupňový: primární znamenal zákaz přímého obchodu, sekundární zákaz byznysu s firmami, které obchodují s Izraelem a terciární zahrnoval sankce proti firmám, které obchodují s dalšími firmami majícími ekonomické vazby na Izrael. Protiizraelská blokáda se dále týkala námořních tras - Suezského kanálu a do roku 1956 i Tiranské úžiny, stejně jako vzdušných cest – zákaz využívání koridorů nad arabskými státy. Izrael byl rovněž vyloučen z přístupu k arabské ropě.
Uvnitř Státu bylo nutné vyrovnat se s přílivem přistěhovalců, jmenovitě pak uprchlíků z muslimských zemí – statisíce nových příchozích bylo nutné integrovat do vytvářející se společnosti, a to za situace, kdy v zemi nebyly ideální ekonomické a sociální poměry (nedostatek potravin a standardního ubytování) a ne zcela rozvinutá infrastruktura. Bylo nutné vybudovat státní instituce, sjednotit rozmanité židovské komunity, vybudovat jednotnou armádu – a naučit pospolitost společnému jazyku, moderní hebrejštině. To vše ve stavu permanentního vnějšího ohrožení. Kromě úvodní Války za nezávislost byl Stát nucen zapojit se válek dalších, v letech 1956, 1967 a 1973, přičemž vedle toho, že v každé z nich musel zvítězit (porážka by znamenala konec jeho existence), získal vždy nějaký hmatatelný zisk. V roce 1956 uvolnění Tiranské úžiny, v šestidenní válce osvobození východního Jeruzaléma a obsazení Judeje a Samaří, jakož i Golanských výšin; válka z roku 1973 vyústila posléze v podepsání mírové dohody z Egyptem, což je hodnota nesmírného významu, přičemž v porovnání s tím, jak se tato nejvýznamnější arabská země chovala k Izraeli v době jeho vzniku je to svým způsobem zázrak.
Zázraků ovšem ve fenoménu „Izrael“ nacházíme víc. Nejen že všechny překážky překonal a svoji existenci uhájil, byť několikrát visela na vlásku, ale zázrakem je především to, jak vypadá židovský stát dnes, kdy mu táhne na osmdesát. Z hlediska životní a technologické úrovně a vyspělosti, stejně tak z pohledu politického – je to jediná opravdová demokracie západního typu v regionu. Stát je členem OECD s vysokým podílem HDP na obyvatele a silnou inovační ekonomikou. Je označován jako „Start-up Nation“ – zemi, kde systematicky vzniká velké množství inovativních firem a nových technologií. K dalším charakteristikám patří vysoká životní úroveň, srovnatelná se západními zeměmi, moderní infrastruktura a služby, vysoká míra urbanizace, špičková úroveň v oblasti IT, kybernetiky, biotechnologií a obranného průmyslu, velmi kvalitní zdravotnictví s top medicínským výzkumem, pokročilým zemědělstvím, vysokou úrovní univerzit a efektivním napojením vědy a praxe.
Zkrátka, židovský lid vybudoval ve svém zemi to, po čem touží mnozí jiní někde jinde – také u nás -, totiž skvělé místo k životu. Navzdory bezpočtu vnějších i vnitřních problémů, kterým čelí. Terorem počínaje a vnitrospolečenskými rozpory konče. Jak je vlastně možné, že po 78 letech Izrael stále existuje, navzdory někdejšímu arabskému a dnes íránskému úsilí vymazat ho z mapy Blízkého východu, a září na této mapě symbolicky jako maják – maják svobody, prosperity a důkaz vítězství židovského lidu nad všemi nepřáteli? Jsou to spojité nádoby: um, inteligence, odhodlání, odvaha a víra lidu Izraele se snoubí s tím, co je klíčové. Je to Boží požehnání.
Chceme-li pozvednout číši vína a popřát Státu Izrael k výroční jeho ustavení, pak důvodů je víc než dost. Připijme „Na život!“, neboť život je tím, co se zrodilo z popela holocaustu. Z popela, který je, jak čteme na pomníku v areálu terezínského památníku, Bohu tak drahý.
